RECENZE: Jasno lepo podstín zhyna je klenot

Jasno lepo podstín zhyna – čtyři roční doby v životě podivína Raye a jeho problémového psa. Prvotina irské spisovatelky Sary Baume ukazuje, že obec je dobrá věc, jen pokud do ní patříme.

Jižní pobřeží Irska vypadá jako nádherné místo k životu. Malé vesničky, kde každý každého zná, blízkost moře… Obrázek jako z výlohy cestovní kanceláře. Ovšem do takových scenérií Ray rozhodně nezapadá. Je mu 57 let, jeho bezpečnou zónu tvoří dům a malý dvorek a z vnějšího světa dokáže přilnout jedině k přírodě. Lidí se bojí. Přinášejí mu do života stres, paniku a nedorozumění. Nezvládá umění banální konverzace, zdvořilostní fráze ho vyvádějí z míry. Kdykoliv opustí bezpečí domu, cítí na sobě podezřívavé pohledy, protože podivíni jako on jsou vždycky podezřelí a celé okolí jen vyčkává, kdy něco provedou.

Jediným Rayovým společníkem býval otec. Odmítl syna poslat do školy s tím, že je retardovaný a odsoudil ho k životu v izolaci. Když otec před pár měsíci zemřel, Ray poprvé v životě mohl sám rozhodovat. Poprvé telefonoval, poprvé šel otevřít, když někdo zvonil u dveří. A právě v té přelomové době si přivedl do života nezvladatelného jednookého psa.

Sbližování probíhalo přirozeným tempem. Nejlepší cestou se ukázalo porovnávání vlastních strachů. Jedno Oko se bál alobalu, zatímco Raye děsily uniformy, sirény, mobily (rozzlobeně se třesou a vrčí) a samozřejmě lidé. Hlavně pak děti a jejich matky. Ray si poprvé uvědomil, jak chutná blízký vztah s jinou živou bytostí. Nějak si neumím představit, že jsme někdy byli oba najednou naživu, ale ne spolu. Tyhle dva vyděděnce by zbytek světa nejradši vymazal z povrchu země, aby nekazili idylický obrázek společnosti, jenž si lidstvo rádo maluje.Jasno lepo podstín zhyna

Čekal jsem, že když se osvobodím od rutiny, získám tím jakousi větší svobodu, než je svobodně si rutinu zvolit. Chtěl jsem ráno vstát a nevědět přesně, co budu ten den dělat. Ale teď, když to opravdu nevím, mám z toho hrůzu. (…) Ztuhnu tím napětím na kámen a zapomenu, jak se dýchá. Zastavím na krajnici silnice a zapnu blikačky. Nahlas si odříkávám věci, které jsou dobré, a všechny důvody, proč to nemůžu vzdát. Skleněné oblázky jsou dobré, hry s míčem na opuštěných plážích, naftové rafinérie v noci, výkladní skříně bazarů, zázvorové sušenky, rozbité bóje, nikotin, pole rozkvetlé řepky. A nemůžu to vzdát kvůli tobě. Teď je to lepší; už zase můžu dýchat. A jedeme dál. Dám si před obličej dálku a moje tělo nemá na vybranou, musí do ní, bezmyšlenkovitě, a to tvoje zrovna tak. Zvládají lidi takhle život? Dělají to takhle všichni?
Nakladatelství Odeon
KOUKNI SE  Recenze: Na dně najdete dědictví studené války

Sara Baume ve své prvotině vsadila na ošemetnou druhou osobu. Na vyprávění v du-formě si vylámali zuby mnozí etablovaní autoři. Zvolit si ji pro vůbec první román je nesmírně odvážný tah. Ray oslovuje Jedno Oko tak, jak to dělá snad každý majitel psa. Povídat si se zvířaty je pro lidi běžné, hlavně pak pro introverty a sociofoby, jejichž monology tak získají alespoň živého posluchače. Druhá osoba však není tím nejpozoruhodnějším, co kniha čtenáři nabízí. Autorka román napsala nádherným lyrickým stylem. Myšlenky a vzpomínky jsou proplétány do procházek nebo projížděk krajinou. Dvojice působí osaměle, ale v jejich společné odtrženosti už není smutek, ale spíš pocit bezpečí. Dokud byl Ray v izolaci sám, nedokázal setřást apatii, bezmoc, strach z otce. Díky tobě jsem něčeho schopný, říká Jednomu Oku.

