Nejděsivější hororové scény všech dob

Když původní snímek udeřil do kin v roce 1981, to té doby neexistoval žádný nízkorozpočtový hororový flák jako Lesní duch Sama Raimiho. Film byl neuvěřitelně nechutný, ale měl svůj temně zvrácený smysl pro humor. Diváci zřídka věděli, jestli mají křičet nebo se smát. Scéna s posedlou Lindou je klíčový příklad toho, co dělá Lesního ducha unikátním počinem mezi dalšími horory. Právě když se zdá, že Ashova noc nemůže být horší, zjistí, že se něco děsivé děje s jeho přítelkyní Lindou. Make-upové efekty dávají Lindě vzhled posedlé panenky a její křičivý smích posílá publiku jasnou zprávu. Hysterii a sentiment, který se v hororech moc často neobjevuje.

Tato scéna vyvolává u lidí dvě fóbie v ceně jedné. Pediafobii (strach z panenek) a Coulrophobii (strach z klaunů). Filmový tvůrci nás udržovali v nejistotě poté, co Robbie začne vrhat na panenku klauna podezřívavé pohledy. A pak, když se podruhé rozhlédne po pokoji, neživý objekt je pryč. V ten moment je mnoha divákům jasné, co bude následovat. Přesto moment, kdy klaun vezme Robbieho za ruku a stáhne pod postel vyděsí nejednoho otrlého diváka. A v tom tkví úspěch lekaček. Nejde o to, že se leknete, ale že se leknete i když to čekáte. To je to pravé umění. Ne každý má strach z panenek nebo klaunu nebo nedej bože z obojí. Ale postavička klauna byla vytvořená pro film natolik působivě, že v divácích zanechává přesto pocit mrazení v zádech. Vzhledem k tomu, jak moc tato scéna mučila generaci dětí, můžeme vidět jasný důvod, proč byl rating PG-13 představený až měsíc po vydání filmu.

Jedna z nejkultovnějších scén v hororových filmech. Sprchovací scéna z klasiky jménem Psycho se dočkala také nesčetného počtu parodických verzí, které ale nijak nesnižovaly děsivost původní scény. Dokonce existuje plnohodnotný dokument, který podrobně rozebírá tuto jednou scénu ve filmu a zaměřuje se na genialitu natočení s následným dopadem na generaci hororů, které následovaly. Zkrátka jediná scéna, která dokázala ovlivnit vývoj následujících děsivých scén více než kterákoliv jiná. Když vidíte šedou postavu, jak se blíží ke koupající se Marion, vždy se vám sevře žaludek a máte chuť křičet: „Otoč se! Otoč se!“ A následné odhrnutí sprchového závěsu doprovázené hudebním efektem Bernarda Herrmanna, který způsobuje doslova infarktové stavy. Najednou máte pocit jako byste byli s Marion ve sprše právě v tu nejhorší možnou chvíli a cítili tu bolest. Není divu, že vystupující herečka Janet Leigh byla od té doby skeptická ke všem sprchám. A určitě nebyla, není a nebude jediná.

Snímek Teď se nedívej je počinem s tolika motivy, a tak šikovně zpracovanou symbolikou, že vás nepřestane bavit ani po tři sta šedesátém pátém zhlédnutí. Červená barva v některých částech filmu hraje tu nejdůležitější roli. Když John zahlédne malou postavu v červeném kabátku, jeho mysl se naplní smutkem na jeho zesnulou dceru.  Nejprve působí červený kabátek přívětivě jakoby, vedl Johna k nějaké formě bližšího poznání. Pak se ale červená barva promění ve varování, protože Johna přitahuje k jeho vlastnímu konci. Na samém konci se ukazuje, že osoba v červeném kabátku a kápi není vůbec ztraceným dítětem, nýbrž odpudivě vyhlížejícím trpaslíkem se sekáčkem na maso třímajícím v ruce. V ten moment se rozezní Johnovy zvony posledních chvil.

Žádný následující film, ať už šlo o pokračování, restart, remake, reboot nebo nějaké vyprávění o počátcích vrahovy kariéry, nedosáhl takových úspěchů jako původní Texaský masakr motorovou pilou z roku 1974. Film byl odjakživa propagovaný jako pravdivý příběh, jenže ve skutečnosti se více zakládá na fikci než na realitě. Dokonce skutečný vrah Ed Gein, který byl inspirací pro postavu známou jako Leatherface poznamenal, že své oběti likvidoval jinými a různorodějšími způsoby. Každopádně myšlenka maniaka pobíhajícího po liduprázdném okolí s nastartovanou motorovkou dávala filmu dostatečně šťavnatý smysl. Nejvíc zřejmé je to v závěru filmu, kdy Sally doslova utíká o život před psychopatem s motorovou pilou. Napětí by se dalo krájet. A to doslova. Naštěstí se Sally vyhne Leatherfaceovi v poslední chvíli, kdy přeskočí přes palubu jiného vozidla a truck srazí našeho stopaře. Chaotická kamera a nízká kvalita produkčních hodnot by mohly být na obtíž, ale v případě tohoto snímku jsou výhodou. Přidávají na autentičnosti v podobě dokumentárního filmu s konečným krvavým finálním záběrem.

