RECENZE: Outlast 2 je chuťovka pro otrlé

Brát to podle série Outlast, investigativní žurnalistika by asi nebyla zrovna práce snů. Zatímco v jedničce jsme coby novináři zůstali uvězněni v psychiatrické léčebně, ve dvojce nás čeká příjemná noc strávená v americkém vidlákově. Téma se z děsivých experimentů změnilo na fanatický křesťanský kult a potemnělé chodby ústavu pro choromyslné se proměnily v neméně temné venkovské údolí. Je to změna k lepšímu? Dostojí nejnovější Outlast vysokému očekávání a své vlastní pověsti? Na to se pokusíme odpovědět na následujících řádcích. Za poskytnutí hry k recenzi děkujeme key4you.

Ďábel nebo Bůh, tady je to fuk

Hlavní hrdina Blake se spolu se svou ženou Lynn vydává kamsi do arizonské pouště, aby zde vyšetřovali podivnou sebevraždu těhotné ženy Jane Doe, která právě odtud pocházela. Jejich vrtulník však záhy havaruje a když se Blake probere z bezvědomí, Lynn je pryč a nebohý pilot visí opodál stažený z kůže. Blake odhaluje svou novinářskou bystrost, když k tomu poznamenává: “No počkat, tohle se přece nestalo náhodou!”

Taková je situace na začátku hry. Jen vy, vaše kamera s nočním viděním a neutuchající pocit, že místní nejspíš nebudou kamarádi do nepohody. A jak je v Outlast zvykem, nemůžete se nijak bránit. Jen prchat a skrývat se. Byla by velká škoda odhalovat detaily příběhu. Prozradím snad jen to, že Blake se ocitne uprostřed náboženské války v rámci jakési šílené křesťanské sekty, která ovládá celé okolí. A během toho se ještě stihne formou občasného halucinování zaobírat vlastními kostlivci ve skříni. Příběh je klišé. Přeci jen kultisté, fanatici, řeči o antikristu a apokalypse, to všechno už jsme viděli mnohokrát. Outlast 2 to trochu vynahrazuje tím, že příběh není úplně jasný a poskytuje vcelku širokou možnost interpretace. Doporučuji nenechat si ujít žádnou možnost dozvědět se o příběhovém pozadí něco víc skrze dopisy, které jsou rozeseté napříč celou hrou.

Takřka filmový zážitek

Dost už ale o příběhu a přejděme k tomu, co je u Outlast 2 skutečně důležité. Děsí? Ano. Spolehlivě. Outlast 2 se snaží o filmový zážitek. Hra vás chce strašit po svém, tak jak si to přesně naplánovala. Není jako SOMA nebo Amnesia, ve kterých se ocitnete v poměrně otevřeném a svobodném prostoru, kde musíte vyřešit několik hádanek, abyste se dostali dál, zatímco se okolo náhodně potuluje monstrum.

Outlast 2 sází spíš na skripty a pevně daný postup. Občas vám předhodí nějaký větší plácek, který se zdá být otevřeným místem plným možností, ale většinou je to těžká koridorovka. Postup je pevně určený tak, aby byl prožitek co nejintenzivnější. Ani na vás neklade těžké úkoly. Žádné rébusy nebo logické hádanky v ní nehledejte. Nejkomplikovanější operace se nesou v duchu “najdi součástku, která sem pasuje, aby sis mohl otevřít dveře.” Zkrátka musíte přece mít důvod někam chodit a něco tam hledat, zatímco okolo vás bloudí vidláci mumlající si pasáže z Bible.

KOUKNI SE  Recenze: Výlet do středověku s Kingdom Come: Deliverance není pro každého

Gameplay Outlast 2 jde v podstatě rozdělit do tří skupin – chvíle, kdy je klid, což ale vy pochopitelně netušíte a ani nedýcháte, jak se bojíte, co se skrývá za nejbližším rohem. Pak chvíle, kdy musíte před někým (nebo něčím?) prchat. A nakonec chvíle, kdy se musíte plížit a schovávat.

Klidné chvíle jsou zvládnuty na výbornou. I když se zrovna nic neděje, hra vás nepřestává zásobovat znepokojujícími výjevy, ať už jde o znetvořené mrtvoly či desítky dětských rakví rozházených po okolí. Zkrátka Outlast 2 vás nenechá ani na minutku na pochybách, že tady se děje něco hodně špatného. Všudypřítomné dopisy vám pak dávají poznat pozadí všeho dění a čtení na dobrou noc to taky zrovna není.

