Film Místo u moře se dostal do většiny hlavních nominací na prestižní cenu Oscara za rok 2016. Soutěží o nejlepší film, nejlepší režii a scénář. Největší šanci na proměnění nominace má dle mého názoru Casey Affleck za hlavní roli Lee Chandlera. Ano, Casey je bratr slavnějšího Bena. Jejich genetickou spřízněnost lze vypozorovat podle obdobně strnulého výrazu a skřehotavého hlasu.
Režisér Kenneth Lonergan velmi dobře věděl, proč si vybral pro hlavní roli svého filmu právě Caseyho Afflecka. Hlavní hrdina filmu Místo u moře (Manchester by the Sea) se po letech musí na delší čas vrátit do Manchesteru (město v USA, stát New Hampshire), protože zemřel jeho bratr a po něm zbyl osiřelý synek, o kterého se nemá kdo starat. V průběhu filmu se také postupně dozvídáme, proč hlavní hrdina Lee nechce v Manchesteru moc dlouho setrvávat. Diváka doženou Leeho vzpomínkové flashbacky a tak nějak už více chápe, proč se Lee celou dobu chová, tak jak se chová.
Místo u moře je antiromantické drama. Hlavní postava filmu s nepřítomným pohledem Caseyho Afflecka není žádným kladným hrdinou. Není vzorem chování a činů pro své okolí, ani pro svého svěřence. Jestli čekáte na katarzi nepříjemných událostí, kterých je ve filmu více než dost, budete zklamaní.
Film fascinuje ale právě svou formou, jakou nám skrze antihrdinu Leeho události jednoho chladného jara přibližuje. Pozorujeme hrdinu, který vykazuje typické rysy posttraumatické stresové poruchy v chronické a neléčené podobě. Projevuje se nepřítomným pohledem, řečí a chováním, v kterých zcela chybí emoce a zaujetí. Mezi Leeem a světem je neviditelná skleněná stěna. A tu zahrál Casey Affleck bravurně.
Kenneth Lonergan divákovi nijak nenapovídá, nežongluje s emocemi. Poselství filmu netkví v dramatických situacích, které přinesou rozuzlení. Režisér postavil film na skleněné stěně, která je mezi Leeem a světem. Minimalisticky nás provází každodenní rutinní činností i situacemi, kdy se musí Lee rozhodovat, ale vzhledem k tomu, že Lee Chandler je nesdílný, vidíme jen důsledky jeho vnitřního zmatení. Dostane se do konfliktu s paní domácí, když jí chce opravit prasklou trubku, porve se v hospodě. Bez zjevného a viditelného důvodu. Zapomene, kde zaparkoval auto, mlčky sedí u stolu. Drama probíhá uvnitř a v divákovi probouzí zvědavost.
Kennethu Lonerganovi se podařilo přimět diváka, aby četl mezi řádky. Aby vnímal pocity, které jsou vytěsněné. Aby vnímal propast mezi vyřčeným, zobrazeným a tichou bolestí a zbloudilostí jedné nevykoupené duše. Režisér z tohoto přístupu neuhne až do úplného konce, což je na Hollywood opravdu statečný výkon. Meditativní zážitek o přijímání ztráty a viny ruší v podstatě jen po čase otravné smyčce a dramatická vážná hudba, která zbytečně ředí sílu tiché bolesti. V tomto případě mohla volba padnout na méně konzervativní, minimalistickou zvukovou kulisu.
Ať už získá film Oscary nebo ne, neměli byste si tuto filmovou událost roku 2016 nechat uplavat.
Kubin
Trailer:
