Recenze: Vyšlapaná čára jde svou cestou

Čára vyšlapaná člověkem v trávě. Někoho naláká, aby se vydal po stopách neznámého chodce, jiný váhá. Sara Baume v novém románu čelí nebezpečí „druhotiny“. Vyrovná se fenomenálnímu úspěchu Jasno lepo podstín zhyna?

Vyšlapaná čára přivádí čtenáře do Irska a stejně jako v autorčině prvotině ho seznamuje s hrdinou, který je oddělen od zbytku společnosti. Tentokrát jde o mladou ženu Frankie, která po studiích na umělecké škole ztratila směr. Na kolena, nebo přesněji na starý, prošlapaný koberec ji srazila deprese. Po kolapsu ji máma odveze z města do starého domu po babičce, aby se zotavila. Čtenář znalý románu Jasno lepo podstín zhyna větří, že právě vzniklo jeviště pro exhibici toho, v čem Sara Baume vyniká: samota, vykořeněnost, příroda…

Proč mladá žena, která právě dokončila vysokou, propadne beznaději a zkolabuje? Má přece celý život před sebou, bezpočet možností a směrů, jimiž se může dát. Možná právě proto jí podklesnou kolena a ona tvrdě dopadne. Tíha zodpovědnosti za vlastní život najednou leží jen na ní a ji to zaskočí nepřipravenou. Sama Frankie si nepřipadá nemocná, jen ztracená. Už nějakou dobu se ve společnostech takzvané západní civilizace mluví o krizi mladšího věku. Dvacátníci se cítí paralyzováni, tlak společnosti je větší, než zvládnou unést. Ideál je příliš vzdálený – mít dokonalou práci, která hodně nese a má velkou prestiž, mít dokonalý vztah, dokonalou rodinu, dokonalý vzhled a dokonalé vědomosti.

KOUKNI SE  Recenze: Macbeth přichází, krev bude vykoupena krví

Frankie je bolestnou připomínkou toho, jak dvojsečnou zbraní jsou talent a umělecké ambice. Jako studentka byla svědky uměleckých počinů druhých, svých předchůdců. Ale žádná učebnice neukazuje, co se stalo se spolužák těchto umělců. Kolik absolventů uměleckého oboru se skutečně živí tím, že dělají umění? V jednu chvíli Frankie dostane radu: Je načase smířit se s průměrností.

Celým románem prochází série zmínek o moderních uměleckých dílech. Frankie se zkouší, určí téma a snaží se vybavit nějakého umělce, který ho zpracoval:

Díla s námětem ztracenost, zkouším se. Stanley Brouwn Tudy, Brouwne, 1960-64. Performance a její záznam. Umělec zastavoval lidi na ulici a žádal je, aby mu nakreslili plánek cesty k určitému místu. Většina plánků neobsahuje žádná slova, jen klikaté čáry, kolečka, křížky a šipky. Pro mě asi Tudy, Brouwne představuje výstižnější a působivější metaforu žití než jakékoliv jiné dílo. (…) Jak v životě začínáme tím, že se snažíme pochopit, jaké plány pro nás mají druzí. (…) Na webové stránce galerie jsem našla informaci, že od roku 1972 si Brouwn nepřeje, aby se o něm šířily jakékoliv životopisné údaje. Jak působivé, jak výstižné, pomyslím si znovu. Že nechce, aby se někdo dozvěděl, kam vlastně nakonec došel.

Tyto Frankiiny exkurze do světa moderního umění, zejména konceptuálního, jsou obohacující linií, na kterou jsem se při čtení vyloženě těšila. Jednotlivá díla i umělce vnímáme prostřednictvím subjektivního pohledu Frankie (potažmo autorky), takže navíc můžeme konfrontovat vlastní názor na daný koncept s tím Frankiiným. Mladá umělkyně se navíc často zamýšlí nad uměním obecně, kde vlastně leží hranice mezi uměním a všední realitou. Jsou některé věci okolo něčí performancí, nebo je to jen trochu divná součást všedního dne?

KOUKNI SE  Recenze: Ošklivec - Někdo vrhá slova někdo balvany

Dalším ozvláštněním příběhu jsou vložené fotografie mrtvých zvířat, které Frankie pořizuje v rámci nového uměleckého projektu. Každá kapitola se jmenuje po zvířeti, které Frankie nalezne mrtvé u silnice nebo kolem domu: zajíc, myš, havran, liška ježek… Co přesně tato série fotografií pro Frankie znamená neprozradí. Možná nic konkrétního, třeba nechá posoudit význam až diváka. Koneckonců umělec si může dovolit tu troufalost, že jeho dílo samo o sobě neznamená vůbec nic. Finální význam mu dodá divák. Pro čtenáře tedy mohou fotky zvířecích mrtvol ukazovat na to, jak tvrdý je střet s moderní společností – všechna zvířata zemřou kvůli střetnutí s člověkem (autem, lavorem s vodou na zahrádce, plechovkou od jídla, do které narvou hlavu a už ji nevyprostí). Pro jedince stojícího mimo společnost může být střet podobně fatální.

Osamělost, ať už v rámci společnosti, nebo vlastní rodiny, je klíčovým motivem i ve Vyšlapané čáře. V opuštěném babiččině domě Frankie navštěvuje maminka (zpravidla doplní zásoby a zútulní prostředí), otec (poseče trávník a mlčenlivě si vypije čaj) nebo sestra. Přestože v rodině panují dobré vztahy a Frankie vzpomíná na dětství s příjemnou nostalgií, je cizincem i v tomto nejužším kruhu. Je jiná než oni a všichni si to uvědomují. Mají ji rádi, chtějí pomoci, ale neví jak. I zde se ukazuje, že psychické choroby jsou s dnešní společností spjaty více než bývalo zvykem a neumíme se s nimi poradit.

KOUKNI SE  Recenze: Thovt od Kerstin Simoné odhaluje ideu lidského žití?

Na každé stránce je cítit autenticita, což dává více méně bezdějovému románu obrovskou sílu. Sara Baume opět naplno rozvinula svůj vizuální styl psaní a krátké odstavce jsou nabité obrazy. Knihu z originálu znovu přeložila Alice Hyrmanová McElveen a je znát, že s psaním Sary Baume souzní. Jedinou výtkou je soustavné užívání špatného tvaru zájmena ve spojení „napadá mi“ místo „napadá mě“. Bylo to iritující od začátku až do konce, nedalo se na to zvyknout. Zůstává otázkou, zda to byl pokus přeložit nějakou specifickou formulaci z originálu, nebo prostě přehmat. V každém případě ale Vyšlapaná čára dostála vysokým očekáváním, byť konec přinesl spíše rozčarování. Oproti dojemnému a drtivému konci Jasno lepo zaostal, ale i tak zůstává silnou, krásnou a vytříbenou četbou pro milovníky literárních dezertů.

Richard Long – Vyšlapaná čára (1967) fotografie

Ve své druhotině jde Sara Baume svou cestou. Od některých čtenářů se vzdálí, jiné ale na své cestě bezpochyby najde. Já s ní šla ochotně celou cestu a už teď se těším na další výlet.

Knihu můžete zakoupit ZDE.

Sara BaumeVyšlapaná čára, přel. Alice Hyrmanová McElveen, Odeon, 2018, 320 s.

Sandra Procházková
Úvodní foto: Pixabay

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

one + 19 =