Poslední film režiséra Woodyho Allena Do Říma s láskou je komedie sledující životy několika lidí, Američanů i Italů, potkávajících se v historickém centru Říma. Každý z nich sleduje v životě jinou cestu, ale dohromady zažijí romance a dobrodružství na místě, kde je obklopuje neobyčejná kultura, umění i kuchyně. Hrají Woody Allen, Alec Baldwin, Roberto Benigni, Penelope Cruz, Judy Davis, Jesse Eisenberg, Greta Gerwig, Ellen Page a Alison Pill.
Otázka: Natočil jste v Evropě spoustu krásných filmů. Co vás inspirovalo k tomuto poslednímu? Co vás v Římě oslovilo?
WOODY ALLEN: No, dvě věci. Už léta jsem s lidmi, kteří mi v Římě distribuují film, mluvil o filmu odehrávajícím se tam. Vždycky říkali “Přijeď a natoč tu film.” A nakonec řekli: “Přijeď to udělat. Dlouho jsme o tom mluvili. A dáme dohromady peníze.” Skočil jsem po té příležitosti, protože jsem v Římě chtěl pracovat a byla to šance získat dost peněz z jediného zdroje, což práci urychlí. Takhle to vzniklo.
Jednou jste řekl, že máte šuplík, do kterého se čas od času kouknete a najdete tam dobrý nápad, který použijete. Byl tohle ten případ, kdy jste vytáhl nápad z toho šuplíku?
ALLEN: Ano. Mám spoustu poznámek. Nápady mě napadají v průběhu roku a já si je zapisuju a házím do šuplíku u mě doma. Potom se na ně podívám a hodně z nich mi připadá hloupých a nevtipných a nechápu, na co jsem myslel, když jsem si je psal. Ale někdy tam najdu nějakou malou poznámku v sešítku nebo na kusu papíru, třeba „Muž, který může zpívat jenom ve sprše.“ A zaujme mě to, protože by z toho mohl být vtipný příběh. Tak to probíhá. Některé z nápadů, které ve filmu jsou, taky pochází z toho šuplíku.
Už je to dlouho, co jste naposledy stál před kamerou. Proč jste se rozhodl zahrát si zrovna v tomhle filmu?
ALLEN: Jenom proto, že tam pro mě byla role. Když píšu scénář a je tam pro mě role, zahraju si ji. Když není, tak v tom nehraju. Jak stárnu, role se zmenšují. Když jsem byl mladší, rád jsem si zahrál hlavní roli ve filmu, se všemi romantickými scénami. Bavilo mě to. Ale teď jsem starší a můžu hrát už jen vrátného nebo strýčka, a to nemám příliš v lásce. Ale když náhodou přijde role, zahraju si ji.
Když do svého filmu obsadíte jiného komika, třeba Roberta Benigniho v tomto případě, soupeříte s ním se svým stylem pro humor?
ALLEN: To není třeba. Obsadím je, protože jsou perfektní pro to, co jsem napsal. Nemusíme spolu soupeřit. Myslím, že Roberto Benigni by to ani nezkoušel. Myslel jsem, že s ním bude těžká práce, že bude nezkrotný a nepodaří se mi získat jeho pozornost. Že budu běhat po place a šílet z toho. Ale nakonec se z něho vyklubal intelektuál, docela klidný. Bylo potěšení s ním pracovat. Nemá nic společného s mým stylem komedie, jenom zkrátka zahrál svou roli. Bylo to vlastně docela snadné.
Bylo těžké přemluvit Fabia Armiliata (slavný italský tenor) ke spolupráci?
ALLEN: Dlouho jsme hledali někoho, kdo opravdu umí zpívat operu a navíc umí trochu anglicky a dokáže i někoho zahrát. A potom jsme náhle potkali tohohle chlápka a byl skvělý. Všechny potřebné kvality měl. Chvíli žil v New Yorku, takže mluví anglicky docela dobře a má úžasný hlas. Měli jsme štěstí.
Je nevyhnutelné, že když točíte v Říme, dostanete se s kamerou na místa, kde Fellini točil svůj film 8 ½. Ale snažili jste se tahle místa vyhlédávat záměrně?
