Existenciální prázdnota hollywoodské hvězdy
Ve filmu Ztraceno v překladu otevřela Sofia Coppola pravděpodobně své stěžejní téma odcizení, limitů poznání našich vnitřních světů pro jiného člověka a z nich plynoucí prázdnoty míjejících se lidí v kontrastních kulisách.
Toto téma ve svém nejnovějším filmu Odnikud někam (Somewhere) nadále nekompromisně rozvíjí- až do krajnosti. Filmy spojuje také ústřední postava herce, tentokrát nejde o osamělou stárnoucí a vyšeptalou hvězdu, ale mladého, populárního, nicméně taktéž osamělého Johnyho Marca (Stephen Dorff). Pro zobrazení propasti mezi předstíraným, záměrně banalizovaným vnějším světem a nevyslovenými niternými prožitky není asi vhodnějšího průvodce než člověka s povoláním herce- mistra přetvářky. Masově popularizované a bulvarizované herecké ikony, do nichž si projikujeme vlastní touhu po úspěchu a slávě mají také- ač se to nezdá, vlastní životy, které jsou pro nás však nedostupné.
Ve Ztraceno v překladu Sofia Coppola nechává situacemi prorůstat humor a ironii a v kulisách a vztahu k nim je cítit jistý prvek cynického klidu a vyrovnanosti. V Odnikud někam už nenajdeme žádné prvky odlehčení jako slovní humor nebo bizarní prostředí (japonská kultura). Johnyho Marca vidíme v běžných každodenních činnostech, díváme se, jak jí, souloží, popojíždí ve svém sporťáku, nechává si vsazovat hlavu do sádry (proklatě dlouhá scéna).
Pozorujeme s ním z postele blonďatá dvojčata křepčící u tyče, sledujeme, jak si za doprovodu famfár přebírá cenu. Autorka ve všech situacích poukazuje na to, že nemáme šanci pochopit jeho vnitřní procesy a neproniknutelnost do jeho nitra jej činí v kontrastu s banálními dialogy a akcemi nepatřičnou, neživou postavou, nebo obráceně, postavu vhozenou do neživého filmového světa.
Tento svět narušuje hercova jedenáctiletá dcera Rebecca (Michelle Monaghan), kterou dostane Johny na pár dní na starosti. Opět ale sledujeme jen přízraky v neosobních situacích, společně hrají počítačovou hru, opalují se na sluníčku, snídají. Nahlédnout do emocí máme možnost na pár okamžiků. Je to ten záblesk naděje, že se něco pohne a změní. Na tuto naději odkazuje i název filmu (somewhere), jehož český překlad je předoslovný.
Divák je nucen trpět, jelikož je mu důsledně odepřeno poznat, co se děje uvnitř duchem nepřítomného herce a musí jej doprovázet v situacích a dialozích, které zjevnou realitu devalvují. Sofii Coppole se podařilo přenést na plátno kondenzovanou bezútěšnou nudu.
.
Kubin
