Recenze: Odnikud někam

Existenciální prázdnota hollywoodské hvězdy

Ve filmu Ztraceno v překladu otevřela Sofia Coppola pravděpodobně své stěžejní téma odcizení, limitů poznání našich vnitřních světů pro jiného člověka a z nich plynoucí prázdnoty míjejících se lidí v kontrastních kulisách.

Toto téma ve svém nejnovějším filmu Odnikud někam (Somewhere) nadále nekompromisně rozvíjí- až do krajnosti. Filmy spojuje také ústřední postava herce, tentokrát nejde o osamělou stárnoucí a vyšeptalou hvězdu, ale mladého, populárního, nicméně taktéž osamělého Johnyho Marca (Stephen Dorff). Pro zobrazení propasti mezi předstíraným, záměrně banalizovaným vnějším světem a nevyslovenými niternými prožitky není asi vhodnějšího průvodce než člověka s povoláním herce- mistra přetvářky. Masově popularizované a bulvarizované herecké ikony, do nichž si projikujeme vlastní touhu po úspěchu a slávě mají také- ač se to nezdá, vlastní životy, které jsou pro nás však nedostupné.

Ve Ztraceno v překladu Sofia Coppola nechává situacemi prorůstat humor a ironii a v kulisách a vztahu k nim je cítit jistý prvek cynického klidu a vyrovnanosti. V Odnikud někam už nenajdeme žádné prvky odlehčení jako slovní humor nebo bizarní prostředí (japonská kultura). Johnyho Marca vidíme v běžných každodenních činnostech, díváme se, jak jí, souloží, popojíždí ve svém sporťáku, nechává si vsazovat hlavu do sádry (proklatě dlouhá scéna).

Pozorujeme s ním z postele blonďatá dvojčata křepčící u tyče, sledujeme, jak si za doprovodu famfár přebírá cenu. Autorka ve všech situacích poukazuje na to, že nemáme šanci pochopit jeho vnitřní procesy a neproniknutelnost do jeho nitra jej činí v kontrastu s banálními dialogy a akcemi nepatřičnou, neživou postavou, nebo obráceně, postavu vhozenou do neživého filmového světa.

KOUKNI SE  Recenze: Čarodějovy hodiny postrádají přes trikovou smršť kouzlo

Tento svět narušuje hercova jedenáctiletá dcera Rebecca (Michelle Monaghan), kterou dostane Johny na pár dní na starosti. Opět ale sledujeme jen přízraky v neosobních situacích, společně hrají počítačovou hru, opalují se na sluníčku, snídají. Nahlédnout do emocí máme možnost na pár okamžiků. Je to ten záblesk naděje, že se něco pohne a změní. Na tuto naději odkazuje i název filmu (somewhere), jehož český překlad je předoslovný.

Divák je nucen trpět, jelikož je mu důsledně odepřeno poznat, co se děje uvnitř duchem nepřítomného herce a musí jej doprovázet v situacích a dialozích, které zjevnou realitu devalvují. Sofii Coppole se podařilo přenést na plátno kondenzovanou bezútěšnou nudu.
.

Kubin

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

two × 4 =