Čtenář introvert vidí v Rayovi řadu reakcí a strachů, které denně sám prožívá. Rozdíl je však v tom, že Rayova „funkčnost“ je narušena absencí školní docházky, jež do našeho života přináší určitou nutnost socializace. Jenže Ray vnímal svět výhradně skrze názory a pohled někoho jiného. Ať už šlo o knihy nebo otce, jehož monology čas od času prostřídaly mlčenlivou koexistenci. Přes 50 let strávených na samotce s občasnými vycházkami do vsi, kde ho všichni považují za retardovaného, tikající bombu… Je snadné s Rayem soucítit. Zvláště proto, že postava nesklouzává k rozvleklé, prvoplánové sebelítosti, přestože v mnohých pasážích Ray dává najevo nelítostné sebehodnocení (vidí se jako trolla – ohyzdného velkého nemotoru, jehož život je nicotný). Pro extrovertně ražené čtenáře pak Jasno lepo podstín zhyna přináší nádherně napsanou šanci sdílet na chvíli pohled někoho, kdo je nastavený jinak.

KOUKNI SE  Recenze: Mindfulness pro každý den je útlá, ale hutná příručka všímavosti

O Saře Baume se čtenáři na přebalu dozvědí, že je výtvarnice a absolventka tvůrčího psaní na Trinity College. Autoři, kteří mají za sebou tyto kurzy, přirozeně přitahují pozornost a vzbuzují otázky. V jednom interview přiznala, že nebyla nejlepší autor v ročníku, ale publikovala jako první zřejmě proto, že se do psaní zcela položila a nepřestala, dokud nebyla kniha na světě. Její vytrvalost přinesla své ovoce, a to nejen v podobě literárních cen. O to vtipněji působí vzpomínka na to, jak Jasno lepo podstín zhyna sama považovala za „cvičný“ román, a hned po jeho dopsání se vrhla na další knihu, která by tentokrát měla mít alespoň nějakou šanci na vydání.

Nechtěla jsem psát hluboce analytickou recenzi ani dojemný sled emocí, které ve mně kniha vyvolala. Nejraději bych sepsala koláž citátů, které jsem si z knihy vypsala, ale to by byl špatný trailer, protože by vyzobal jen perly, a opomněl krásné lastury, v nichž vznikly a byly uchovány. Takový výběr vět by byl příliš zavádějící a mohl by svést z cesty jak ty čtenáře, kteří mají podobné preference jako já, ale také ty, jejichž vkus je právě opačný.

Jasno lepo podstín zhyna jsem dočetla před koncem roku a s mírným odstupem můžu potvrdit, že šlo o nejpůsobivější prózu, jaká se mi loni dostala do rukou. Neotřelá forma, hlavní postava, která se vymyká tomu, co je běžně přijímané a preferované, ale přesto všechno si dokáže získat čtenáře na svou stranu i v okamžicích, kdy její rozhodnutí přímo porušují společenské konvence (občas i zákony). O těch lidských kritériích Jednomu oku omluvně říká: „Neměl jsem žádné právo ti vnucovat svá lidská kritéria, když mně to, že jsem člověk, nikdy nic dobrého nepřineslo.“

Postava Raye přináší otázky, nakolik je možné se změnit, o kolik ze sebe přicházíme, když se snažíme dostát požadavkům okolí. Je odměna za asimilaci přiměřená? Kde jsou hranice tolerance a kde by měly být? Jsou všechny kosti k žužlání? Má stejnou cenu život papeže, rejska a labutě? Dá se živá bytost vlastnit? Je Ray opravdu o tolik jiný než my všichni, když nehrajeme společenské role?

KOUKNI SE  RECENZE: Z první ruky, nebo z té druhé?

Jasno lepo podstín zhyna je klenotem, jenž uspokojí jak literární hlad, tak i touhu po silném, skrz naskrz lidském příběhu, který dokáže naštvat, pobavit i dojmout. Sociální aspekt není nijak zvlášť akcentován, přesto je obsažen v každém řádku. Zodpovědnost rodičů za to, jaký start do života budou mít jejich děti, se v kontextu tohoto románu jeví naprosto drtivá a zásadní. Rovněž přijetí a vytěsnění jinakosti bylo a je velkým tématem, jež je bolestně aktuální jak v zapadlé irské obci, tak i jakékoliv vesnici u nás.

Knihu můžete koupit zde!

Sara Baume: Jasno lepo podstín zhyna. Přel. Alice Hyrmanová McElveen, Odeon, Praha, 2016, 264 s.

Sandra Procházková

Úvodní foto: Pixabay

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

11 − ten =