Nejlepší hudební autobiografie rockových hvězd. Psát o hudbě je prý jako tancovat o architektuře, ale když se k psaní odhodlají ti největší z největších, výsledek může mít stejnou sílu jako vyprodaný stadion. Existuje nepřeberné množství biografií, které za hudebníky sepsali snaživí novináři, ale jen málokdy se podaří, že kniha překročí hranice fanouškovského čtení a stane se respektovaným literárním dílem. Následující čtyři autobiografie jsou přesně tím případem. Jsou to knihy, které recenzenti uctívají pro jejich stylistickou vybroušenost a čtenáři pro jejich brutální upřímnost. Jsou to příběhy o hladu po umění, o pádech do nejtemnějších hlubin závislosti i o tom, jaké to je, když se stanete hlasem celé generace a vlastně o to ani nestojíte.
Lyrické svědectví Patti Smith o dospívání v New Yorku
Když se řekne Just Kids, v češtině vydané jako Pařížská 21, nečekejte klasický rockový deník plný hotelových večírků. Patti Smith, přezdívaná „kmotra punku“, stvořila dílo, které je v první řadě milostným dopisem. Je to vyznání lásky k umění, k New Yorku šedesátých a sedmdesátých let a především k fotografovi Robertu Mapplethorpovi. Tato kniha je unikátní tím, že ji Patti psala jako hotová spisovatelka. Žádný stínový autor, žádné uhlazování vět redaktorem. Její styl je snový, poetický a citlivý.
Příběh začíná v době, kdy dva mladí, hladoví a absolutně neznámí umělci bloumají ulicemi Manhattanu a mají v kapse sotva pár drobných na jeden hot dog, o který se musí rozdělit. Patti Smith zde s neuvěřitelnou přesností vykresluje atmosféru legendárního hotelu Chelsea, kde se potkávali Janis Joplin, Jimi Hendrix nebo William S. Burroughs. Recenzenti na této knize nejvíce oceňují její univerzálnost. I když vás třeba hudba Patti Smith nikdy neoslovila, příběh o tom, jak se rodí umělecká duše a jak těžké je udržet si integritu v dravém světě showbyznysu, vás zasáhne. Just Kids právem získalo National Book Award, což je v literárním světě ekvivalent Nobelovy ceny pro beletrii, a v žebříčcích nejlepších knih všech dob se drží na předních příčkách díky své schopnosti dojmout bez patosu.
Brutální upřímnost a kolektivní šílenství Mötley Crüe
Pokud je kniha Patti Smith jemnou akvarelovou malbou, pak je The Dirt neboli Hnus od Mötley Crüe špinavým graffiti na zdi veřejných záchodků v zaplivaném klubu. Je to pravděpodobně nejkontroverznější a zároveň nejčtenější hudební biografie všech dob. Její kouzlo tkví v konceptu. Každý člen kapely – Nikki Sixx, Tommy Lee, Vince Neil i Mick Mars – dostává prostor vyprávět svou verzi příběhu. A ty verze se často liší, což knize dodává fascinující dynamiku.
Čtenáři a kritici se shodují, že Hnus je definitivní biblí rockového dekadence. Nejde jen o drogy a sex, i když těch je tu víc než v celém zbytku tohoto seznamu dohromady. Je to hluboká sonda do dysfunkčních rodin, do samoty uprostřed davu a do sebedestrukce, která se zdá být nevyhnutelná. Nikki Sixx zde popisuje své předávkování a klinickou smrt s mrazivým klidem, zatímco Mick Mars mluví o své degenerativní nemoci kostí s cynismem, ze kterého mrazí. Tato kniha definovala žánr „uncensored“ autobiografií. Ukázala, že čtenář nechce číst o tom, jak byl koncert skvělý, ale chce vědět, co se dělo v pět ráno v tour busu, když už nikdo nemohl dýchat. Právě tato absolutní ztráta zábran vynesla knihu na vrchol všech literárních doporučení.
Rozbité zrcadlo vzpomínek Boba Dylana
Když Bob Dylan vydal v roce 2004 své Kroniky, literární svět byl v šoku. Místo chronologického výčtu událostí předložil čtenářům jakousi impresionistickou koláž. Dylan je známý tím, že si s novináři i fanoušky rád hraje na schovávanou, a jeho autobiografie není výjimkou. Přesto, nebo možná právě proto, je považována za mistrovské dílo. Dylan se nezaměřuje na své největší hity. Místo toho věnuje desítky stran svému příjezdu do zasněženého New Yorku v roce 1961 nebo tvůrčí krizi v osmdesátých letech, kterou se snažil překonat v New Orleans.
Pro recenzenty jsou Kroniky důkazem Dylanova literárního génia, který později vyvrcholil ziskem Nobelovy ceny za literaturu. Jeho jazyk je hutný, plný metafor a nečekaných postřehů o hudbě jiných umělců. Dylan zde odmítá roli „hlasu generace“, kterou mu svět vnutil, a popisuje svůj urputný boj o soukromí a právo být prostě jen tátou od rodiny, co píše písničky. Je to kniha pro ty, kteří chtějí pochopit proces tvorby, tu zvláštní magii, kdy z ničeho vznikne něco, co změní svět. Je to čtení náročné, ale odměňuje čtenáře hloubkou, jakou žádný jiný hudebník na papír nikdy nedostal.
Keith Richards a jeho návod na přežití vlastní legendy
Posledním do svaté čtveřice je Keith Richards s knihou příznačně nazvanou Život. Pokud někdo ztělesňuje rock’n’roll v jeho nejčistší podobě, je to právě tenhle kytarista Rolling Stones. Jeho autobiografie je monumentální dílo, které čtenáře provede celou historií moderní hudby. Keith je vynikající vypravěč. Kniha působí, jako byste s ním seděli v baru u sklenice bourbonu a on vám s naprostou upřímností líčil, jak vymyslel riff k Satisfaction nebo jak vypadal jeho vztah s Mickem Jaggerem.
Právě upřímnost ohledně „Brendy“, jak Keith Jaggerovi v knize posměšně přezdívá, vyvolala v době vydání senzaci. Ale pod povrchem těchto bulvárních lákadel se skrývá hluboká odbornost. Keith dopodrobna rozebírá techniku hry na kytaru, ladění v otevřeném G a svou lásku k bluesovým mistrům. Recenzenti vyzdvihují především to, že Richards si na nic nehraje. Přiznává své chyby, mluví o ztrátě syna i o svých vězeňských eskapádách bez sebelítosti. Je to kniha o přežití. Keith Richards v ní dokazuje, že za maskou piráta s dýmkou se skrývá jeden z nejinteligentnějších a nejsečtělejších hudebníků historie. Čtenářské hodnocení se stabilně drží na nejvyšších příčkách, protože tato kniha má prostě „drive“, který vás nepustí až do poslední stránky.
Charlie Brown