ALLEN: Asi to bylo nevyhnutelné, já jsem Řím moc neznal. Architekt jel hledat hezká místa a zajímavé lokace, ale já jsem netušil, jestli se něco z toho už objevilo v jiných filmech. Byl jsem si jist, že třeba v Koloseu se už točilo nejmíň 50 filmů. A to by platilo i o spoustě dalších míst. Ale tam, kde jsme natáčeli, jsem byl často úplně poprvé. Byl to umělecký architekt, který všechna ta krásná místa našel.
Hodně z filmu je o meditaci kolem úspěchu a slávy. Co bylo impulzem, aby se film točil zrovna kolem toho?
ALLEN: To je až druhotný efekt. Na to jsem nemyslel, když jsem film dělal. Zdálo se mi vtipné, že ten muž si zpívá ve sprše. Líbí se mi nápad, že se muž jednoho dne probudí a je slavný, aniž by věděl proč. A dva novomanželé jedou do Říma a jsou náhodou zapojeni do situace. Nikdy jsem nepřemýšlel o tématické souvislosti. To je náhoda. Možná, že to vyšlo z mého podvědomí a dostalo se to ven zvláštní cestou. Já přemýšlím o slávě přesně jako řidič ve filmu. Život je těžký, ať už jste slavní nebo nejste. Nakonec je asi snazší být slavný, protože si víc užijete. Máte lepší místa na basketu a v restauraci. Když zavolám doktorovi v sobotu ráno, můžu se k němu dostat. Když jste slavní, máte spoustu výhod. Netvrdím, že je to fér. Je to spíš nechutné. Ale nemůžu říct, že bych si to neužíval. Má to i nevýhody, ale s těmi se dá žít. Není to nic strašného. Když máte před domem paparazzi, někteří herci utíkají mezi auta a zakrývají si obličej, jako by měli být ukřižovaní nebo co. Ale tak velký problém to není. Na to si zvyknete. Tyhle nepříjemnosti jsou zcela vykompenzovány rezervacemi v restauracích.
Kromě toho, že jste úspěšný filmař, jste taky docela úspěšný hudebník a hudba vždy hraje ve vašich filmech důležitou roli. Včetně toho posledního. Můžete nám o tom něco říct?
ALLEN: Věřím, že hudba ve filmu je velmi důležitá. Zakrývá spoustu hříchů. Ale třeba tak velký režisér jako Ingmar Bergman nevěřil ve filmovou hudbu. Podle něj to bylo barbarské. Jeho filmy byly dost skvělé, aby si nemusel pomáhat vnějšími prostředky. Já je ale potřebuju. U prvního filmu, který jsem v životě natočil, Seber prachy a zmiz, jsem věděl, že některé scény jsou nesnesitelné. Střihač řekl: “Zkusíme tam dát hudbu.” Tak tam dal hudbu a najednou i to nejnudnější ožilo. Přidáním hudby to celé začalo fungovat. Od té doby jsem věřil, že hudba je třeba, aby akční scény fungovaly. Za ta léta mi to hodněkrát zachránilo kůži. Takže hudba ve filmu je pro mě velmi důležitá. Nešetřím s ní. Už jsem použil všechny klasické skladatele a skladby. Mám z toho velké potěšení. Když je film chladný jako led a najednou tam začnou hrát tóny malého Mozarta, obraz před vámi najednou začne být magický. Je to skvělý pocit.
Proč se na place nerad bavíte s herci?
ALLEN: Snažím se tomu vyhýbat, protože se ptají na něco, na co nechci odpovědět, nebo na to odpověď neznám. Takže se snažím s herci mluvit co nejmíň.
Co si myslíte o herecké improvizaci?
ALLEN: Mám v herce důvěru. Když improvizují, vždycky to zní líp, než to, co jsem napsal doma v posteli. Jsem sám v New Yorku, zavřený doma, takže nevím, co se děje a jak to chodí. Když jsem na place, hercům ty repliky zní divně. Ale když improvizují, dají tomu život.
Film je plný gagů jako z grotesky, takže to připomíná vaše starší filmy. Proč jste zrovna teď měl chuť vrátit se k tomuto komediálnímu stylu?
