Festival otrlého diváka v kině http://www.kinoaero.cz/cz/
Počasí úplně nepřálo závěru Festivalu otrlého diváka, a tak ještě na odpoledním představení bylo patrné, že značná část otrlců se nechala zlákat slunečným počasím. El Santo musel se zlem bojovat tentokrát jen v poloprázdném sále a je to škoda. Diváci si nechali ujít jak se El santo spojil s inkvizicí a pomáhal jim v upalování čarodějnic, aby o 300 let později musel znovu bojovat, a to přímo proti své snoubence, jejíž tělo ovládl zlý duch jedné z upálených služebnic ďábla. Nakonec se musí vydat až do říše mrtvých, odkud vyrve svoji vyvolenou ze spárů satana. Souboje El Santa s pomocníky zla jsou neuvěřitelně groteskní, něco jako rvačka dvou klučinů předškolního věku o jo-jo a mužskou parodií na zápasy žen v bahně. Podtrženo strohými dialogy a nehereckými výkony je El Santo jednička mezi brakovými filmy. A věta: ..a poprosili Ježíše, aby z nich vyhnal ďábla. A Ježíš tedy nařídil, aby je démoni opustili. A tak je démoni opustili a proměnili se v prasata. A prasata spadla ze srázu do vody a utopila se.“ Nejsem si jist, jestli cituji simultánní překlad doslovně, stejně tak nemohu zaručit, zda šlo víc o invenci překladatele či naprosté šílenství scénáristy, ale smál jsem se až do závěrečných titulků.
Poslední představení festivalu se neslo v duchu desátých narozenin. Bylo plno a diváci měli možnost po deseti letech znovu vidět film, kvůli kterému celý festival vznikl. Když jeho tvůrci zhlédli v cizině Růžové plameňáky, napadlo je promítnout film i u nás. A tak vznikl otrlec. Je pravdou, že takových filmů je i na tomto festivalu málo. Většina z nich se dá označit jako béčkové filmy, ale Růžové plameňáky nijak zaškatulkovat nelze. Divine je nositelkou titulu nejodpudivější ženy světa. Zdá se, že se svojí rodinou se dala na odpočinek a poklidně si žijí ve svém karavanu vzdáleni civilizaci. Ale to jen do té doby, než manželé Marbelovi se rozhodnou Divine oloupit o její titul. Vskutku pro to dělají maximum. Unášejí mladé stopařky, ty pak ve sklepě oplodňuje jejich transsexuální sluha, matky nechávají zemřít a novorozeňata prodávají. Jenže vyhlásit válku Divine se nevyplácí… Tolik o příběhu, který není zdaleka to nejdůležitější, co z Růžových plameňáku udělal kultovní a velmi úspěšný film. Zpracování je na takřka amatérské úrovni. Působí dojmem stylizovaného homevidea party zhulených puberťáků, kteří se dobře baví. Jde vlastně jen o pár scén, které se dají označit za nechutné, odpudivé či oplzlé. Jednou z nich je scéna pojídání psích hovínek, která je, dá-li se to tak říct, skutečně velmi věrohodně natočená. Nebo scéna „mluvícího“ řitního otvoru, která připomíná svobodnější variantu Česko (nebo kterákoliv jiná země) hledá talent. Jestli bylo něco, kdy jsem se cítil nepříjemně, pak to byla scéna dobrovolného znásilnění za účasti kuřat. Chvílemi jsem si totiž nebyl jistý, zda se nejedná o týrání zvířat, ale vzhledem k tomu, že zvířata mají mnohdy mnohem větší práva, než lidé, jde pouze o dobré provedení, protože jinak by John Waters seděl na doživotí. Jinak je většina času vyplněna zábavnými dialogy o touze být tím nejodpornějším na světě. Samozřejmě i v tomto filmu, budeme-li chtít, se dá najít i nějaký ten přesah. Zobrazení novinářů, kteří se neštítí ničeho, nesmyslnou výchovu, že každý může a musí být ten nejlepší, nebo určování toho, co je a co už není normální. Pokud by někdo již v zmiňované soutěži dokázal například „vyprdět“ hymnu na podpaží, budou mu diváci s nadšením aplaudovat, ale umět ovládat pohyby řitního otvoru je prý nechutné. Na druhou stranu, už se konají závody v masturbaci, takže možná to chce jen chvilku strpení a Růžoví plameňáci se budou pouštět dětem jako pohádka před spaním.
Samotným filmem vše ještě nekončilo. Po projekci byl pro diváky připraven tematický hnědý sraut. Odvahu ochutnat bych našel, leč prostorové možnosti a počet diváků mě nakonec odradil. Každopádně velký dík kinu Aero za deset let, kterých již tento festival trvá. Není jen pokleslou zábavou, ale kinematografie, stejně jako ostatní umělecká odvětví, mají neomezené možnosti a nesčetné množství tváří. Tohle je jen jedna z nich a to, že na první pohled se úplně nelíbí, neznamená, že bychom ji měli ignorovat úplně. Možná nám více než jakákoliv jiná pomáhá odkrývat nepříjemnou pravdu, totiž jací skutečně jsme.
UP
Festival otrlého diváka
