Sofia Coppola, režisérka filmů Smrt panen, Ztraceno v překladu nebo Odnikud někam, poskytla v červnu 2011 rozhovor serveru The Talks.
Michael Douglas jednou řekl, že během prvních patnácti let své kariéry měl pocit, jako by byl „odsouzen k úspěchu“, a to jen proto, že je synem slavného otce. Máte stejný pocit, když kráčíte ve stopách svého otce? (Francis Ford Coppola, režisér snímků Kmotr nebo Apokalypsa, pozn. redakce)
SC: Jako dcera nemám pocit, že by na mě byl činěn velký tlak, od dcery nejsou ta očekávání tak velká. Od nikoho jsem tlak nepociťovala a velmi brzo jsem si šla vlastní cestou. Na otce jsem samozřejmě hrdá, ale mám svůj vlastní způsob práce, svůj vlastní styl.
Učil vás otec řemeslu?
Od útlého věku se mnou často mluvil o natáčení a psaní scénářů, ale myslím, že věděl, že existují i zajímavější věci, co s dětmi dělat, než je chtít učit, jak točit film.
Jak se vám podařilo najít vlastní cestu?
Chvíli mi to trvalo. Zkoušela jsem různé věci. Přestěhovala jsem se daleko od domova, šla jsem na vysokou školu, dokonce jsem si založila vlastní oděvní společnost, která měla partnery v Japonsku, ale jakmile jsem udělala svůj první krátký film, věděla jsem, že to je ono. Zlom nastal, když jsem objevila knihu The Virgin Suicides (natočila podle něj Smrt panen, pozn. redakce), tu knihu jsem si zamilovala a měla jsem pocit, že jí dokážu natočit.
Otec Vás trochu tlačil, abyste nahradila ve filmu Kmotr 3 Winonu Ryder. Nebyl to traumatický zážitek?
Bylo to těžké, protože když je vám 18 let, tak to poslední, co chcete v tomhle věku dělat, je poslouchat, co říkají vaši rodiče. Můj táta mě režíroval, takže to bylo trapné. Nejsem herečka, ale samozřejmě jsem chtěla zkusit všechno a netušila jsem, že by se na to mohlo dívat tolik lidí. Se sérií filmů Kmotr jsem vyrůstala a byla pro mě známou věcí, ale nepovažuji ty filmy za kultovní dílo. Byla to zkušenost, a jelikož jsem herečkou být nechtěla, nebylo pro mě zničující, že mě v tom lidé většinou moc nemuseli. Nakonec jsem za tu zkušenost ráda, posílilo mě to.
Takže i potom, co jste si zahrála v tak velkém filmu, vás nikdy nenapadlo, že můžete pokračovat v kariéře herečky? Bylo by to asi docela snadné …
Nechtěla jsem být herečkou nikdy předtím, ani potom. Už jsem plánovala, že půjdu na uměleckou školu. Ta zkušenost mi ale pomáhá, když teď pracuji s herci. Po natáčení s mým otcem mám aspoň trochu představu, čím si herci procházejí.
Je pravda, že otec natočil dokonce vaše narození?
Ano, můj táta natáčel můj porod. Dnes to dělá hodně lidí, ale tenkrát to bylo trochu nezvyklé. Vlastně jsem se na nahrávku nedávno dívala a naštěstí je natočená diskrétním způsobem. Ve skutečnosti to muselo být opravdu legrační. Když lékař řekl, že je to holčička, můj otec překvapením upustil fotoaparát. Film je prostě naším rodinným podnikem.
Jak je pro vás důležitá vaše rozvětvená rodina s tolika příbuznými?
Velmi důležitá. Všichni jsme byli vychováváni se zásadou, že rodina je důležitá. To se asi dědí od italských předků z tátovy strany.
Takže vám přijde přirozené mít svého bratra za producenta…
Velmi ráda pracuji s mým bratrem. On je tím, kdo provozuje naší rodinnou produkční společnost. Je to úžasné, že spolu můžeme pracovat, přesto že jsme sourozenci, a jsem nadšená, že můžu mít svého velkého bráchu vedle sebe při natáčení.
Existuje mezi vámi dvěma takové to sourozenecké porozumění, které se vidí jen mezi bratrem a sestrou?
Ano, on mě zná tak dobře, že za mě může rozhodovat, protože ví, co se mi líbí.
Jak se změní život mateřstvím?
Když se dcera narodila, vzala jsem si rok volna a když jsem potom začala psát, uvědomila jsem si, jak se věci změnily. Byla jsem zvyklá psát celou noc a najednou jsem měla nabitý program výchovou dcery. Jsou stále s námi.
Režiséři často říkají, že dělat vlastní film je jako vychovávat dítě. Souhlasíte?
Každý kreativní proces se k tomu dá odkázat .Ale porovnávat to spolu je pořád velmi těžké.
Jste přísnější jako režisérka, nebo jako matka?
Jsem přísná v obou případech. Režiséři jsou machři a obvykle chtějí mít nad vším kontrolu. Vše musí být podle nich, ale moje osobnost se nemění. Nejsem pošuk, ale pořád vím, co chci, co mám ráda a chci si být jistá, že mám kolem sebe lidi, na které se mohu spolehnout. Naučila jsem se řídit svou intuicí a tomu se snažím přiblížit, jak je to jen možné.
Jae Torr
Zdroj: the-talks.com
