Režisér IGOR CHAUN zpovídal v roce 2004 na stránkách Reflexu režiséra JANA HŘEBEJKA, jehož poslední film, Horem pádem, se tehdy ucházel o Oscara. Bývalí spolužáci hovořili o filmu, vášni a naší době a rozhovor se nese v tak osobním duchu a tak vzájemně otevřeně, že stojí za to číst jej i dnes.
ICH: Když jsem dostal nabídku udělat rozhovor s kamarádem, spolužákem, ale i kolegou a rivalem Janem Hřebejkem, překvapilo mne to. Nejprve jsem chtěl odmítnout, neměl jsem klíč, jak to uchopit, a taky jsem se toho obával. Honza před lety na FAMU, na katedře scenáristiky, nepůsobil jako člověk, který bude po patnácti letech nejúspěšnějším filmovým režisérem české současnosti, zejména poměřujeme-li diváckým ohlasem. Tehdy to byl hubený obrýlený mladík s woodyallenovskou vizáží, zajímající se krom filmu spíše o básně, písničky a divadlo … Ten široký kulturní záběr mu zůstal – ale dnes je to navíc pragmatický, sebejistý a někdy i tvrdě jednající muž. S výjimkou okruhu nejbližších přátel, které si rozmazluje a ctí. A především je Honza ÚSPĚŠNÝ! V době studií se očekávalo spíše ode mne, že budu směřovat za oceán pro Oscary, ale já jsem neprojevil dostatek vytrvalosti a má cesta se začala ubírat jinudy, jakkoli také jedinečně, a jakkoli ji s pokorou přijímám. Ale toto stigma si už léta vůči Honzovi vnitřně nesu, aniž by to on tušil. Honza to neřeší, nemusí, protože ON je z nás dvou ten úspěšnější.
Pro Honzu Hřebejka jsou asi nejdůležitější hodnotou na světě PŘÁTELÉ. Nikoli ten televizní seriál. Jeho vlastní přátelé! Honza mě za svého kamaráda nikdy nepřestal považovat. To já se zrádně stáhl, jel jsem po své linii, to já často nereagoval na výzvy k setkání, k pivu, ke společným projekcím.
Napadlo mne, to mám teď dělat s Honzou rozhovor? Mám ho adorovat? Nebo zpovídat a šlehat? Ani k jednomu nemám chuť. Honza se prostě rozhodl kráčet jinou životní cestou. Měl štěstí, dobrý instinkt a velkou houževnatost. Vlastně je pro mne Honzova pouť a proměna FASCINUJÍCÍ. Nebyl by to zajímavý rozhovor? Skutečnost, že vůči Honzově tvorbě mám výhrady a nepřijímám všechny jeho filmy, mi nepřišla na závadu. A pak jsem si řekl, že tohle je vlastně PŘÍLEŽITOST. Pro mne, pro Honzu a vlastně i pro čtenáře. Prozkoumat zblízka tu Honzovu triumfální jízdu. A vyspravit naše dávné přátelství. A tak jsem nabídku přijal a poté i Honzovo pozvání do jeho domu v Řeporyjích, kde žije s manželkou Lenkou a maminkou. Honza pohostinně odkryl zásoby červeného vína a pustili jsme se do toho …
ICH: Ahoj, Honzo! Jak to normálně probíhá, když dáváš rozhovory?
JH: Normálně se ty rozhovory podobají. To je taková metoda, které Dušek říká: Položím odpovědi na vaše otázky.A co sis pomyslel, když jsem přijal nabídku z Reflexu, že bychom zkusili to povídání?
ICH: Já jim to sám navrhoval. To jsou všechno dobrý záminky si popovídat … Když si uvědomím, že ti v kinech běží už pátý celovečerní film, je to pro mne z hlediska mých úspěchů na tomto poli něco jako přílet Marťanů z Bradburyho Marťanské kroniky.
JH: Myslím, že ty jsi mnohem víc individualista, zatímco já byl člověk, kterej vždycky vytvářel nějakou skupinu, nějakou partu, nějakej tým. Vždycky jsem k tomu inklinoval. A já vzpomínám, jak tě iritovalo, když jsem nechal už na Šakalích letech Honzu Mattlacha ve střižně dělat chvíli samotnýho. … Vždyť my jsme i s tím Ondrou Trojanem začali tak, že jsme pro něj s Jarchovským kdysi napsali Pějme píseň dohola. A teď, když mi někdo řekne: Vy děláte každej rok film, odpovím: No, ale spolupracuju se scenáristama, já nejsem David Ondříček, kterej je producent a zároveň režisér, nejsem Petr Zelenka, ten si to sám píše, ani Svěrák, jenž si to produkuje. Já běžím jenom tu jednu disciplínu, ale ty máš tu tendenci, Igore, běžet je všechny. A navíc, já sice nechápu proč, ale myslím, že jsem lepší v intuici na lidi. Když ty jsi žasl, že já nechávám Mattlacha ve střižně samotnýho, já zase nechápal, proč ty se bavíš s Livií Klausovou o shánění peněz na svůj film. To dodneška nechápu.