ALLEN: Příběh tohohle film vyžaduje určité množství groteskního humoru. Bez toho by to nešlo. Nevadí mi to, je to sranda. Kdyby mě příště napadla myšlenka, která by mě bavila, ale byla by celá postavená na grotesce, tak bych neváhal a udělal to. Mám tyhle filmy rád.
Váš film je plný fantastických představ, které by se vám asi nikdy v životě nestaly. Myslel jste na hranice fantazie, když jste psal scénář?
ALLEN: Ve filmu si to můžete dovolit. Skutečný život je mnohem nudnější a smutnější. Ve filmu kontrolujete všechno, co se děje, takže si můžete dopřát ty nejromantičtější, nejfantastičtější pocity a situace. Můžete si dělat, co chcete. Proto je velmi lákavé a příjemné živit se točením filmů. Nežijete v reálném světě. Ráno vstanete a jdete do práce, kde jste obklopeni nádhernými ženami a talentovanými muži, kteří vtipkují. Vymýšlíte si příběhy a všichni kolem vás mají kostýmy, a hraje krásná hudba. Nežijete svůj život ve skutečném světě a tvoříte něco snového. Je to skvělé, ale není to realita. Je to zábava. A jediné místo, kde to jde dělat, je fikce.
Postava Aleca Baldwina si dělá výlet zpět do vzpomínek. Kdybyste se mohl vrátit zpět, co byste řekl svému mladšímu já?
ALLEN: Rád bych se vrátil v čase, ale jen na oběd. Nechtěl bych žít v minulosti, protože to má všechny ty nevýhody, které jsem popsal v Půnoci v Paříži. Nedostanete anestetika u zubaře. Nedostanete antibiotika. Neseženete věci, na které jste zvyklí, jako mobil a televizi, ani věci, které jsou tak praktické. Sanitce trvá celou věčnost, než dorazí. To bych nechtěl. Ale byla by zábava setkat se s přítelem na obědě v Paříži v roce 1900, nebo se vrátit do roku 1870 jen na pár hodin, projít se v parku a pak se zase vrátit na Broadway.
Během všech těch let, co natáčíte filmy, jste se stal skutečným odborníkem na vztahy a jejich umělecké ztvárnění. Jakou největší lekci jste dostal ohledně lásky?
ALLEN: Když jde o nejdůležitější věci v životě, nikdy se nic nenaučíte. Můžete se naučit technologické záležitosti určitých věcí, ale skutečné lidské problémy, a jak se s nimi vypořádat, se naučit nedá. Děláte ze sebe blbce ve dvaceti, ve čtyřiceti, v šedesáti i v osmdesáti. I antičtí Řekové se s tím potýkali. Oni dělali kraviny a my je děláme taky. Po celém světě jsou vztahy mezi muži a ženami velmi komplikované. Nejde se nic naučit. Není to exaktní věda. Vždycky se budete řídit instinktem a ten vás zklame, protože chcete dostat to, co chcete a kdy to chcete. Většina vztahů nevyjde a když to funguje, nevydrží to dlouho. Skutečně hezký vztah je rarita. Je skvělé, když dva lidi, kteří mají složité individuální potřeby, najdou jeden druhého a všechny kabely se zapojí na správná místa. Ale já jsem se nenaučil nic. Měl jsem roky a roky neúspěchů. Nemám co říct. Nejsem moudrý.
Dlouho jste tvrdil, že byste kvůli natáčení filmu neopustil New York, ale vaše poslední filmy se odehrávají v Evropě. Co vám to přináší?
