Zatím byl každý film režiséra Paola Sorrentina trochu jiný a přece je jeho rukopis čitelný na první pohled. Opulentní záběry kamery jsou přítomné ve volných prostranstvích, jako v případě Velké nádhery (La Grande Bellezza , 2013) a oslavných záběrů Říma, stejně jako dokáže s kamerou kouzlit i v malém motelovém pokojíku ve snímku Tady to musí být (This must be the place, 2011). S podobnou okázalostí pracuje i s hudbou, která je mnohdy v jeho filmech tím nejdominantnějším prvkem a také důkazem, že i odpadní disko hudba může být stejně silným výrazovým prostředkem jako chorální zpěv. V čem se liší jeho jednotlivé filmy, je téma. Od biografie významného politika, přes milostné drama v gangsterském prostředí, smyšlený příběh rockového zpěváka, až po epickou Velkou nádheru. Sorrentino nepřestává překvapovat. Alespoň doposud.
Dva nejlepší přátelé, filmový scénárista Mick Boyle (Harvey Keitel) a hudební skladatel a dirigent Fred Ballinger (Michael Caine), se ve Švýcarském relaxačním středisku pokouší najít inspiraci. Mick ke scénáři pro svůj poslední film a Fred pro klidný zbytek svého života. Většinu času tráví spolu a vzpomínají na mládí. Mezi tím se nám odkrývají drobnosti jejich životů. Do děje vstupují jejich dětí a máme možnost poznat věci, kterých litují i těch, na které jsou pyšní. Pokud máte pocit, že zatím téma není nijak originální, mohu prozradit, že se ani nic, co by člověka překvapilo či zaskočilo nestane. Film je jeden velký rozhovor dvou kamarádů dost starých na to, aby osudové okamžiky mládí dokázali brát s nadhledem a úsměvem. Skoro to zní, jako bych říkal: „nechoďte na to, je to ukecaná nuda.“ Asi by i byla, kdyby za scénářem a režií nestál právě Paolo Sorrentino.
Především ve Velké nádheře dokázal, že je mistrem slova. Umí napsat tak brilantní a okouzlující dialogy o ničem, že by bez příprava mohl dělat poradce politikům a povýšit tak jejich bezpředmětné debaty alespoň na kultivovanou
podívanou. K tomu dokáže s humorem filozofovat o životě, a aby toho nebylo málo, s grácií zručného iluzionisty nechá zmizet žirafu, či pokryje váš balkón plameňáky jen proto, že se mu chce. Navíc vám nedovolí pochybovat o věrohodnosti a kroutit nad tím vším nevěřícně hlavou s posměšným úšklebkem ve tváři. Naopak se přistihnete, že pláčete na místech, kde byste se běžně spíš styděli. Paolo Sorrentino se díky Velké nádheře stal skutečným filmovým kouzelníkem a v Mládí to dokazuje znovu.
Získat Michaela Caina a Harveyho Kaitela už byla jen třešnička na dortu. Asi dnes není moc herců, kteří by odmítli se Sorrentinem spolupracovat a díky tomu můžeme vidět dokonalou filmařinu se vším všudy, protože co by byl film bez dobrých herců. Mládí je přehlídkou herecké přirozenosti a talentu, což neplatí jen pro ústřední dvojici, ale také pro 
Paula Dano v roli herce připravujícího se na roli diktátora, či epizodní, ale o to víc nezapomenutelná, role Jane Fonda coby dvorní herečky Mickových filmů.
Nebyl jsem jediný, kdo s velkým očekáváním šel na Mládí během Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary 2015. Film nakonec zaslouženě vyhrál diváckou cenu. Je těžké v takovém množství filmů vybrat ten nejlepší a právě tehdy může pomoci očekávání. Sorrentino je jeden z nejrespektovanějších režisérů současnosti, často přirovnáván k Federicu Fellinimu. Sám Sorrentino takové označení odmítá a mluví o sobě jako o líném člověku, který film dělá právě pro to, že režisér nemusí být v ničem dokonalý oproti takovému spisovateli či hudebníkovi. Jestli to vychází z jeho skromnosti, či jde o promyšlený marketing, je jedno. Prostě to funguje. O Sorrentina a jeho filmy je zájem a pravidelně sbírá ceny z velkých festivalů. Nakonec s Velkou nádherou získal i tu nejznámější – Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film.
Mládí by mohlo být Sorrentinovou „Malou nádherou.“ A to je jediná nevýhoda filmu. Už nám nenabízí nic nového. Použil stejné postupy jako ve Velké nádheře a všechno to funguje. Bez znalosti předchozích jeho snímků bych Mládí označil za jeden z nejlepších bijáků, co jsem kdy viděl, ale teď se trochu bojím. Byla by škoda, kdyby se Sorrentinův vypravěčský talent, smysl pro humor a cit při manipulaci s divákem omezil na tvorbu epických obrazů bez snahy o překročení vlastního stínu. Pokud se o to Sorrentino pokusí příště, bude Mládí potvrzením režisérovi geniality. V opačném případě se může stát začátkem smutného konce, jako se to nakonec přihodí i jedné z postav v Mládí.
Pavel Urík
La Giovinezza
Drama
Itálie / Francie / Švýcarsko / Velká Británie, 2015, 118 min
Režie: Paolo Sorrentino
Hrají: Michael Caine, Harvey Keitel, Rachel Weisz, Paul Dano, Jane Fonda, Tom Lipinski, Ed Stoppard, Madalina Diana Ghenea, Emilia Jones, Mark Kozelek, Tatiana Luter, Eugenia Caruso, Jasmin Barbara Mairhofer, Chloe Pirrie, Poppy Corby-Tuech, Ian Keir Attard