ICH: To mělo být na Park, parafrázi Jurského parku … Mezi náma je ten rozdíl, že tys, Honzo, vždycky dokázal oslovovat ty nejlepší, už od začátku, promiň, s opovážlivostí pro mne až nepochopitelnou. Já se paradoxně držel hrozně při zemi. Na tý škole, na FAMU, moje šance … byl jsem o krůček napřed. Ty už si to moje základní trauma, že možná jsem to měl bejt já, ten nejúspěšnější, už dneska asi moc neuvědomuješ.
JH: Ale já to nebral kdo s koho. Já jsem třeba ve tvém Otec, matka a já … viděl, že jsi dál. Jenomže ony všechny ty věci, co se ti povedly, vznikly de facto na zakázku. Impuls pro tebe vždycky musel přijít zvenčí. Televizní horory na dobrou noc chtěl po tobě taky Čestmír Kopecký, a tak jsi udělal Velmi uvěřitelný příběhy. Kdežto my, když se nám něco povedlo, tak jsme si od začátku byli vždycky tím hybatelem my sami!
ICH: Já se dostal na vaše Horem pádem až teďko, před pár dny, a můžu ti říct, že už když jsem viděl první záběry, tak jsem si říkal: A do prdele, tak teďko nám ten Honza doopravdy natrhne řiť. Bylo hned cítit, jak je to natočený, jaký to má šmrnc a dynamiku. Ale z tvých prvních filmů – třeba Šakalí léta skoro jako kdybych vůbec nepočítal, nevím proč. Vnímám je jako debut, takovou obrázkovou rokenrolovou knížku namalovanou trošku levnejma pastelkama.
JH: Šakalí léta, to byla naše nejdražší pastelka …
ICH: A taky mám dodnes trochu problém s hereckým obsazením. Prostě mě coby milovníka rokenrolu téměř bolestně zasáhlo, že na postavu Bejbyho, kterýho já cítil spíš jako podivnýho dlouhána, rebela, introverta bojujícího kytarou a rokenrolem proti komunistům a proti celýmu světu, ale přitom s vnitřní láskou, tys vybral Martina Dejdara. Vzpomínáš si proč?
JH: Kdybychom točili pravdivej film, tak bychom to museli točit úplně jinak. Ale i ten původní Šabach je stylizace. A my dělali film, který je pouze vzdáleným obrazem své doby. Já chtěl točit muzikál! Postava Bejbyho pro mne ztělesňuje koncentrovanou pozitivní energii … a tou pro mne byl Dejdar.
Problém Šakalích let je jinde. Byl to obrovskej záhul na debutanta. Ten film byl šíleně drahej a v mnoha ohledech megalomanskej. Já ten film mám pochopitelně rád, protože kdyby nic jinýho, tak ta muzika je už klasikou český populární hudby. A viděl jsem to jako divadelní adaptaci už ve čtyřech divadlech.
ICH: Pak přišly Pelíšky. Já se musím přiznat, Honzo, že na premiéře v kině Lucerna – jestli jsem ti to někdy nevyprávěl -, tak když ten film skončil a v sále bylo ještě zhasnuto a pomalu se zvedal potlesk, mně tě bylo strašně líto. Říkal jsem si: Chudák Honza, takovej dobrej člověk… a tak se mu to nepovedlo …Tak se snaží, tak by chtěl těm divákům udělat radost – a takovejhle film. Takovej propadák!!! A fakt jsem byl smutnej a přemýšlel, jak tě potěším nad tím totálně nefungujícím filmem, nad tou sérií estrádních výstupů…
JH: Hovoříš o filmu desetiletí. To byla anketa Mladý fronty.
ICH: Říkal jsem si, po tomhle filmu, co mu říct chlácholivýho? … A ony pak Pelíšky udělaly v kinech milión diváků a já pochopil, že ty máš na rozdíl ode mne schopnost diváka odhadnout a vyhovět mu … Ty jdeš divákovi prostě vstříc a třeba i slevíš z některých výrazových prostředků.
