A je tu další recenze, tentokrát na českou „romantickou komedii“ Po čem muži touží 2. Jedná se o volné pokračování snímku z roku 2018, který se dočkal vřelého diváckého přijetí a v tuzemských kinosálech coby nejvýdělečnější film roku trhal rekordy. Režie se opět chopil Rudolf Havlík a hlavní role si opět vystřihli Anna Polívková s Jiřím Langmajerem.
Navátá misandrička v akci
Téma je de facto stejné jako u prvního dílu, a sice kontrast mezi ženským a mužským světem, především mezi jejich mentalitou. Vztahová terapeutka Irena, o jejíž odbornosti divák právem pochybuje, má jednoznačný názor na „mužskou rasu“. Muži jsou podle ní líní, sobečtí, primitivní tvorové s nevalnými hygienickými návyky a pochybnou morálkou. Tento pohled na svět pak prezentuje svým klientkám a jako řešení jejich manželské krize nabízí rozvodové řízení. Když pak krachne i její podivný partnerský vztah, opije se a skončí ve stánku jisté vědmy. Omámená slušnou dávkou alkoholu vysloví přání stát se mužem, protože ti to mají v životě jednodušší. To ovšem netuší, jaké následky to bude mít…
Ohrané téma? Ne tak docela…
Ústředním motivem je tedy rozdílnost mezi mužem a ženou a jejich vzájemné nepochopení. Zatímco v prvním snímku se muž změnil v ženu, tentokrát se role obrátí a z pohledné, nezávislé a sebevědomé světačky se stane muž v nejlepších letech. Výměna těl (bodyswap), je v zahraniční tvorbě (Po čem ženy touží, Žába k zulíbání) relativně častým tématem, v našich končinách je však tento druh příběhů poměrně neokoukaný. Ačkoliv se údajně jedná o romantickou komedii, něžné duše si na své spíše nepřijdou, celý příběh totiž vyzní veskrze komicky.
Ačkoliv tedy není námět příliš originální, dokázali mu tvůrci dodat „šťávu“. Český humor tu funguje náramně dobře, a vytváří tak příjemnou a uvolněnou atmosféru, kterou od takových snímků podvědomě vyžadujeme. Kamera je kvalitní a hudební podkres s celým snímkem dobře ladí.
Nekorektní humor pro nenáročné
Na snímku, který si rozhodně neklade vysoké cíle, oceňuji především jeho nekorektnost, se kterou se nebál vyjít na světlo. Role muže a ženy jsou tu přehnaně stereotypizované a se sexismem a genderovou nekorektností si tvůrci scénáře hlavu rozhodně nelámali. Naštěstí. Celý film stojí a padá na jednoduchém situačním humoru, který má za cíl nás jen a pouze pobavit. Po čem muži touží 2 se řadí mezi oddechovky, od kterých moc nečekáme. Právě jen díky tomu jsme ochotni odpustit i nějaké ty hluché pasáže a výrazné mezery ve scénáři.
Langoš a Taclík k nakousnutí táhnou slabý děj
Úvodní pasáž s Annou Polívkovou je zbytečně dlouhá, nudná a připomíná nekonečnou sekvenci z americké komedie Na Hromnice o den více. Divák si oddechne teprve ve chvíli, kdy se na scéně objeví „Langoš“ v roli nové Ireny. Ten tu předvádí solidní herecký výkon, při kterém vystaví na odiv štíhlé nožky v růžových legínách. Ačkoliv v některých scénách okatě přehrává, popasoval se s rolí misandrické, zakomplexované intelektuálky velmi dobře. Marek Taclík mu v roli roztomile sympatického chlapáka od vedle bravurně sekunduje. Výběr obou mužských protagonistů byl velmi zdařilý, chvílemi to mezi oběma postavami skutečně jiskří.
Co se týče charakteristik hlavních postav, chybí jim jakákoliv rozpracovanost. Jsou ploché a šablonovité, a nebýt kombinace skvělého hereckého výkonu se správně načasovaným vtipem, skončil by snímek na samém kinematografickém dně. Tvůrcům unikají zásadní problémy ohledně motivace hlavní hrdinky a, stejně jako v prvním díle, nehledí na mezery ve scénáři… Proč se například Irena ocitne v mužském těle, aniž by měla pozměněnou mentalitu? Na druhou stranu se scénaristé nesnaží o osvětu, nevnucují nám své etické kodexy a nekárají se zdviženým prstem. Ostatně o tom svědčí i poněkud předčasně utnutý konec, který, na rozdíl od jedničky, postrádá násilně našroubované morální ponaučení.
Tam i zpátky s čistou hlavou
Na filmu Po čem muži touží 2 oceňuji především jeho jednoduchost a přímočarost. Příběh si nehraje na komplexní celovečerní drama, ale naopak neklade vysoké nároky ani na sebe, ani na diváka. Cílem je pobavit jednoduchým situačním humorem, sexismem a šovinismem. Díky absenci trapného morálního ponaučení odpustí divák i občasné okaté přehrávání Jiřího Langmajera nebo výrazné mezery ve scénáři. Jedná se o kousek, u kterého by divák neměl příliš přemýšlet, a pokud se před promítáním posilní přiměřenou dávkou alkoholu, určitě neprohloupí.
Esterka
