Princ je šlechtický titul, který vyjadřuje příslušnost k vyšší šlechtě nebo také výjimečnost feudála, jenž byl k tomu vyvolen. V moderní době vstoupil „princ“ do archetypálního povědomí, jako označení mladého muže či chlapce, který je výjimečný svým charakterem. Nemalou měrou k tomu pomohla literatura. Konečně, Komenský napsal, že šlechticem se člověk nerodí, ale stává.
Šťastný princ a jiné pohádky Oscara Wildea (1888). Představitel literární estetiky a dekadence, vyjadřuje hlavně odpor ke své době, kterou označuje za úpadkovou. Bojuje krásou proti sobeckosti, bezohlednosti, ztrátě hodnotových měřítek a fetišizaci předmětů buržoazní společnosti.
Princ v příběhu je pouhou sochou s olověným srdcem. Jeho srdce přitom soucítí s trpícími chudáky. Rozdá veškeré pozlátko ze své sochy, aby bídu odstranil. Marně. Oči, kterými viděl, mu už nemohou prozradit pravdu, a tak zůstává v iluzi štěstí.
Hlavní hrdina sice prohrává, ale nelze zpochybnit jeho oběť. Rovněž Wilde nejen svým dílem, ale i svým společenským postojem, který mu vynesl pět let žalářování v Readingu, neoslavuje prázdný titul, ale šlechtictví citu.
Malý princ Antoina de Saint-Exupéryho (1943) věnovaný dospělému, když byl ještě malým chlapcem. Není to pohádka v pravém slova smyslu. Je to dílko, pro zkušeného člověka, který si zachoval srdce dítěte. Jak známo, vidět skutečně můžeme jedině srdcem. A dovolím si ještě jeden autorův citát: „Člověk je ten, který má v sobě větší bytost než je sám.“
Malý princ se vydává na cestu pro lásku k růži. Křehkost vyprávění se brání jakékoliv přílišné interpretaci. Ta je spíše ke škodě příběhu. Pro čtenáře je to intimní svět, kde hvězdy jsou krásné, protože skrývají nám drahou bytost a kde poušť je krásná, protože skrývá studnu.
Saint-Exupéry napsal knížku v době postupujícího mechanizovaného ohrožení světa, jenž ztrácí lidskost. Jeho hrdina je možná snová postava, ale pro každého z nás představuje jedinečnou bytost, díky níž máme šanci zůstat člověkem.
Princ a Skřivánek Valji Stýblové (1984). Autorka je svým dílem spjata s nemocničním prostředím. Vzpomeňme známý film podle její prózy Skalpel, prosím.
V této již vyloženě dětské knížce vystupují dva reální chlapci, Kristián Princ a Nikola Skřivánek. Princ se těžce vyrovnává se smrtí matky a otcovým novým manželstvím. Skřivánek zase žije u babičky, neboť jeho rodiče pracují v zahraničí. Oba navážou silné přátelské pouto, které se prohloubí, když Skřivánek onemocní komplikovaným zápalem plic.
Příběh prožíváme očima Kristiána, jehož úvahy se točí kolem složitosti mezilidských vztahů a otázky smrti. Obava z další ztráty tvoří dramatický rámec knížky. Princova postava se tak trochu stává další literární bytostí, jež překračuje rozměr reálného dítěte a tvoří tak nový humánní apel.
Návrat malého prince Jeana-Pierra Davidtse (1997). Navázat na Malého prince bylo velikým rizikem, neboť, opakuji, tato postava je jedinečná a vzpírá se interpretacím a klišé. Risk však nakonec vyšel. Místo pilota ovšem nacházíme popletu, který zkrátka uvízl sám na světě. Jeho nenašel malý princ na poušti, ale na neobydleném ostrově uprostřed oceánu.
Davidts zdařile pokračuje v Saint-Exupéryho líčení. Jsme ochotni přistoupit na jeho hru a znovu prožívat setkání, jež skončilo před mnoha lety v africké pustině. Ale vyprávění nám není blízké díky autorovi, ale díky známé postavičce, na kterou jsme si zvykli.
Po sedmdesáti letech vypršela platnost autorských práv na Saint-Exupéryho text. Bojím se, aby business, apatie či sobectví nezvítězili. Malý princ by se mohl stát článkem v reklamě nebo postavou nekonečných plytkých seriálů. Návrat mladého prince Alejadra Guillerma Roemmerse (2012). Teenager někde v argentinské pampě stopne auto. Řidič není pilotem, ani popletou, ale mužem, který se cítí povolán, aby prince poučoval.
Křehkost je pryč. Půvabem malého prince bylo poslouchat, ale také soudit. Původně byli vypravěči nuceni sáhnout do nitra a zpovídat se. Poušť, hvězdy, železnice měly své nenapodobitelné místo, jakoby byly unikátními na světě. Nyní je princ na prahu dospělosti, všechno je obyčejné, běžné jako silnice stepí. Řidič kupuje na pumpě oblečení, aby nevšedního hrdinu změnil v běžného kluka. Mezi lidmi se cení nápaditost, ne jedinečnost. Roemmersův princ vstupuje na jeviště individuality, která se musí prosadit. Zde končí humanita, zde počíná komerce. Princ je nápisem na tričku.
Dan Hermann