JH: No, víš, my se s Jarchoněm do věcí, který třeba vypadaj levně, nemusíme nutit, protože my jsme fakt takový středostavovský plebejci. Při vstupu na školu to byl určitej handicap proti lidem, kteří pocházeli z intelektuálních rodin. Já se přesně pamatuju, jak jsem jezdil autobusem s Andreou Sedláčkovou a ona říkala: Zajímavý jsou přece příběhy tý vyšší společnosti, lidí, který mají moc nebo jsou intelektuálně na výši. A já si v duchu říkal, že mi vyhovujou takový ty příběhy obyčejnejch lidí … Ale ten tvůj názor, Igore, není ojedinělý a netýká se jen Pelíšků. Ale Pelíšky a nechci, aby to znělo pyšně – jsou svým způsobem dokonalý.
ICH: Zatímco pro mne natáčení stále zůstávalo jako něco posvátnýho, tak mne vždy fascinovala odvaha, se kterou ty ses znovu a znovu pouštěl do filmů, jak ses vrhal bez skrupulí do dění na place a jak jsi od začátku oslovoval nejslavnější herce. Už pro školní film L. P. 1948 rovnou pana Brodského.
JH: Myslím, že nejsem šťastná povaha v životě, ale pro filmování ano. Mě to prostě nestresuje. Nemáš pravdu v tom, že já nejsem perfekcionista. Já jen nejsem perfekcionista přehnaný, protože to bych nemohl točit celovečerní filmy v Čechách. … Já mám taky tu posvátnou úctu k aktu natáčení, ale přetavuje se mi v radost. Já jsem prostě za každý natáčení tak vděčněj, že si to nenechám okolnostma zkazit. Ale já k tomu mám ke všemu opravdu zdatnýho pomocníka, kameramana Honzu Malíře, protože kromě toho, že je vynikající, on si to natáčení užívá spolu se mnou.
ICH: Mně na Pelíšcích nevadilo, že by jejich hrdinové byli málo výjimeční, že jsou středostavovská vrstva. Film, ve kterém hrdina bije jinou postavu holí přes hlavu za to, že je komunistou, se mi po čtvrtstoletí prožitém v reálném socialismu bude navždy líbit. Problém filmu je podle mne v tom, že přes existenci vynikajících scén netvoří celek. Je to série jednou více, jednou méně zábavných gagů. To bych řekl k Pelíškům. Ale potom přišlo … Vy jste pak měli pauzu?
JH: Dlouhá pauza byla po Šakalích letech. Šest let. My mezitím Pelíšky rozepsali, ale na první verzi jsme nedostali grant, a dokonce ani ne na literární přípravu, nějakejch 20 tisíc, aby mohl Petr Jarchovský chvíli v klidu pracovat. Ale k tomu se nechci vracet. Zájem vlastně projevil Ondra Trojan, ale Total HelpArt, jeho produkce, tehdy teprve začínal.
Já přijal nabídku na dětský seriál ve Zlíně a odjel tam a Jarchoň mezitím začal dělat na dalším scénáři, vycházelo to z nápadu o Židovi schovaném za války ve skříni a o manželích, kteří, aby od sebe odvedli pozornost, tak kolaborují. Cítil jsem, že Petr chce vystavět ten příběh tentokrát opravdu od A do Zet. I když dnes po těch pěti filmech vím, že udělat celovečerák z mozaiky situací a příběhů tak, aby to emocionálně fungovalo, je vůbec nejtěžší, tak Petr chtěl pro tenhle scénář napsat PŘÍBĚH. A asi si dokázat, že opravdu vystudoval tu FAMU. Protože třeba v Šakalích letech to nejhorší byl právě příběh a nejcennější byla naopak atmosféra, hudba, dílčí scény, určitá poezie a pozitivní energie, ale určitě ne příběh, ten je tam vycucaný z prstu. A tím mířím i do vlastních řad, protože jsem s Petrem spoluautor.
ICH: Tak vznikl scénář k Musíme si pomáhat?
