Paul Thomas Anderson to na letošních Oscarech konečně dokázal. Jeho novinka Jedna bitva za druhou zbourala víkendové předávání. Nejlepší film, nejlepší režie, nejlepší adaptovaný scénář a my si můžeme konečně úlevou vydechnout, protože už bylo vážně načase.
Co je sakra Jedna bitva za druhou
Jestli jste čekali další pomalou a dusivou psychologickou studii, PTA vás tentokrát vyvedl z omylu. Tenhle film je frenetická jízda. Anderson vzal knihu Vineland od Thomase Pynchona, přihodil obří rozpočet, Leonarda DiCapria v roli vyhořelého levicového ex-revolucionáře, který se schovává před minulostí, a Seana Penna jako pošahaného a zahořklého plukovníka, co mu jde po krku. Sean Penn si za to mimochodem odnesl Oscara za vedlejší roli.
Výsledek je nespoutaný akčně komediální thriller. Film chvílemi připomíná Big Lebowskiho, chvílemi drsnou naháněčku, skáče neustále mezi žánry a přitom to všechno dává smysl. Je to drzý, energický a zábavný kousek.
Zrození génia v neonovém pekle Hříšných nocí
Představte si, že je vám sedmadvacet let a rozhodnete se, že natočíte dvouapůlhodinový epos o kalifornském pornoprůmyslu sedmdesátých a osmdesátých let. Většina mladých režisérů by z toho udělala lacinou komedii. Anderson z toho ale ve filmu Hříšné noci udělal mistrovské dílo o lidech z okraje společnosti a dodnes jde o explozi filmařské energie. Hned ta legendární nepřerušená úvodní tříminutová scéna, kdy kamera vpluje do nočního klubu a představí nám všechny hlavní postavy, je jako výkřik obrovského talentu. Není to primárně film o sexu, je to vlastně dojemný příběh o nalezené rodině ztracených existencí.
Excelují tu Mark Wahlberg jako přirozením obdařený a nekonečně naivní Dirk Diggler a Burt Reynolds jako patriarchální režisér Jack Horner. A pak je tu ta nezapomenutelná scéna z roku 1983. Drogový dýchánek v domě šíleného dealera s tváří Alfreda Moliny. V pozadí hraje popový hit Jessie’s Girl, do toho ten malý kluk neustále a monotónně odpaluje petardy a vy jako divák máte žaludek stažený hrůzou. Hříšné noci tehdy mohly vyhrát všechno, ale Akademie raději ocenila romantický Titanic. Byla to první velká rána pro všechny fanoušky nezávislejšího filmu.
Padající žáby v Magnolii
Po prvním velkém úspěchu dostal PTA od studia de facto volné ruce. Natočil Magnolii jako tříhodinový, emocionálně naprosto vyčerpávající a mozaikovitý příběh o osamělosti, starých traumatech z dětství a zoufalém hledání lásky v Los Angeles.
Největším šokem celého snímku byl ale jednoznačně Tom Cruise. Obsadit tehdy největší akční hvězdu do role odporného a misogynního gurua, který učí muže manipulovat se ženami, byl obrovský risk. Cruise tu ale předvedl svůj životní výkon. Scéna u postele jeho umírajícího otce, kde se postupně prolomí jeho pečlivě budovaná toxická maska do podoby plačícího kluka, je skvělá. Ikonický je i ten slavný hudební moment, kdy se děj zastaví a všechny postavy oddělené ve svých vlastních tragédiích začnou najednou zpívat písničku Wise Up. V jakémkoliv jiném filmu by to působilo jako levný kýč, tady je to katarze. A samotný závěr s nečekaným deštěm žab pak zafungoval jako bizarní biblická rána, která konečně smyje všechny hříchy minulosti.
Až na krev a zrod moderního Kubricka
V roce 2007 se Anderson transformoval a stvořil Až na krev. Vzal jen velmi volnou adaptaci románu a vytvořil temný a syrový mýtus o vzniku moderní Ameriky na nemilosrdném střetu bezohledného kapitalismu a zmanipulovaného náboženství.
Daniel Day-Lewis tu jako nezastavitelný těžař ropy Daniel Plainview nestvořil jen postavu, on stvořil monstrum, které se nesmazatelně zapsalo do filmové historie. Už jen úvodních patnáct minut filmu beze slova, pouze za izolovaných zvuků kopání krumpáče a doprovodu disonantní hudby Jonnyho Greenwooda, vám dá jasně najevo, že sledujete pomalý sestup do pekla. Konflikt mezi Plainviewem a mladým úlisným kazatelem Elim je nekompromisní studií absolutní lidské chamtivosti. Závěrečná scéna na soukromé bowlingové dráze plná krve a vzteku se stala kultem prakticky přes noc. Ten rok se ale na Oscarech střetla dvě absolutní mistrovská díla a Akademie dala bohužel přednost bratrům Coenům a jejich Tahle země není pro starý.
Proč to klaplo až teď v roce 2026
Když máte na kontě tolik mistrovských děl a jste neustále přehlížení v těch hlavních kategoriích, filmová Akademie vás dřív nebo později prostě odměnit musí. Je to ten klasický hollywoodský efekt syndromu Martina Scorseseho. Není to ale jen o zásluhách za celoživotní dílo a těch důvodů je letos víc.
Spojení PTA a Leonarda DiCapria byl splněný sen fanoušků i producentů a přineslo to celému projektu obrovskou celosvětovou pozornost. Jedna bitva za druhou je navíc jeho nejpřístupnější a nejdiváčtější film za strašně dlouhou dobu. Stále je to nesmírně chytré a tematicky hutné, ale má to obrovské tempo, akci a humor, který zkrátka sedne i mainstreamovějšímu publiku. Všichni v Hollywoodu už prostě naplno cítili, že je vyloženě trapné, aby filmař jeho formátu neměl Oscara za film a režii. Byl to jeho rok a tenhle příběh nešel ničím zastavit.
Charlie Brown
