Černobyl – pětkrát a pokaždé jinak

Modlitba za Černobyl: Z26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století.
Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze čtrnácti.
Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Řada ruských historiků a politologů je přesvědčena, že otřes, jenž černobylská katastrofa způsobila v ruské společnosti, byl jednou z hlavních příčin rychlého pádu komunistického režimu o tři roky později.

Černobyl: Historie jaderné katastrofy

Nedokonalý reaktor, chyby obsluhy, exploze a radioaktivní zamoření velké části Evropy. Co víc dodat….

Svět bez nás: Myšlenkový experiment, který se stal bestsellerem New York Times a za nejlepší populárně-vědeckou publikaci roku 2007 byl vyhlášen hned dvěma magazíny – Time Magazine a Entertainment Weekly.
Zajímalo by vás, co by se stalo, kdyby ze dne na den z naší zeměkoule zmizeli lidé? Jak dlouho by zůstaly po lidech na naší zemi stopy? Jak rychle by se zhroutila námi vybudovaná infrastruktura? Jak dlouho by bez naší péče vydržely stavby, metro a města? Památky a umění? Co z toho nejdéle, a co by naopak spadlo jako první? Kteří živočichové by z našeho zmizení profitovali, a kteří by naopak zanikli s námi? Předpokládá se např., že by spolu s námi zcela přirozeně vyhynuli švábové, ale ptáci by na tom byli mnohem lépe a vyvinuli by se v mnohé nové druhy. Jak by dopadly farmy, pole, národní parky a zahrady? Nejdelší životnost na zemi bez nás by měly bronzové sochy, umělá hmota a radiové vlny. Zároveň je z některých oblastí na zemi, které člověk poničil, a posléze opustil (např. Černobyl), patrné, že příroda má sebeuzdravující moc.

Alan Weisman, cenami ověnčený americký novinář, postavil své hypotézy na expertizách inženýrů, konzervátorů umění, klimatologů, zoologů, biologů, astrofyziků, paleontologů a dalších odborníků a napsal knihu, která zcela jedinečně pohlíží na vliv člověka na životní prostředí.

Ukrajina, davaj, Ukrajina !: Tato antologie představuje panorama postčernobylské ukrajinské povídky. Duch zařazených textů však neurčují jen pojmy katastrofa (černobylská jaderná havárie) nebo katarze (současnost), které editoři použili jako klíč k vymezení časového pásma, v němž hledali texty pro tuto knihu. Ačkoli v některých povídkách se motivy katastrofy nebo katarzní proměny objevují, odkazuje pojetí této antologie spíše na specifické postavení ukrajinské kultury a týká se kolektivního vědomí Ukrajinců na přelomu 20. a 21. století – tedy v epoše, za jejíž přibližný počátek považují mnozí černobylskou katastrofu v roce 1986.

Dějiny Ukrajiny:
Jen málo evropských národů prožilo tak nešťastné dějiny, plné násilí, útlaku a odnárodňování. Pouze v raném středověku měli Ukrajinci vlastní stát, tzv. Kyjevskou Rus, jehož ukrajinský ráz byl však pouze teritoriální, neboť se jednalo o státní útvar všech východních Slovanů před vznikem moderního ukrajinského, který si později stejně přisvojili Velkorusové. Ukrajince pak čekala mongolská pohroma, po ní nadvláda Litvy a pak ještě Polska, podivné období polosamostatné tzv. hetmanštiny v rámci expandující Moskevské Rusi, která byla během 18. století brutálně zlikvidována. Teprve v roce 1919 došlo k obnově ukrajinské samostatnosti, která však měla díky polské a bolševické agresi jen jepičí život. Komunisté však Ukrajince za samostatný národ nepovažovali, v rámci formálně samostatné Ukrajinské sovětské republiky přišly další útrapy jako hladomor, komunistické odnárodňování, Černobyl atd. Teprve rozpad Sovětského svazu umožnil Ukrajincům získat samostatnost, ale i o ni musí nyní znovu bojovat.