JH: Petr to dodělal v roce devadesát pět. A já byl u vytržení, že tohle bude náš úžasnej příští film! Jednak byl velmi levnej, až komorní, a pak tam byly úplně nádherný postavy a já to četl doma do noci, chodil pak tady po domě, tehdejší přítelkyni Sofii jsem budil a říkal: Hele, tohle je úžasný … Ale pak pro mne nastal šok. Já jsem marně obcházel producenty, se kterejma jsme už dělali, Ježka ze Space a další, oni to dnes neradi slyší, tvrdí, že se jim to líbilo, ale nevěděli, jak film zafinancovat. Já se navíc dostal do srabu s prachama, i když jsem rekonstruoval jen jednopokojový byt ve starým rodičovským baráčku, ale musel jsem vzít i takový věci, kde jsem režíroval …
ICH: Tak to pověz, jak to bylo, když jsi v Sazce vzal ten buben …
JH: Ano! Já ne, že jsem to vzal, já o to POPROSIL!
ICH: Mě na tom baví, že jsi v TV přenosech skutečně režíroval ten losovací buben.
JH: Já dostal na rok kšeft, dvakrát tejdně jsem chodil režírovat, jak padaj‘ míčky. A v téhle situaci jsme dopisovali Pelíšky a do toho ještě Jarchoň psal Musíme si pomáhat …
ICH: Pro zajímavost, tohle je doba v polovině devadesátých let, kdy vlastně já měl už tu silnou buddhistickou anabazi, točil jsem své mystické cestopisy, Skutečný svět? a pak Cestu do Indie. Tehdy jsem se na tebe díval zpovzdáli a jako na zaprodance komerce, ale musím říci, že vždycky přátelskou optikou.
JH: Ale já neměl alternativu dělat dokument, protože já ho neuměl. Já využil pomocný ruky Martina Dejdara a točil s ním pro televizi v Ypsilonce show Na vlastní nebezpečí, on už byl velká hvězda. Ale trošku nám ta show zdegenerovala, trošku dost.
ICH: A pak jsi mne jednoho krásnýho dne pozval do televize na pracovní projekci Musíme si pomáhat. A mně zatrnulo – to byl první z vašich filmů, který mě oslovil. Říkal jsem si: Panečku, tak tohle je už skoro opravdový biják! Já tam přišel se svou tehdejší dívkou Petrou, ona byla Židovka. A po projekci pak brečela hrozně a přišla za tebou a říkala, že se jí ten film nesmírně líbil. Vzpomínáš? Byla kupodivu taková černá, černý vlasy měla … A to já jen říkám, že pro mne bylo milý, jak jsi umělecky dojal mou mladou dívku a vlastně i mě. Nicméně se mi ten film příliš nezdál po stránce výtvarný. Přišlo mi to odfláknutý a bohužel jakoby za levný peníze.
JH: Myslím si, že to poznat není. A ten film stál dvacet miliónů.
ICH: A nelíbilo se mi, jak je to záběrovaný, trošku to filmařsky pokulhávalo, ale byl tam tak neuvěřitelně dobrej příběh, silnej, tak fascinující herecký výkony, že kudy jsem chodil, tak jsem ten film hájil, byl jsem jeho velkým zastáncem!
JH: Já vím, já si to pamatuju.
ICH: Když někdo kritizoval Musíme si pomáhat, říkal jsem: Pro mne jako pro umělce existuje hranice, přes kterou když se přehoupne tvůrčí VÝPOVĚĎ, tak už jsem vlastně ochoten mnohé omluvit. A Musíme si pomáhat pro mne tuto hranici překročilo a stalo se samostatně žijícím dílem. …
JH: Tak – po pravdě řečeno, vyneslo nám to americkou nominaci na Oscara.
ICH: Kolik jste udělali v Americe diváků?
JH: Jeden a půl miliónu dolarů. Box office, to jsou tržby. Oni tam nepočítaj‘ na diváky. Těch bylo asi dvě stě padesát tisíc … To je skvělý. To pokrylo víc než náklady, všichni byli spokojeni.
ICH: Náklady americký distribuce?
JH: No, tak všechno. I my jsme dostali dobře zaplaceno … Tam z cizích filmů vydělá Almodóvar a pak třeba takový úkazy, jako Lola běží o život. Fenomén nějakej. Ale i Kolja byl zcela mimořádnej. Film, který distributor koupil za nějakých dvě stě tisíc dolarů a vydělal na něm jenom v Americe sedm miliónů dolarů. Takže Musíme si … mě osvobodilo, potvrdilo mi mou intuici. JÁ jsem měl tušení, JÁ vydupal ten film ze země přes všechny peripetie, prostě to bylo trošku i přes mrtvoly.
