Britský humor je českým divákům určitě bližší, než americký. Jaký je mezi nimi vlastně rozdíl? Britský je lidský, laskavý, ale i ironický, černý a až přehnaně morbidní. Ovšem vždy se aspoň snaží být sofistikovaný a cílit nejen na bránice, ale i na mozky diváků. Oproti tomu americký humor, který známe z filmů, je přímočarý, dalo by se říct až primitivní. Staví na vizuálním humoru, na zesměšnění postav, na násilí a rozdílech mezi lidmi.
Ne vždy je samozřejmě humor v amerických filmech založený na prdění, fackování a parodování jiných filmů. Vidíme to však bohužel čím dál častěji, a to jak ve filmech pro děti, tak i v romantických komediích. Čím to, že se na čas staly animované filmy (Hledá se Nemo, Shrek, Auta) podstatně sofistikovanějšími a vtipnějšími, než hrané komedie? Nezáleží totiž na povaze média, ale na tvůrcích, kteří mají odvahu a talent nad humorem přemýšlet a ukazovat ty hezčí stránky lidské povahy – ne prostě zesměšňovat špatné vlastnosti, vady na kráse a tělesné zvuky.
Komedie by měla být laskavá a postavy pokud možno takové, se kterými se divák může ztotožnit. Američtí diváci však očividně vyhledávají něco jiného. Či snad byli tak vychováni filmovým průmyslem. Každopádně postavy Hollywoodských romantických (i neromantických) komedií se víc blíží panenkám barbie a superhrdinům, než obyčejným lidem, kteří se na ně chodí dívat do kina. Evropská kinematografie se od tohoto trendu distancovala už před mnoha desetiletími a bylo to to nejlepší, co mohla udělat. Dodnes ukazují filmy z evropských produkcí a koprodukcí veskrze lidské příběhy, uvěřitelné postavy a humor inspirovaný skutečným životem.
Nejlépe je to vidět na dvou filmech, které staví na podobném principu – mozaika příběhů z Vánoc, potažmo Silvestra. Láska nebeská (2003) sice vznikla v koprodukci Velké Británie, USA a Francie, ale je o hodně vtipnější, milejší, uvolněnější a kompaktnější, než americký Šťastný Nový rok (2011). A to především díky povaze humoru, dojemnosti příběhů a castingu.
Určitě jste si všimli, že postavy ve filmu Šťastný Nový rok jsou jako vystřižené z časopisu. Jsou v drtivé většině mladé, krásné a úspěšné. Starší generaci zastupuje pouze Michelle Pfeiffer coby žena, která si začne plnit přání tím, že dá v práci výpověď. Její postava je zoufalá, pomatená a celkově nezajímavá. Frajírek, který se jí ujme, aby získal vstupenky na VIP párty (Zac Efron) se sice snaží dát své postavě co nejvíc energie, ale jako dramatická dvojice tihle dva působí neuvěřitelně a celý jejich příběh šustí papírem. Vrcholem pro ně (i pro celý film) je zatrsat si na nějaké cool luxusní párty. To není zrovna dojemný konec, který přináší katarzi.
Nejstarším členem hvězdného týmu je Robert De Niro coby otec ředitelky silvestrovského programu, který dokonce v průběhu filmu umírá, ale jeho dcera raději řeší rozbitou světelnou kouli, než aby šla za otcem do pár kroků vzdálené nemocnice. Opravdu srdceryvný příběh!
Kromě nich sledujeme jen samé krásné, třpytivé, pracující, spěchající, nestíhající postavy, které jsou kromě zarostlého Ashtona Kutchera (který je ve výtahu vyléčen z nechuti k Silvestru!) až směšně perfektní ve svých kostýmech. Samozřejmě že i rodící Jessica Biel vypadá skvěle – jak by taky ne, vždyť vizuální stránka musí za každou cenu přebít prázdnotu, která se pod ní skrývá. 