Když přijde na hororové příšery, CGI efekty prostě nedokážou nabídnout tak oslnivé výsledky jako efekty praktické, které působí zuřivěji, děsivěji a nebezpečněji. Scéna zubaté příšery skryté v hrudníku nevinné oběti z kultovního hororu Věc je toho zářným důkazem. V momentě, kdy se Norris snaží jednoho z členů stanice oživit, oběti brutálně vybouchne hrudník, objeví se po zuby ozbrojená příšera a ukousne Norrisovy ruce. V jednom okamžiku většina diváků vyskočí ze sedačky (nebo z čehokoliv, kde zrovna sedíte) v šoku z toho, co právě sledují a v další chvíli se ptáte sami sebe, jak to filmaři dokázali natočit. Sekvence scény je technologicky ještě propracovanější ve chvíli, kdy ozubená tlama na hrudníku začne zvracet další stvůru s hadovitými výběžky. Norris umírá, ale ne nadlouho. Aby scéna byla ještě nechutnější, oddělí se mu hlava od těla a získá nové končetiny. Pavoučí končetiny. Koneckonců nic, co by plamenomet nespravil, že? Krvavě nechutný a krvavě brilantní. Věc Johna Carpentera je jedním z nejkreativnějších hororových snímků všech dob.

Záhada Blair Witch je dalším hororovým filmem natočeným z pohledu první osoby. Takzvaný found footage film. V době, kdy film vyšel byl internet ještě mladý, stejně jako žánr found footage. Filmoví tvůrci včetně herců úspěšně podvedli řadu diváků přesvědčením, že tito tři mladí dokumentaristé jsou skutečně pohřešovaní. Tvůrci dokonce požádali herci, aby minimálně půl roku nevycházeli na veřejnost. K realističnosti měla ještě dopomoct následující dvojice televizních dokumentů Kletba Blair Witch (1999) a Stíny Blair Witch (2000). Vzhledem k závěru filmu to spoustu lidí pěkně vyděsilo. V posledních minutách narazí Heather a Mike na opuštěný dům při snaze nalézt svého ztraceného kamaráda Joshe. Amatérská práce herců a přesvědčivé vyprávění skrze video i audio úplně ponoří diváka do děje. Poslední pohled Heather na Mike, který stojí naprosto nehnutě ve sklepě rozpadlého domu a vteřinu na to Heather srazí neviditelná síla. Obrazovka ztmavne a příběh končí naprosto otevřeným koncem. V každém kinosále zavládlo tak děsivé ticho, že byste slyšeli i špendlík spadnout na zem.

Ať se to zdá jakkoliv neuvěřitelné, tak Jack Torrance není nejděsivější postavou kultovní adaptace Osvícení Stanleyho Kubricka. Toto ocenění připadá ženě ve vaně. Vezměme to hezky od začátku. Z Jackova úhlu pohledu nás tato scéna zavede do koupelny v pokoji číslo 237, kde čeká koupající se kráska. Zprvu znuděný výraz v Jackově tváři se promění v úžas, když zahlédne nahou ženu vylézající z vany a míří přímo k němu až položí na Jacka ruce. V momentě se scéna obrací o 180 stupňů, když Jack pohlédne do zrcadla a uvědomí si, že místo mladé, krásné ženy líbá starou, seschlou mrtvolnou ženu. Film sice nenabídne odpověď na to, kým žena ve skutečnosti je nebo účel samotného setkání obou postav. To ale nikdo včetně Jacka v ten moment neřeší. Spíš ve strnulé úděsu jde pomalu krok za krokem ven z koupelny a pokoje. Mistrovsky děsivý surrealismus, jak to umí jedině Kubrick.

První Vetřelec je po zásluze označovaný jako jeden z nejlepších sci-fi hororů všech dob. Vesmírná loď Nostromo působí jako prokletý dům a inkriminovaná scéna s vetřelcem jako první děsivý střet obyvatel se zhmotněným zlem. Slavnostní večeře je narušená Kaneovým náhlým dusivým záchvatem a následným proražením jeho hrudníku zevnitř neznámou mimozemskou kreaturou. Přestože herci byli s touto scénu důkladně obeznámení, takové množství vystříknuté „krve“ do okolí nikdo z nich nečekal. Tudíž děsivě ztuhlé pohledy ve tvářích herců jsou naprosto přirozené (improvizované). Stejně jako u lidí, kteří viděli brutálně děsivou scénu poprvé a možná i podruhé nebo potřetí. Motto filmu sice zní: „Ve vesmíru nikdo neuslyší tvůj křik.“ Ale v této scéně je cítit a slyšet vyvěrající řev veškerého přihlížejícího osazenstva v místnosti.

Není žádné překvapení, že Vymítač se dostal na úplný top žebříčku nejděsivějších scén v hororových filmech. Nesmrtelné ztvárnění posedlé Regan herečkou Lindou Blair. Hlas Mercedes McCambridge dokonale upravený pro potřeby filmu do finální podoby démona Pazuzu. Revoluční speciální efekty a zvráceně detailní make-up. Toto všechno činí z Vymítače ďábla Williama Friedkina mistrovské hororové dílo. Znepokojivé a děsivé scény nevyjímaje. Pokud bychom měli vypíchnout jedno číslo v celém tomto děsivém představení, tak by šlo o pověstné Reganino protočení hlavy. Jeden z nejděsivějších příznaků filmové posedlosti ďáblem, jaký si umíte představit. Otočení hlavy o 360 stupňů, když se Otec Merrin snaží očistit její tělo od démonické bytosti, vyvolává ve spoustě divácích minimálně nepříjemné pocity i po 45 letech od uvedení snímku do kin. A křupavý zvukový efekt jen umocňuje scénu, ze které člověku naskakuje husí kůže po celém těle.

Ondřej Blahut

www.watchmojo.com