Cestujeme, žijeme, pracujeme, milujeme. Vztahy na všechny vzdálenosti se staly každodenní samozřejmostí. Má taková láska šanci přežít? Je to ještě vůbec vztah, nebo jen iluze partnerství? A co dělat v případě, že je ten druhý na jiném konci republiky, světadílu nebo zeměkoule?
Vidět svého drahého každý den je fajn. Můžete si říct, jak jste se měli a na intimitě pracovat v každém okamžiku. A když se vám náhodou jednou nechce, nevadí. Můžete přeci odpoledne, večer, zítra nebo v sobotu. Zkrátka nezáleží na jednotlivých dnech. Máte přeci tolik možností a příležitostí, jak být spolu. Realita všedního dne, která ková vztah jako ocelovou mříž, kterou neprolomí jedno nepovedené pondělní ráno, nebo večerní bolest hlavy.
Ale co když to k sobě máte přeci jen o kousek dál? Sejdete se na sobotu a neděli. Možná studuje, pracuje, nebo je jinak zaneprázdněný. Jasně, že máte telefon, messenger, mail a všechny ty báječné sociální sítě, díky kterým víte naprosto přesně, co právě dělá, tráví, kde je a koho dalšího lajkuje. Potom se sejdete sobotního rána na vlakovém nádraží a stejně potřebujete dohnat všechno to, co sociální sítě nezvládly. Ale co když právě nemáte chuť, jemu ukradli ve vlaku peněženku, maminka potřebuje naštípat dříví a je tolik práce kolem domu. Pokud jste hodně zamilovaní, tak ještě přeštukuje chodbu, vynese odpadky, pozve vás na večeři a zvládne vás uspokojit, kdykoliv na něj zamilovaně zamrkáte. V neděli bude odjíždět do školy nebo za prací s výrazem armádního odvedence za Marie Terezie.
Pokud už prvotní spalující milenecká láska vyprchala, snadno se stane, že ze společného víkendu zbude jen to štukování, odpadky a brigáda u tchýně. I to se dá zvládnout. Jste přeci dospělí a nemusíte zrovna šestkrát za den dokazovat, že se máte rádi stejně jako kdysi. Stačí jednou a na týden je v záloze noční stolek plný hraček a sbírka lechtivých videí. Vy přeci víte, že se máte rádi a kdyby něco, můžete si přece zavolat nebo napsat kdykoliv se vám bude chtít. No a co, že se vám občas nechce. Jednoho dne mu do toho něco vleze a nebude moct přijet. A když se to stane poněkolikáté, uvědomíte si, že vám to vlastně ani moc nevadí. Můžete jít přeci do kina s přáteli.
Modří už vědí. Za pár měsíců, možná týdnů láska vyvane stejně jako zkažený vzduch. Pozitivní na takovém vyvanutí je, že odpadne dramatický rozchod, hádky. Chvíli bolí jen to zjištění a okamžik, kdy si připustíte, že ať to bylo cokoliv, je to pryč.
Výše popsané by mohlo snadno vést k myšlence, že vztah na dálku nemá budoucnost. Správně, nemá. Abyste spolu mohli prožít kvalitní vztah na solidních základech, je potřeba vášnivý milenecký cit omlet každodenní nudou, starostmi, ztrátami, radostí i zážitky, které budou tmelit vaši lásku víc, než víkendová extáze, nebo miliony „zaláskovaných statusů“. Vztah na dálku je v tomto pojetí skutečně disciplínou mladistvých, protože k tomuto věku patří pomíjivost víc, než ke kterémukoliv jinému období života.
I přesto existují vztahy, které dělí stovky nebo tisíce kilometrů a fungují. Ano, jistě, fungují trochu jinak, než jsme zvyklí a možná nám ani nepřipadají jako plnohodnotné. I přesto překonají roky, starosti i vzdálenost, aby se ve finále oba zamilovaně zubili na fotkách z vlastní zlaté svatby na stěně.
Jsou to výjimečné vzácné případy, které pojí pouto silnější než láska. Třeba společný sen, nebo pocit zodpovědnosti. Pak je vzdálenost vyplněna myšlenkou a myšlenka protkána vírou.
Nikdy nelze říct, jestli ta vaše bude dost silná na to, aby ustála svět bez hranic a lásku bez limitů. Na vztazích je hezké i bolestivé zejména to, že to prostě musíte zkusit.
Ale vy, co máte miláčka každý den na gauči, nejásejte. Vědci spočítali, že byste společně neměli trávit víc než dvacet procent svého času. Protože, co si budeme povídat, všeho moc škodí. Ale o tom zase jindy.
Darina D.