Zdrheeej!

Srdce až do krku vám naženou pasáže, ve kterých musíte utíkat. Smyčce začnou za děsivého skřípání rejdit po houslích, jak kdyby je chtěly rozřezat a ledové prsty fanatického kultisty s mačetou už skoro cítíte za krkem. To není ve hrách nic výjimečného, ale je to tak trochu ošemetná záležitost. Orientace v prostoru je totiž nepřímo úměrná tomu, jak jsme vystrašení a jak rychle běžíme. Vzniká tak nebezpečí, že co měla být utíkací pasáž, dopadne jako zmatené mávání myší, kam že to sakra mám utíkat, zakončené neslavnou smrtí někde v koutě přímo naproti dveřím, které vedly do bezpečí. V Outlast 2 tomu tak většinou není (jednou, dvakrát se mi to bohužel stalo). Nevím, jak se to vývojářům povedlo, ale v takových chvílích vedou hráče intuitivně přesně tam, kam má jít. A přitom se jim daří udržovat iluzi relativně otevřeného světa!


I když s tím otevřeným světem mohli trochu ubrat. Je logické, že koridorovka se vždycky snaží působit, jako že koridorovka není. Na druhou stranu působí dost směšně, když hlavní hrdina běžně proleze pidiokýnkem dva metry nad zemí, ale pak si neporadí s půlmetrovým kamenem, o který se zasekne a nemůže dál.

Kukuřice ještě nikdy nebyla tak děsivá

To nejčastější, co ve hře budete dělat, je ale plížení. Funguje poměrně dobře – můžete se skrčit i plazit, schovávat v trávě, pod postelí, ve skříni, v sudu, pod vodou a na dalších místech. Neocenitelným pomocníkem je kamera vybavená nočním viděním a mikrofonem. Tím si sice neposvítíte, ale umožňuje vám “vidět” skrze překážky tím, že vám ukáže úroveň hluku ve směru pohledu (např. kroky, mumlání).

Co trochu pokulhává je umělá inteligence nepřátel. Zatímco někdy se vám podaří proklouznout jim přímo před nosem, jindy projeví smysly rysa na kokainu a zmerčí vás i když pár metrů za nimi třeba jen neslyšně vykouknete ze sudu.

KOUKNI SE  Recenze: Call of Cthulhu vás může dohnat k šílenství

Některé skripty znemožňují naplánovat si postup. Prohlížíte si třeba plácek, kudy musíte projít. Nikdo nikde, takže vyrazíte vpřed, ale za určitou hranicí se najednou rozrazí dveře a prostranství začne prohledávat vidlák s baterkou. Bez jediného důvodu. Prostě skript. Trochu to působí jako hra na schovávanou: “Před pikolou, za pikolou, já vím, že tady někde seš a teď tě budu hledat, dokud neprojdeš dalším checkpointem!” Ne vždycky to ale tak praští do očí, jako v tomto případě. Některé takové pasáže naopak připomínají již zmíněnou Amnesii. Například když musíte v zaplaveném podzemí vypnout elektřinu, zatímco okolo bloumá kultista s nožem a pochodní. Nemluvě o chvílích, kdy vás hordy rednecků nahánějí v kukuřičném poli.

Občasná frustrace zamrzí

No a jiné pasáže jsou zase extrémně nepovedené. To třeba když se ocitnete v lesíku společně s pár kultisty, kteří vás hledají, a nemůžete najít cestu pryč. Poprvé, podruhé je to šíleně napínavé a ve vegetaci nasvícené jen vaším nočním viděním si připadáte jako v Blair Witch. Jenže po pár minutách bloudění, kdy už fakt nevíte, kam máte jít, se napětí ztratí a ke strachu vás nepřiměje už ani to, že vás ubodají vidláci. Prostě hru načtete a sprintujete skrz naskrz lesíkem, dokud konečně nenajdete díru v plotě, kterou se máte protáhnout.

Opět – koridorovka versus otevřený svět. Jak máme hergot vědět, že se máme protáhnout zrovna tudy, když je evidentní, že by to šlo i jinudy? Jak máme rozpoznat, která úniková cesta je ta jediná správná? Buď tam dejte jednu očividně správnou cestu, nebo udělejte opravdu otevřený svět a ne jen jeho iluzi. Takové zážitky jsou už jen frustrující a se strachem ani napětím nemají nic společného. Naštěstí jich je ve hře poskrovnu a daří se jí budovat nenarušenou napínavou atmosféru.