ICH: Honzo, já bych teď chtěl přerušit výčet tvé filmografie a spíš se zeptat, z čeho pramení ta touha malýho kluka Honzy tady z těch Řeporyj – stát se slavným filmařem. Pomoz mi identifikovat tě od těch klukovských let, kdo byl Honza, co chtěl Honza a proč, až do dospělého věku, kdy se přes všechny překážky projevilo tolik síly, chtění, tolik komunikačního talentu, tolik sociální aktivity, žes dokázal posbírat nitky vedoucí k úspěchu a nezapadnout? Hodně intimně se teď ptám.
JH: Já začnu od aktuality, jakou je film Tatínek od Jana Svěráka. Teprve tam jsem se dozvěděl, že Zdeněk Svěrák měl bratra Zdeňka, který zemřel předčasně v sedmi letech, a Zdeněk Svěrák se pak narodil a byl taky Zdeněk. Já se nechci srovnávat se Zdeňkem Svěrákem, ale mám v tomto ohledu podobnej osud. Moje sestra, když jí bylo sedm let, tak taky … A já se narodil rok potom … A možná, kdybych byl holka, tak jsem Anička. Já se bral vždycky jako takovej náhradník a zároveň jako vyvolenec. A pochopitelně všechno návazný, ambice, se roděj z mindráků. To se týká i tebe, Igore! Já si přesně pamatuju, když jsme měli na FAMU před státnicema a já už je ani nechtěl dělat, protože jsem měl po Šakalích letech, už se mi nechtělo psát diplomku, šprtat se dějiny filmu, i když jsem je dost uměl. A tys mi řekl: Hele, já jsem byl v těch dolech, já byl důlním elektrikářem a pro mne je důležitý ukončit to vysokoškolský vzdělání. A já tenhle argument dodnes chápu a mám ve svým životě obdobný věci … Já si z dětství pamatuju, jak jsem se pořád ptal, jak to je, jestli už jsem starší než ta Anča, jestli jsem ji už přežil.
ICH: A v kolika Anča zemřela?
JH: Mezi sedmým a osmým rokem.
ICH: A můžu se zeptat na co?
JH: Při železničním neštěstí. Prý ji zachytil vlak.
ICH: A ona šla sama?
JH: Ne ne, s nějakým klukem.
ICH: Tady, v Řeporyjích, tady někde na tom přejezdu?
JH: No no, tam na viaduktu.
(Igor se zhluboka nadechne, Honza pokračuje.)
Moji rodiče nebyli umělci. Ale nebyly to ani žádný socky. Táta nedostudoval střední školu, protože ho komunisti zavřeli a poslali do dolů na uran, ale pak ho v šedesátých letech rehabilitovali a my jsme byli normální šedozóňácká rodina.
Oba rodiče úředníci, táta byl šéfem reklamačního oddělení pobočky Mototechny, maminka pracovala jako účetní a v tom je to moje porozumění s Jarchovským, protože on to má stejný.
On je na tom sociálně podobně, ale neneseme to jako trauma. Oba jsme měli krásný dětství. A nikdy jsme nemuseli k psychoanalytikovi …
ICH: Jak jsi tu slabost dokázal změnit v sílu a v důslednost? To mi pověz. Proč ses na ty mindráky prostě nevykašlal, jako to udělala spousta lidí?
JH: Protože oni měli jiné šance. Když jsme přišli na FAMU, taky si pamatuješ tu atmosféru, třeba na katedře režie byli studenti z uměleckých rodin, uměli třeba na něco hrát – ale já v zásadě neuměl nikdy nic. Já když si přečtu inzeráty „nabízíme práci“, tak já bych neobstál, člověče. Já bych nemohl ani truhlařit, nic. Já neumím ani používat na patřičné úrovni počítač, neumím dva jazyky, já jsem v podstatě vytěžil svůj filmařský tah na branku z téhle invalidity. Rozumíš, Igore, pro mě a Jarchoně nebylo jiný východisko! My bychom skončili jako nějací podučitelé někde na oblasti.
ICH: Já se po prvém úspěchu skoro bál pracovat dál. Jako bych se hrozil, že to duchovně nějak neunesu a zkazím se, když tu kariéru opravdu potáhnu dopředu. A taky se mi tam vkrádalo to mé povědomí o relativitě a pomíjivosti, které mne přivedlo nakonec až k buddhismu. A podivuhodným spirituálním obloukem nyní až k entitám křesťanské lásky a k Panně Marii.
