Z první ruky je první povídkovou sbírkou Jeffreyho Eugenidese, která vychází v češtině. Jde o chytře sestavené menu, které podráždí chuťové pohárky. Splní desítka povídek vysoká očekávání?
Z první ruky je další povídkovou sbírkou, která přichází na předvánoční trh. Stejně jako v případě knihy Toma Hankse Neobvyklý typ se kolem Eugenidovy sbírky vznáší hvězdná aura celebrity. Ovšem lesk Pulitzerovy ceny oslňuje trochu jiný okruh lidí než jméno hollywoodského herce.
Eugenides bývá zmiňován mezi nejlepšími současnými americkými spisovateli. Do literárního světa vstupoval postupně prostřednictvím povídek. Ovšem do světel reflektorů ho dostala jeho románová prvotina, Sebevraždy panen (česky Host, 2013), kterou Sofia Coppola převedla i na filmové plátno (Smrt panen, 1999). A pokud byla řeč o světlech reflektorů, tak největší jas Eugenidovi přinesl román Hermafrodit (česky BB art, 2009), který mu vynesl Pulitzerovu cenu.
U povídkových sbírek mě vždy baví sledovat dramaturgickou skladbu. Která povídka se dá na začátek? Kterou se celá kniha uzavře? A jak jsou poskládané zbylé povídky? Z první ruky začíná jednou z nejsilnějších povídek. Stěžovatelky přinášejí příběh dvou přítelkyň, Cathy a Delly. Jedné je přes sedmdesát, druhá už se blíží k devadesátce. Znají se čtyřicet let a čtenář je potkává na konci jejich cesty. Starší Delle diagnostikovali stařeckou demenci. V její mysli se začalo zhasínat, pomalu, ale o to bolestněji. Nabízí se otázka, jestli je na čase to vzdát, nebo bojovat o každou příčetnou chvíli, každou drobnou radost a osobní svobodu. Cathy v klíčové chvíli využije situace a rozhodne za Dellu. Nic se vzdávat nebude. I s odstupem času jsou Stěžovatelky silné a přiměřeně dojemné. Eugenides se hned na začátku sbírky projevil jako mistrný pozorovatel, který dokáže brilantně zacházet s jazykem. Jeho prózy jsou čtivé, přesto však nepostrádají hlubší vhled do postav i situací. Stěžovatelky jsou toho perfektním dokladem. Na pozadí příběhu přátelství dvou starých žen se objevují otázky, jak vlastně naše společnost (která samu sebe považuje za nesmírně pokročilou a morálně na výši) zachází se starými lidmi. Jak se k nim staví jejich rodinní příslušníci? Nakolik důstojné jsou ústavy, kam je řada stárnoucích lidí odsunuta? Jak poznat hranici, jež odděluje období samostatnosti a začínající bezmoc?
Druhá povídka Letecká pošta přivádí na scénu úplně jiné hrdiny. Mladík Mitchell se vydal na cestu kolem světa: Indie, Thajsko, plánovaný přesun na Bali. Cestování se už protáhlo na půl roku a Mitchellovi rodiče už na něj tlačí, aby se vrátil domů a konečně se usadil. „Zavěsil a pomyslel si, že domů už volat nebude. Nemohli pochopit, čím prochází, ani co ho tohle úchvatné místo naučilo.“ Mladý Američan trpí nejen klasickým neduhem cestovatelů (průjmem), ale také pochybnostmi o smyslu západního stylu života. Jak se prodlužuje Mitchellův půst, objevují se zvláštní úvahy o osvícení, energiích a existenci.
Dvě úvodní povídky nastavují laťku vysoko. Zpětně patří mezi tři nejsilnější zážitky z celé sbírky. Trojlístek nejpůsobivějších próz uzavírá Orakulární vulva, která zaujme už první větou: „Lebky jsou lepší poduška, než byste mysleli.“ Známý sexuolog Peter se ocitl na terénním výzkumu uprostřed tichomořské džungle a je konfrontován s vlastními představami o své svobodomyslnosti, o přípustnosti určitého sexuálního chování a hloubce určitých tradic západní společnosti.
V povídce Pipeta je vtipně a trefně otevřena otázka žen, které odkládají těhotenství, až je téměř pozdě (zmíněná povídka posloužila jako předloha filmu Záměna s Jennifer Aniston).
Při hodnocení povídkových souborů je důležité, nakolik se autor zvládl vyhnout monotematičnosti. Jsou všechny povídky vlastně o tomtéž? Objevuje se pořád jeden typ postavy? Z první ruky není ten případ. Témata jsou různorodá od sociálních otázek přes vztahy v rodině až po postoje k západní civilizaci potažmo přímo ke Spojeným státům americkým. Eugenides rozhodně potvrdil, že si místo na vrcholu současné americké literatury zaslouží. Jeho postavy pocházejí z různých společenských vrstev a mají kolem sebe odlišně nastavené vztahy. Vždy však platí, že jsou hrdinové uvěřitelní a dokážou na sebe čtenáře navázat (a to i v případě méně sympatických typů). Čistý literární styl je čtivý, ale dává prostor i hlubším nebo ornamentálním pasážím, které si užijí i vybíravější čtenáři. Žádná sbírka není tvořena jen samými klenoty, které bezvýhradně přijmeme, ale tento soubor si drží velmi dobrou celkovou úroveň. Takže je úplně jedno, jestli si vezmete z první ruky, nebo z té druhé. Eugenides vždy rozdává uspokojivé čtenářské zážitky.
Jeffrey Eugenides: Z první ruky. Přel. Martina Neradová, Host, Brno, 2018, 325 s.
Knihu můžete zakoupit ZDE!
Sandra Procházková
Úvodní foto: Pixabay