Je na vás, jak hru budete hrát. Jestli se budete plížit, schovávat a jednat s rozvahou, nebo hru proběhnete a budete pořád utíkat. Já ovšem doporučuji se vedle kamery vyzbrojit i pořádnou dávkou trpělivosti. Outlast 2 je na to dělaný. Jeho atmosféru si plně vychutnáte plížením. Už jen herní doba – já hru “přejel” asi za 10 hodin. Ale pevně věřím, že na vyšší obtížnost a s rozvahou, která mně občas scházela, by hra mohla zabavit i na 15-20 hodin. Na druhou stranu Outlast 2 se dá prosvištět i za nějaké dvě hodinky. Ale proč by to u svatého Knotha někdo dělal?!

Atmosféra? Krev, střeva a torza těl…

Outlast 2 hodně sází na brutalitu a šok. Všude, kam přijdete, jsou stopy nezměrného utrpení. Všude se válí lidské ostatky se stopami brutálního mučení, na tělech nemocných se lesknou desítky odporných boláků plných hnisu a vývojáři se nezalekli ani mrtvých dětí. Jako by se soupeřící náboženské frakce v Outlast 2 předháněly, která přijde s větší nechutností. Jedni vyvrhnou člověka a jeho střevy pak ozdobí hlavy nabodané na kůlech jako nějaký sadistický vánoční stromeček. A druzí je trumfnou svazováním obětí ostnatým drátem a jejich upalováním zaživa. Slabé povahy by se hraní měly vyhnout obloukem.

KOUKNI SE  Recenze: Vampyr je především ponurá adventura v gotickém hávu

Graficky je Otulast 2 tak trochu rozporuplný. Některé postavy a jejich animace by člověk v roce 2017 nečekal. Když se plížíte slabě osvícenou štolou a najednou vás předejde váš vlastní stín, který se pohybuje asi jako igráček, na atmosféře to moc nepřidá. Vegetace by zasloužila pár polygonů navíc. Excelentní je ale práce se světlem a stínem. Po většinu hry panuje hluboká noc a každé světlo, i sebemenší svíčka, pak působí jako středobod vesmíru. Nasvícení vypadá tak skvěle, že občas mi přišlo jako velká škoda, že na svět Outlastu musím povětšinou koukat skrze noční vidění kamery. Světlo mi plně vynahradilo grafické nedostatky zmíněné výše.

Důležitým aspektem budování atmosféry jsou rovněž zvuky. Už jsem zmínil housle – jejich trýznivé vysoké tóny vám budou brnkat na nervy v průběhu celé hry. Soundtrack si asi jen tak na poslech nepustíte, ale k Outlastu 2 sedí dokonale. Hodně mě potěšily drobné detaily, které by člověk mohl snadno přehlédnout. Už jsem zmínil, jak skvělým pomocníkem je vám mikrofon. Někdy ale taky dokáže parádně vyděsit. To třeba když se prodíráte lesíkem, pustíte ho a přímo před vámi najednou slyšíte oddechování. Oddechování, které jako by vyluzoval nějaký voyeur u dámských šaten těsně před vyvrcholením. Uznejte, že to zrovna na klidu nepřidá. Ale co je na tom nejhorší? Nic z toho nebylo! Nikdo tam nebyl. Několik minut jsem se plížil a oháněl kamerou úplně zbytečně.

Závěr

Tyhle detaily jsou v hororovém žánru to nejdůležitější. Je snadné člověka vystrašit primitivní lekačkou (Outlast 2 jich má jen pár a většinou povedené), ale mnohem větší umění je soustavně budovat atmosféru totální nejistoty, kdy prostě nevíte, jestli jen někde praskla větev, nebo se nějaký kultista chystal ke skoku a za chvíli vám z břicha poleze jeho krumpáč. Outlast 2 tohle zvládl dobře. Není to hra, kterou si zahrajete opakovaně, ale pokud máte náladu na hutnou a infarktovou chuťovku, která vás zabaví na několik temných večerů, budete spokojeni. Za poskytnutí hry k recenzi děkujeme key4you.

 

Jan Marek

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

seventeen − seventeen =