JH: Já měl takový časový zásek jednou, a to po Šakalích letech. Od té doby proto pořád makáme … Já období po Šakalech nenávidím. Jirka Ježek, tento hrdina české produkce prvé poloviny devadesátých let, skvělý člověk, který nám umožnil takhle velkorysý debut, zároveň způsobil náš následný pocit, že kdykoliv si Hřebejk a Jarchovský usmyslí, tak budou mít pětadvacet miliónů. Myslel jsem, že bude čas dva tři roky přemejšlet a že se bude se Šakalími lety zatím něco dít, ale tenhle film – na rozdíl od Musíme si pomáhat – žádnej mezinárodní život neměl. Protože co bylo jeho přínosem v Čechách, to bylo handicapem venku. Co je na tom nejlepší, jsou ty texty a hudba Ivana Hlase a to nejde vyvážet. Šakalové skončili de facto tím, že dva měsíce po premiéře dostali České lvy a tři měsíce po premiéře jsme vyhráli festival pro děti a mládež ve Zlíně. A to byl konec. Ten film už dál nežil, ale já jsem v něm pořád vězel. Jako kdybych měl nohu v močále.
ICH: Mně se po Velmi uvěřitelných příbězích vlastně nic moc nechtělo dělat a všichni okolo čekali profesní pokračování – a já byl překvapenej, co po mně ty lidi vlastně chtěj’. Pravdou je, že na rozdíl od tebe já se rozmělňoval ve spoustě dílčích věcí … Já nemohu říct, že ti závidím, já nemůžu říct, že tě obdivuju, ale asi nejvhodnějším termínem je, že jsem tebou FASCINOVÁN. Tím, co ten můj kamarád ze školy prodělal za podivuhodný vývoj.
JH: Víš, mně přijde, Igore, že kdyby třeba ty tvé plánované Amorovy lásky, ve kterých stárnoucí anděl na nebesích vypráví lidem odstrašující příběhy o lásce, aby už sám mohl jít do důchodu, že kdyby to natočil Vojtěch Jasný v roce 1963, tak by to možná ještě mělo smysl. Možná. Ale z hlediska kinematografie devadesátých let, která je placena ze soukromejch peněz, je to šílenství – aspoň z mého hlediska. A vedle toho jsou ve tvých dokumentech momenty, které když jsem vyprávěl Miloši Formanovi, tak on říkal: No to je ohromný, to je ohromný! Třeba jak v Cestě do Indie jedeš s tím starým hubeným rikšou a přijde ti, že je pomalej, tak si to s ním vyměníš … a ani to kolo nerozjedeš!, ač v tý době třikrát týdně chodíš někam na squash, tak to je pro mne za lecjakej celovečerní film. Když jsem viděl od Michaela Moorea třeba Bowling for Columbine, já si říkal: Sakra, to jsou filmy, který jsem čekal od Igora! … Takže já tě vlastně považuju za člověka, kterej je v některejch věcech, zejména v tom hledačství, v zásadě čistší než já. A kterej je nadanej dnes hlavně pro dokument.
ICH: Honzo, ač nerad, musím se ve tvé filmografii dostat k dílu jménem Pupendo. Tenhle film …
JH: Vím, že tě naštval.
ICH: Ano. Ten film se mě dotkl. Na rozdíl od předchozích tvých celovečeráků já dobu Pupenda už žil. Promiň, říkám to nerad, ale jako kdyby Pupendo bylo v jistém smyslu nepoctivý. Falzifikující a nechtěně se bratřící s dobou totality. Jako by pokrývalo tu hroznou dobu komunismu generálním pardonem a všeobjímajícím odpuštěním, jako že v tom socialismu de facto nešlo o větší újmu než jak vtipně přechcat jeden druhýho. A přitom já tu dobu pamatuju! Osmdesátý léta. A bylo to o něčem jiném. A taky mi přišlo, že i výběr hudby a některé výtvarné věci odkazovaly spíš hluboko do let sedmdesátých. Celkově jsem z tohoto filmu měl pocit ublížení, šlápnutí na mou osobní paměť … Jako kdybyste vlastně vy s Petrem, o kterých ze školy dobře vím, jak jste ty komunisty nenáviděli, jak jste bojovali za svobodný vyjádření, jako kdybyste se tímhle filmem přiřadili k nějakýmu Grossovu přístupu typu „dyť to za komančů nebylo tak hrozný“. Ten film mě od vás zabolel. Tak mi promiň, Honzo, vášnivost mých slov, aspoň vidíš, jak intenzívně jsem ty vaše filmy prožíval.
