„Jsi jenom o dva roky starší než já, tak kde jsi celou tu dobu byl?“ pronesl se šibalským úsměvem na rtech dvaaosmdesátiletý Christopher Plummer, když nad ránem 26. února přebíral svého prvního Oscara. Byla to další noc s mnoha historickými milníky, noc pro většinu filmových příznivců nejdelší a nejočekávanější v celém roce.
Svatostánek Kodak Theatre praskal ve švech náporem hollywoodské smetánky, po červeném koberci do něj ladně protančily sličné děvy jako Pénelope Cruz, Cameron Diaz nebo Angelina Jolie, pánský šarm zase reprezentoval nestárnoucí Brad, šibalský Clooney anebo věčný rebel Sacha Baron Cohen, který v diktátorském převleku před zraky diváků vysypal na červený koberec popel Kim Čong-Ila. Každý holt své filmy propaguje jinak…
Samotným večerem pak již podeváté provázel Billy Crystal, jehož uvedla šedá eminence filmového plátna Morgan Freeman. Jistě, Billy už sice není nejmladší, ale podařilo se mu po dvou slabších ročnících ceremoniálu navrátit důstojnost, eleganci a šmrc. Navíc to zvládl sám a bez trapných hraných scének ve stylu Svěceného s Bernatským. Hned na úvod se blýskl zdařilým průřezem letošních filmů, na který navázal humornou písní, v níž přivítal většinu nominovaných.
A pak už nastoupil specialista na rozlepování obálek cestou ze zákulisí (tedy Tom Hanks), aby odstartoval samotné vyhlašování. To odsýpalo možná až moc rychle, přesto se vinou spousty a spousty reklamních přestávek protáhlo na čtyři hodiny. Hollywoodská klasika. Díky výsledkům z loňska se na pódiu střídalo jedno eso za druhým, objevila se nádherná Natalie Portman, charismatický Christian Bale, ale třeba také Jennifer Lopez. Ta sice nemá nic do činění s loňskými výsledky, zato se však podepsala pod nejdiskutovanější moment večera letošního, alespoň u moderátorského tria Saši Michailidise, Tomáše Baldýnského a Františka Fuky. Dovolte, abych to dodatečně rozseknul – já se do svůdného dekoltu Jennifer koukal neustále, když byla v záběru, ale bradavku jsem bohužel žádnou neviděl…
Večeru možná chybělo více kulturních vsuvek, vlastně proběhla jen jedna, i když v podání cirkusáků ze Soleil vydala minimálně za tři. Dalším zpestřením tak byl již pouze hudební ansámbl na jednom z mnoha balkonů, který vyplňoval přestávky libou muzikou zkomponovanou kým? Nikým menším, než Hansem Zimmerem. Zapomenout by se nemělo ani na vkusné připomenutí těch, kteří nás minulý rok opustili, za doprovodu skladby Wonderful World.
A co samotné výsledky? Naštěstí ne tak překvapivé a rozporuplné, jako před rokem. Ocenění The Artist prý není progresivní cestou, jak pravil jeden z moderátorů, ale akademie tu přeci není od toho, aby určovala budoucnost (to je práce režisérů), nýbrž proto, aby hodnotila přítomnost. A já osobně jsem vzhledem k umělecky uvadající době, ve které žijeme, zatroleně rád, že téměř všechny hlavní kategorie ovládl klasický černobílý němý film. Z Evropy k tomu. Ač souboj dvou největších konkurentů, tedy The Artist a Huga, dopadl v součtu sošek nerozhodně, historie si přeci jen více pamatuje film a režii roku, než vítěze technických disciplín. V těch pro změnu kraloval Scorseseho pohádkový epos, když kupříkladu v kategorii Nejlepší kamera vyfoukl patrně jedinou reálnou šanci Válečnému koni, a ve zvukových kategoriích zaskočil mnohé, kteří očekávali poněkud jiné výsledky.
Tím se nenápadně dostávám k tomu, že ani letos se akademie nevyhnula některým kontroverzím. Největším průšvihem bylo už pouhé nominování pouze dvou písní na Oscara, ještě k tomu z animovaných filmů. Vítězství Mupetů pak bylo jen jakési dokonání výsměchu. Zvlášť, když tento rok byl na filmovou hudbu tak neuvěřitelně nabitý. S tím souvisí i kategorie animovaných filmů, v níž jsme snad všichni marně hledali Spielbergova Tintina. Skutečně je záhadou, čím porotu více zaujala Kung Fu Panda 2. A servítky bych si nebral ani v kategorii Adaptovaný scénář, ve které se rovněž ukrývali mnohem silnější adepti, než Děti moje.
Akademici si to však vyžehlili individuálními kategoriemi. Ocenění již zmíněného Plummera, či Dujardina bylo velice místné. A když se po třiceti letech ozvalo „and Oscar goes to Meryl Streep“, nejednomu filmovému fanouškovi vyhrkly slzy do očí. Mě osobně k tomu dojetí navíc poprskala zarytá milovnice Meryl sedící ve Světozoru za mnou řvoucí na celé kino „miluju tě, Meryl!“ Je krásné mít fanoušky…
Závěrem lze snad pouze vyjádřit přání, aby se poselstvím hollywoodské megalomanské smetánky řídila i smetánka tuzemská. Mám tím na mysli paralelu ocenění-umělecká duše. Bylo by to jen potvrzení toho, že současný svět není tak úplně zatracený, jako ve včera vysílané 11. hodině pravil Leonardo DiCaprio.
Výsledky:
Nejlepší film: The Artist
Nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli: Jean Dujardin -The Artist
Nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli: Christopher Plummer – Beginners
Nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli: Meryl Streep – The Iron Lady
Nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli: Octavia Spencer – The Help
Nejlepší animovaný film: Rango
Výprava: Hugo
Kamera: Hugo – Robert Richardson
Kostýmy: Mark Bridges – The Artist
Režie: Michel Hazanavicius – The Artist
Nejlepší dokumentární film: Undefeated
Nejlepší krátký dokumentární film: Saving Face
Střih: The Girl with the Dragon Tattoo – Angus Wall, Kirk Baxter
Nejlepší cizojazyčný film: Jodaeiye Nader az Simin (Irán)
Masky: The Iron Lady
Nejlepší původní filmová hudba: The Artist – Ludovic Bource
Nejlepší původní filmová píseň: The Muppets – Bret McKenzie („Man or Muppet“)
Nejlepší krátký animovaný film: The Fantastic Flying Books of Mr. Morris Lessmore
Nejlepší hraný krátký film: The Shore
Zvuk – střih: Hugo – Philip Stockton, Eugene Gearty
Zvuk – mix: Hugo – Tom Fleischman, John Midgley
Vizuální efekty: Hugo
Adaptovaný scénář: The Descendants – Alexander Payne, Nat Faxon, Jim Rash
Původní scénář: Midnight in Paris – Woody Allen
Josef Vajrauch