Tvůrcům se jako zárzrakem podařilo zcela vytěsnit z potenciálně zajímavých příběhů emoce, které by nám aspoň trochu pomohly postavám fandit. To je však zhola nemožné, když je jasné, že všichni ti šikovní, cílevědomí a úspěšní lidé stejně dosáhnou svého a na Nový rok se jim všechno vydaří (kromě toho, že Robert De Niro umře). Všichni se usmíří, princezna najde prince, pubertální dcera se usmíří s matkou, sousedi ve výtahu zjistí, že se do sebe vlastně zamilovali, naštvaná kuchařka odpustí zpěvákovi, který se k ní hodně špatně zachoval…
Problémů má film hned několik. Největším z nich je samozřejmě příběh, který se snaží kopírovat úspěšnou šablonu Lásky nebeské, ale přesto tvrdohlavě promění všechno kouzelné a laskavé v patos a kýč. Tvůrci si vzali obdobná témata, ale pojali je jinak – a hůř. Například rodičovství je v Lásce nebeské citlivě, vtipně a velmi originálně ukázáno na vztahu zamilovaný syn-nevlastní otec, kterým zemřela milovaná matka-manželka. Ačkoliv spolu většinu času tráví doma a nedělají nic tak neobvyklého, hledání společné řeči je dojemné a uvěřitelné. Šťastný Nový rok nám předkládá hysterickou matku, která zcela zbytečně honí svou skoro dospělou dceru až na náměstí, jen aby ji potom zase nechala o samotě a šla za svým princem. Žádná empatie, žádný humor, nic.
Jinou snahou o napodobení úspěšného vyvolání emocí je doktorka, která má muže ve vojenské službě, a tak si s ním může jen telefonovat přes Skype. Na rozdíl od podobného příběhu ženy, která má duševně nemocného bratra, což jí brání mít vztah, je vojenská služba dobrovolným „handicapem“, tudíž není důvod, proč bychom měli s doktorkou soucítit. Neměla si brát vojáka.
Posledním srovnáním je rodící se vztah dvou lidí, kteří jsou na první pohled zcela rozdílní. Sejdou se v zaseknutém výtahu a za těch pár hodin jim dojde, že se k sobě vlastně báječně hodí. Logické otázky, proč slečna tak pospíchá, když má do koncertu několik hodin čas a stejně ho nakonec v pohodě stíhá, nebo jak to, že se jim vůbec nechce na záchod, jdou samozřejmě stranou. Když to srovnáme s párem, který se seznámil při natáčení porna, ale v reálu jde o dva velmi stydlivé a nezkušené lidi, je první příběh jednoznačným klišé. Mezi herci to navíc ani trochu nejiskří – ostatně jako mezi nikým ve filmu. Celkově je hlavním problémem příběhu povrchnost vztahů, které jsme nuceni pozorovat. V Lásce nebeské je nám postav líto, aniž by z nás ždímaly emoce. Jsou nejen skvěle zahrané, ale především si ze sebe dokáží dělat legraci. V americké verzi se berou vážně, přestože jsou směšné a nezajímavé. A někteří herci (spíš všichni) musejí zoufale přehrávat, abychom si jejich postav vůbec všimli.
Druhým největším problémem je bezesporu obsazení. Herečky, které rozhodně nepatří mezi sex symboly, tady hrají krasavice (vrcholem všeho je „krásná princezna“ Sarah Jessica Parker – tyhle dvě věci se přeci zákonitě vylučují, ale do svých rolí se nehodí ani Katherine Heigl, Lea Michele a Hilary Swank) a herečky vyhlášené svou krásou hrají zcela obyčejné ženy (Sofía Vergara, Jessica Biel a Halle Berry). Mužské postavy jsou obsazené o něco lépe, ale většina z nich jsou nesympatičtí alfa-samci, jejichž štěstí je nám upřímně ukradené (Jon Bon Jovi coby nápodoba skvělého Billa Nighyho je tak špatný, že by si zasloužil Zlatou malinu).
Zkrátka a dobře – s postavami ve Šťastném Novém roce nelze cítit sympatie – zdaleka ne takové, jaké jsme cítili k obyčejným lidem v Lásce nebeské. V britské komedii je i premiér bezradný, když jde o lásku. V americké verzi se řeší pseudoproblémy, jako by šlo o život, ale skutečné emoce neprojeví nikdo. Je to zoufalá snaha o nápodobu něčeho, co se zdá být napsáno a natočeno s lehkostí, a přitom to zasáhne do hloubky. Šťastný Nový rok je opakem – snaží se okatě, křiklavě a hlasitě, ale sotva si získá pozornost.
Schválně si před Vánoci oba filmy pusťte. Hned za sebou. Po jednom pocítíte katarzi, hřejivý pocit v hrudi. Po druhém jenom prázdnotu a pocit vlastní obyčejnosti. Takový účinek má americký humor.
Klára Scholzová