ALLEN: To je hlavně finanční záležitost. První byl Match Point. Dali mi peníze, abych to natočil v Londýně a já byl šťastný, že to tam můžu dělat. A potom mě začaly chtít i ostatní státy. V Barceloně po mně chtěli film, pak v Paříži a v Římě. Volají mi z různých států a nabízejí mi spolupráci. Je to zajímavá zkušenost. Změna místa může jen pomoct. V New Yorku jsem natočil 30 nebo 40 snímků. Ani si nepamatuju kolik přesně. A potom najednou zjistím, že natáčím po Evropě a potřeba poznat nové prostředí mě nutí objevovat i místa, kam bych se jinak nedostal. Měl jsem štěstí, že filmy, které jsem dělal v cizině, měly úspěch, a jsem si jistý, že to je i tím, že jsem je netočil v New Yorku. Myslím, že Match Point by v New Yorku fungoval. Původně jsem to tak napsal. Ale Londýn tomu dal určitou svěžest. Přispělo k tomu to prostředí. Stejně tak v tomhle filmu působí římská citlivost. Je to pro diváka příjemné, sledovat příběh, jak se rozvine v této atmosféře. Dokud mě to bude bavit a dokud na to budu dostávat peníze, budu v tom pokračovat.
Mezi všemi filmy, které jste režíroval, produkoval a hrál v nich, je nějaký, na který vzpomínáte ze všech nejvíc?
ALLEN: Práce na filmu je jako když šéfkuchař připravuje jídlo. Po celodenní práci v kuchyni už to ani nechce jíst. Takový mám vztah ke svým filmům. Pracuju na nich třeba rok. Účastním se všech příprav od začátku, takže potom už nemám chuť znovu ten film vidět. Vždycky když začnu na něčem pracovat, myslím si, že z toho bude nejlepší film historie. A když potom vidím hotový film, už jen dloufám, že se s ním moc neztrapním. Nikdy jsem nebyl se svým filmem spokojený, dokonce ani potěšený. Točím je, ale nikdy se na ně pak nedívám. Můj první film je z roku 1968 a já ho od té doby neviděl. Nemám to rád, protože je velký rozdíl mezi tím, co jsem si představoval, a realitou. Když to píšu, je to krásné a vtipné a romantické a dramatické, ale potom na place v chladném ránu postrádám tohle a tamto, dělám špatná rozhodnutí, něco se podělá…Ale není čas to předělávat. Je to takový rozdíl mezi tím, co jsem si představoval, že potom už ani nemůžu být spokojený. Nemám rád žádný svůj film. Jsem jen rád, že divákům se líbil, místo aby byli nespokojení jako já.
Máte takový názor i na Annie Hallovou?
ALLEN: Původně to taky měl být úplně jiný film, než jak dopadl. Mělo to být o tom, co se mu odehrává v hlavě, měl to být proud mých myšlenek. Ale když jsem to natočil, bylo to naprosto nesouvislé. Nikdo nechápal, o co tam jde. Vztah mezi mnou a Diane Keaton bylo to jediné, co všechny zajímalo. Ale mě to nezajímalo. To byla jen malá část toho, co jsem chtěl sdělit. Takže jsem to nakonec musel zúžit jen na ten vztah, takže jsem byl z toho filmu hodně zklamaný. A tak to bylo i s dalšími filmy, které mě proslavily. Hana a její sestry bylo velké zklamání, protože jsem musel udělat obrovský kompromis, aby ten film vůbec vzniknul. Takže se ptáte špatné osoby. Vidíte hotový film a z něho děláte závěry. Pro mě je to vždycky mnohem míň, než to veledílo, které jsem byl rozhodnutý stvořit.
V tomto filmu váš hrdina přirovnává důchod ke smrti. Tak to cítíte, nebo si dokážete představit dobu, kdy přestanete točit?
ALLEN: Důchod je velmi subjektivní. Znám lidi, kteří jsou v důchodu šťastní. Cestují po světě, rybaří, hrají si s vnoučaty a práce jim nechybí. A znám taky jiné lidi, mezi něž patřím i já, kteří chtějí pořád pracovat. Já prostě rád pracuju. Nedokážu si představit, že jsem v důchodu a někde venčím psa. Chci vstát a jít do práce. Mám příliš energie, nebo jsem příliš nervozní. Takže neplánuju důchod. Možná dostanu mrtvici nebo infarkt a budu muset jít do důchodu. Ale když mi to zdraví dovolí, budu pokračovat. A nebo možná dojdou peníze. Lidi, kteří mi platí filmy, budou jednou dost chytří, aby řekli, že už to za to trápení nestojí. Přestanou mi dávat peníze. Ale ani tak bych nebyl v důchodu. Asi bych psal divadelní hry nebo knihy.
