Zatímco v první polovině 19. století bylo vícegenerační soužití zcela běžným jevem v městech i na vesnicích, nyní se týká zhruba 13 % Čechů. Vypadá to, že tento fenomén dřívějších dob, známý například z filmové trilogie o rodině Homolkových, zůstane opravdu minulostí. Pojďme se společně podívat na pozitiva i negativa bydlení více generací pod jednou střechou.
1Menší finanční zátěž
Nejdříve z té světlejší stránky. Pro mladé je společné bydlení s rodiči výhodné především z finančního hlediska. Na městské byty se stojí fronty, nájmy neustále rostou a podmínky pro získání hypotéky se stále zpřísňují. Obzvláště studenti pak využívají „mamahotel“, někdy i řadu let od dokončení studia. S rodiči se spíše snáze dohodneme na výši příspěvku, dělení poplatků nebo společných nákupech. Většina Čechů však považuje hranici 30 let za adekvátní k osamostatnění (tato věková hranice se posouvá s ohledem na založení rodiny). Měli bychom zanalyzovat naši finanční situaci a posoudit, zda si můžeme dovolit vlastní bydlení.
2Hlídání dětí
Pracující rodiče jsou často nuceni řešit vyzvedávání dětí ze školky, jejich marodění nebo hlídání během prázdnin. Pokud zaměstnavatel není právě vstřícný, nastává opravdový problém. Možná proto se může společné soužití s prarodiči jevit jako ideální – babička nebo dědeček vnouče vyzvedne, postará se a pohlídá. Vnoučata pak mají k prarodičům blíže, než kdyby je viděly párkrát do roku.
3Nulové soukromí
Ztráta soukromí ve společné domácnosti je problém číslo jedna. Samozřejmě musíme zohlednit i to, jak je bydlení řešené. Pokud jsou obě domácnosti alespoň částečně oddělené, je soužití o poznání snesitelnější. Hned na začátku bychom se měli domluvit na jasných pravidlech, která budeme závazně dodržovat. Každý člen domácnosti by měl brát ohled na soukromí toho druhého a dopřát mu zasloužený klid. Domov by měl být přístavištěm, do kterého se všichni budou rádi vracet.
4Můj dům – moje pravidla
Je třeba mít na paměti, že společné bydlení provází řada kompromisů z obou stran. Pokud se mladí nastěhují k rodičům, musejí počítat se zaběhlými pravidly, která starší generace bude měnit jen velmi neochotně. Starší generace by zase měla pochopit, že jejich děti mají svůj styl života, do kterého jim nemají co mluvit. Neschopnost naslouchání a neochota k toleranci rozevírají nůžky i v doposud harmonických vztazích.
5Co člověk, to názor
O problémech by se mělo mluvit, ideálně v klidu a s tolerancí. Pokud se například prarodičům nelíbí, jakým způsobem mladí vychovávají své potomky, měli by si s nimi bez nátlaku pohovořit. Ani dobře míněné rady ohledně vaření či věšení prádla většinou nedopadnou na úrodnou půdu. Takové chování, ať už vychází z jakékoliv strany, propast mezi generacemi ještě prohloubí. Každý člověk je unikátní a má své názory, které by neměl vnucovat ostatním.
6Rozdělení povinností
Jestliže se rozhodneme pro společné bydlení, nejspíše se budeme muset dohodnout na dělbě povinností. Měli bychom si jasně určit, kdo se bude starat o zahradu, kdo bude kdy uklízet a kdo bude platit energie. Tato pravidla se samozřejmě můžou časem upravit, záleží jen na společném kompromisu. A o tom je vícegenerační soužití především.
7Jak řešit spory?
Pokud začne být vícegenerační soužití nesnesitelné pro obě strany, je načase najít jiné vyhovující řešení. Měli bychom probrat všechny možnosti. Opravdu je samostatné bydlení nemožné? Nepomohla by návštěva psychologa nebo rodinného terapeuta? Přetrpět společné soužití za každou cenu se nám nemusí vyplatit – i z dobrých rodinných vztahů se díky špatné komunikaci může stát pro všechny zúčastněné doslova peklo.
Esterka