JH: Já tenhle názor znám a asi nemusím říkat, že to cítím jinak. Mně třeba vyčetl David Černý: Vy tady v Pupendu obhajujete komunisty, kde tam je to bití? Já mu řekl, že podle mne je tam něco mnohem horšího. Já neukazuju disidenty, který jsou drcený komunismem. Já ukazuju lidi, co jsou evidentně na druhé straně barikády, ale nejsou perzekvovaný přímo. A to pro mne bylo vždycky nejstrašidelnější. Ani já sám se přímo nesetkal s komunistickou brutalitou, ten film popisuje první polovinu osmdesátých let, a já vážně netrpěl tím, že by mne někdo bil. Ale to nejhorší bylo, že lidi už si do držky káleli sami. I naši hrdinové to dělají – třeba v té scéně po poslechu Hlasu Ameriky. My v Pupendu ukazujeme vstřícnou připosranost, jak to nazvala Eva Holubová. Ten většinovej postoj, který mi přijde nejtragičtější. Samozřejmě je pravda, když mi řekne Pavel Landovský – tomu se to taky nelíbilo: My jsme se všichni takhle nechovali … Ale já přece nevyprávím o tom. Já vyprávím, co MNE v tý době, v těch patnácti na gymplu, šíleně sralo. To sebeponižování táty! Na jednu stranu vězeň z padesátých let, nasranej na komunisty a vzteklej ještě v roce devadesát, když viděl, jaký se zase lidi dostali do parlamentu, protože je znal ještě z padesátých let. Můj táta byl v osmdesátých letech nasranej na komunisty a na druhou stranu podlejzal, třeba Janu Pilařovi, předsedovi Svazu spisovatelů, když si k němu přišel pro auto …
ICH: Jo takhle, do pobočky Mototechny.
JH: A táta od něj dostal v kůži vázanou nějakou hovadinu. Já mu říkal: Z toho chlapa já bleju, protože ten se tamhle na umírajícím Seifertovi onanuje v televizním přenosu. Člověk, kterej zavinil, že ty verše nevycházely! Rozumíš, Igore, to není o mlácení. Já kolem sebe viděl v osmdesátých letech pořád tu plíživou trapnost – a viděl jsem ji i u nás doma. A táta nenáviděl ty komunisty, bručel kvůli nim někde v díře, a stejně byl TRAPNEJ. Film Pupendo proto ukazuje lidi, co nesnášej‘ komunisty, jsou proti nim, a přesto se chovaj‘ trapně.
ICH: Honzo, možná je určitej problém v tom, že ve vyznění filmu vznikl přes tohle všechno nějaký nechtěný efekt. Jako kdybyste zvoleným postupem u některých diváků vzbuzovali dojem, že pardonujete výstřelky a celkovou ubohost, ve které společnost „reálného socialismu“ žila.
JH: Ne, je to stejný, jako když Andrej Stankovič psal o Skřiváncích na niti, že nabarvili na růžovo kriminály padesátých let … David Černý mi řekl loni na festivalu ve Varech doslova: My jsme se teď s Lubomírem Zaorálkem, předsedou Poslanecké směnovny za sociální demokracii, právě shodli, že ten film přispěl ke zvýšení komunistických preferencí. To už jsem se úplně vytočil. A pak mi řekl, že se na tom shodli ještě s Petrem Zelenkou. Se Zelenkou, kterej nepřišel v listopadu osmdesát devět čtyři neděle do školy, aby si případně nezadal!!!
ICH: Opravdu?!?
JH: To je největší konformista na světě, tenhleten pankáč, ale to je jiná věc! Zelenka nikdy nic neriskoval! I benzín do auta, když jsme dělali na FAMU společnej film, platila moje máma. Takže proto mě děsí, když plácá o Pupendu. A když to řekne tenhle Zaorálek – já si říkám: A proč myslíš, že je tenhleten Zaorálek předsedou Poslanecké sněmovny? No protože místopředsedou Poslanecké sněmovny je Vojtěch Filip! Zaorálek, o kterým nikdo před deseti lety neslyšel a nikdo o něm za deset let neuslyší, ten je předsedou Poslanecké sněmovny jenom z toho prostého důvodu, že socdemáci to vyhandlovali s komunistama – jako tu největší hanbu! Já lezu kanálama, že máme místopředsedu Poslanecké sněmovny komunistu, ale je tam jenom proto, aby byl Lubomír Zaorálek předsedou té Poslanecké sněmovny! A tohle stvoření mne kritizuje, že zvedám komunistům preference? MY tady legalizujem komunisty??? Komunisty legalizuje Klaus, když si je zve do Lán, komunisty legalizuje Zaorálek, protože se nechá zvolit předsedou Poslanecké sněmovny politickým handlem tohle je všivárna, a ne když my vyprávíme příběh člověka, kterýho ty komunisti usmejkali. A že neukazuju mlácení klackama po hlavě, to je jiná věc. To maj’ řešit postkomunistický soudci, a ne pardonovat lidi, který pálili Třešňáka vajglama!!!
