Tajemství filmové řeči
Úvod
Film. Umělecké médium, které nepřestává fascinovat svými možnostmi. Fenomén, který už víc než sto let přináší do našich životů novou dimenzi zábavy. Film dokáže vyvolat vzpomínky, oživit minulost, přenést nás do zcela nových světů, dokonce i vzkřísit mrtvé. Film je byznys, na kterém se dá vydělat milióny i zkrachovat. Ale hlavně je to umělecké dílo, bez něhož si nedokážeme představit moderní kulturu ani příjemně strávený víkend.
Film je zapojen do našich životů tak přirozeně, že běžného diváka ani nenapadne, co všechno se za jediným celovečerním snímkem skrývá. Složitá a zdlouhavá příprava, milióny utracených dolarů, dlouhé týdny nebo i měsíce, které jedinému filmu obětuje celý štáb. Není potom škoda zhlédnout film jako nejjednodušší zábavu, nebo dokonce jako kulisu k jiné zábavě?
Proč je film vlastně považován za tak masové umění, či spíš za jednorázový produkt k pobavení? Je to samotnou podstatou filmového díla – pohyblivé obrazy, doslovně okopírované z reality. V podstatě nic tak zvláštního. Na lidi v pohybu a jejich životní prostředí se přeci díváme neustále.
Film se zdá být jen o trochu nahuštěnějším každodenním životem, viděným vybraným úhlem pohledu. Ano, takový možná film býval. Na úplném začátku svého vývoje. Od té doby se však z kinematografie stalo umění srovnatelné s jakýmkoliv jiným uměleckým odvětvím.
V sérii článků Tajemství filmové řeči se pokusím zodpovědět otázku, proč a jak na nás film působí, proč nás tak baví a v čem je jedinečný. Film je komplexní umělecké dílo, působící na diváka na několika úrovních. Jakmile divák vstoupí do kina, nemá šanci, aby na něj sledovaný film alespoň nějak nezapůsobil.
Lidské oko reaguje na pohyblivý obraz, ještě k tomu barevný, velmi citlivě. Divák si z filmu odnese mnohem víc informací, než například z výstavy obrazů, koncertu nebo čtení. Vizuální informace naservírovaná na obrovském plátně je totiž nejsnadněji zpracovatelná lidským mozkem. A navíc filmový obraz nepůsobí jen na čistě informativní úrovni, ale také na psychologické, podvědomé. Různé formy obrazu reality na nás působí různě. A informace ukrytá v obraze je ještě upravována střihem, pohybem kamery i zvukem, takže výsledný výsek filmu je přímo nabitý informacemi.
Během historie filmu postupně vznikla určitá pravidla, která se diváci naučili vnímat a tvůrci je dodržují. Tato pravidla se nazývají filmová řeč. Film jakožto nejmladší umění měl tendenci přebírat pravidla komunikace mezi dílem a divákem z jiných druhů umění, především z divadla, literatury a malířství. Brzy však bylo jasné, že v unikátním vyprávění pohyblivého obrazu nefungují převzatá pravidla a je třeba vymyslet nové vizuální, a později i zvukové prostředky filmové řeči.
Protože film začínal jako němé médium, ke kterému byla pouze pro zvýšení emotivního účinku přehrávána živá či reprodukovaná hudba, bylo logické vyprávět vše zásadní obrazově.
Všimněte si, jak málo toho němí tvůrci potřebovali vyjádřit titulky. Ve filmech Charlieho Chaplina, jednoho z největších a nejvšestrannějších tvůrců filmové historie, je příběh srozumitelně vyprávěn pouze pomocí gest, výrazů tváře, pohybů a rekvizit. Ve srovnání s tím je nám dnes ve filmu o mnoho víc informací předkládáno mluvenou formou – pro film původně nevhodnou a nepatřičnou. Vývoj filmu samozřejmě pokračoval, nemohl se zastavit u němých grotesek. Dnešní doba si žádá něco zcela jiného. Ale během němé éry se vyvinul filmový jazyk, který platí dodnes. Kdyby film začal svou historii jako mluvený, byl by určitě ochuzen o většinu obrazových prvků, které jinde nenajdete.
Největší díla filmové historie jsou úžasná právě v tom, že působí na diváky výhradně obrazem – vědomě i podvědomě. Skutečně dobrý film pozná každý divák. Ale nikdy nedokážeme popsat, proč nás ten který film tolik bavil, rozplakal nebo otravoval. V obraze se skrývá mnoho prvků, které sdělují divákovi informace, aniž by musely být vyjádřeny doslovně. Proto je dokážeme téměř stejně chápat, ale nedokážeme je slovně definovat. Tyto prvky se rozdělují na několik skupin, založených na různých psychologických, fyziognomických a kulturních principech.
Jaké jsou tedy obrazové prostředky filmové řeči? Ty hlavní jako velikost záběru, střihová skladba, pohyb kamery versus pohyb v obraze, mise-en-scene (a herecká akce), rekvizity, kompozice, barva a hloubka ostrosti budou podrobně rozebrány v následujících kapitolách seriálu Tajemství filmové řeči.
Zvukové stránce filmu bude patřit samostatná kapitola.
Klára Scholzová
Související články:
Tajemství filmové řeči: Úvod
Tajemství filmové řeči: Střih-velikost záběru
Tajemství filmové řeči: Střih-montážní školy
Tajemství filmové řeči: Barva
