Vlastimila Vondrušku asi není třeba představovat. Tento autor oplývá nevšedním talentem jak středověká témata zpopularizovat a zatraktivnit pro mnohé čtenáře. Historická fakta a skutečné události přibližuje příběhy konkrétních lidí. A jinak tomu není ani v detektivním románu Jičínská pole mrtvých z řady Hříšní lidé království českého.
Jiří Adam z Dobronína – královský písař-je pověřen vyšetřením záhadné vraždy na jičínsku. V místě, kde obyvatelé pohřbívají oběti morových ran a ty, kteří nesmí spočinout v posvěcené půdě, je nalezeno zohavené tělo se satanovým znamením na čele napsaným krví. Zdá se, že na panství řádí ďábel. Je na královském písaři, aby dokázal existenci temných sil, nebo postavil před zemský soud skutečného světského pachatele.
Když pominu Husitskou epopej, jsou Vondruškovy romány poměrně dietním čtením a ani Jičínská pole mrtvých nepatří k obsáhlým knihám. Pokud počet stránek působí úsporně, o obsahu to rozhodně nelze říct.
Příběh hned od první kapitoly nabírá slušné tempo. S ničím se příliš nezdržuje a Jiřího Adama hned vysílá k zohavenému tělu po stopě pachatele. Krátké seznámení se jeho postavou a s okolnostmi jeho současného poslání nejsou zbytečně upovídané a jen dobarvují svižný úvod. Co by neudělal pro sličnou Johanku ze Šelmberka.
Aby nevznikal kult vlka samotáře, byť s výjimečnými dedukčními schopnostmi, přihrají okolnosti Jiřímu Adamovi z Dobronína hned několik pomocníků. Pestrost vedlejších postav a jejich povah dovoluje každému čtenáři najít si právě tu svou, které věnuje své sympatie. Přičemž se každý podílí dle svých sil. Pomáhají vyšetřovat zločin každý na vlastní pěst. Čtenář tak sleduje v rychlém sledu jednotlivé stopy a pokroky vyšetřovatelů, které se díky tomu skládají v ucelený a přehledný obraz.
V knize Jičinské pole mrtvých není nouze ani o napínavé okamžiky a vyhrocené situace. Škoda, že se onoho tajemného podtónu rituální vraždy a stínu temných sil zbavuje autor příliš brzy. Je sice obdivuhodné, jakou intuicí oplývá Jiří Adam z Dobronína, ale čtenářovi by se mohly chlupy na zátylku ježit o něco déle, kdyby mu to nezkazil svými bystrými postřehy a závěry.
Autorův styl vyprávění je velmi čtivý. Drží se historických reálií, ale vyhýbá se suchopárné dějepravě. Zavede čtenáře do prostého života se všemi jeho aspekty, jako by popisoval současnost. Detaily a pojmy z něj používá se samozřejmostí a lehkostí. Obraz tehdejší doby i života skládá z všednodenních starostí, ale i politických skutečností, dobových zvyků a společenských tradic. Coby aktéry svých příběhů volí skutečné postavy. Vymyšleným příběhem svazuje vše výše jmenované v mimořádně čtivý celek. Ten navíc okoření tu a tam nějakým úsměvným okamžikem nebo erotickým jiskřením mezi postavami.
Pestrá směsice vedlejších aktérů je skutečným bonusem, protože hlavní postava písaře Jiřího Adama z Dobronína co do charizmatu pokulhává. I přes náznaky, že tomu tak vždy nebylo, zůstává inteligentním a rozvážným, avšak nudným patronem.
Napětí i tempo vrcholí v závěru, stejně jako vyřešení případu. Motiv se rýsuje poměrně brzy, ale jméno pachatele čeká až na konci knihy. V něm nechybí potřebná akce a završení osudů všech zúčastněných. V tom projevil autor míru zdravé škodolibosti i spisovatelského umu a pochopení pro čtenářské očekávání.
Jičínské pole mrtvých je tím, co Vondruškův čtenář očekává. Aniž by se jakkoliv opakoval, nepřekračuje svůj stín a svou kvalitu ponechává ve všech směrech konstantní.
Kristina Doubravová
Jičínské pole mrtvých, Vlastimil Vondruška, 2018
Recenzní výtisk věnovalo knihcentrum.cz