ICH: Jeníčku, to je dobrý, to jsem rád, že jsem tě trochu nadzdvihnul.
JH: (Pauza – Honza jde pro další láhev vína. Z dálky volá:) On má ten Bun~uel pravdu, že americká literatura je velká, protože ta země je mocná. Já mám strašně rád americkou literaturu. Já nesnáším takový to zamindrákovaný český velikášství – lidí, který se proslavili jen v těchhle poměrech.
ICH: A tím se dostáváme k tvému poslednímu filmu, k Horem pádem. Dovol, abych ti k němu pogratuloval. Proč je ten film pro mne o tolik lepší než ty předchozí? Co se s váma stalo? Já jsem měl při pozorování vašich filmů poprvé pocit, že sleduju výsostné umělecké dílo. Ten film má neuvěřitelnej spád i vtip. Mně se udělalo skoro smutno, když jsem si řekl: Tak a už se to stalo, ten Honza se mi svým pátým filmem konečně vzdálil, jako by filmařsky odskočil. Je to moderní film, který funguje. V tom filmu používáte, co jste se na předchozím s Petrem naučili a co vám ne vždycky vycházelo. Je to poprvé, kdy skutečně pracujete i s obrazovou postprodukcí jako svébytným dramaturgickým prvkem. Je tam spousta silnejch scén. Je to skvěle napsaný – a to nejen ta postava Emilky Vášáryové, ale třeba i ten Macháček. Jeho setkání s rasistou Duškem nad kolébkou začmoudlého novorozeňátka, to se stane klasikou českého filmu. V čem to tedy je? Jak se změnil váš přístup?
JH: My v Horem pádem už nepracujeme s tím nostalgickým odstupem od příběhu, který nám byl v předchozích filmech vlastní. My jsme s Petrem do určité míry oba sentimentální, což se do těch předchozích filmů někdy promítá, ale tohle byla prostě živá současnost. Měli jsme i lepší techniku, požívali jsme ze strany producenta jisté velkorysosti, ta se projevila i v jistém zvukovém a hudebním rozmachu, se kterým je film udělán, ale tím neříkám, že kdybychom předtím na Pupendo měli čtyřicet miliónů, že by vypadalo jinak. Vypadalo by asi podobně a štvalo by tě stejně … Jedna novinářka se po Horem pádem ptala: Proč nenávidíte tu dnešní dobu? A já odpověděl: To není pravda, paní. My obsah Horem pádem akorát pojímáme s větší vášní a suverenitou, protože prostě tuhle dobu lépe známe.
ICH: Já bych té novinářce odpověděl na dálku: Jakpak byste mohli nenávidět dnešní dobu, když patříte mezi ty, co ji dokázali dobře využít? Ty jsi, Honzo, člověk, který dnešní dobu využil možná lépe než já. Jde ještě o to, jak každý nakonec dokážeme využít …
svůj život. Honzo, řekni mi na závěr stručně a třeba i jednou větou: Čeho se bojíš?
JH: Ty víš, že se Jarchoň v létě naboural. Byl den, kdy to vypadalo, že to možná nepřežije … Byl hospitalizován i s rodinou v Itálii, naštěstí ve výborný nemocnici. Člověk si samozřejmě uvědomí, že tam leží kamarád, ale taky to, že kdyby ten kamarád zemřel, tak bychom mohli celý ten společný filmový krám zabalit … Ale nechci, aby to vyznělo cynicky. Je nám ke čtyřicítce, to je věk, kdy umírají na ischemické choroby a rakoviny už i naši vrstevníci.
ICH: Čeho se bojíš?
JH: Smrti! Smrti.
ICH: Své taky? Nebo spíš smrti lidí ve tvém okolí?
JH: Své. Úplně sobecky své.
ICH: Chtěl bych ti poděkovat, Honzo, protože to je konec rozhovoru. Bavilo mě to a udělalo mi to radost.
JH: Taky děkuju, Igore.
Jae Torr
Zdroj: ČTK
