Osvětimská ukolébavka: Helene Hannemannová by mohla se svou árijsky blond hřívou a dokonalým původem přečkat druhou světovou válku v klidu a relativním pohodlí. Ale vzala si za muže Roma. Stejně jako jeho, milovala i jejch pět dětí. Osvětimská ukolébavka je tesknou písní o tom, kam jsme ochotni následovat ty, které milujeme. Helene následovala svou rodinu do transportu. Nemusela, chtěla. Ocitla se v neznámu pekla jménem Osvětim.
Příběh Helene Hannemannové je vyprávěním skutečného osudu árijské Němky. Měla štěstí, že byla zdravotní sestrou. V Osvětimi se jí podařilo díky tomu uchránit své děti toho nejhoršího. Bylo to málo v moři neštěstí a utrpení, v bezprostřední blízkosti všudypřítomné smrti.
I přes hrozící nebezpečí chtěla být vždy v blízkosti svých dětí, obětovat vše pro to, aby se měly lépe, aby byly klidné a přečkaly toto období.
Chce se říct, že by to udělala každá matka. Snad, nevím, určitě. Kdyby měla možnost posoudit to v kulisách vyhlazovacího tábora. Raději ne. Tou inspirací i předobrazem budiž Helene Hannemannová. Snad udělala to, co by udělala každá. Snad udělala víc a snad to jediné, co se ve zmrzačené době vymknuté z kloubů dělat dalo.
Přes všechny popsané okolnosti internace Helene a jejich pěti dětí v Osvětimi, většina knihy postrádá nějaký intenzivnější emoční náboj, který by autor dokázal přenést na čtenáře. Kniha se i přes líčení dramatických událostí odvíjí v celkem poklidném tempu, aniž se snažila atakovat čtenářovy slzotvorné kanálky.
Autor se drží historie a reálně vykresluje podmínky fungování osvětimského tábora i postupný rozklad morálky německých dozorců s pokračujícími neúspěchy na frontě. Stejně přibližuje i zhoršující se podmínky v táboře s přílivy nových vězňů. Velmi zajímavé je přiblížení postavy doktora Mengeleho.
Helene se s ním setkává na ošetřovně. Jako Němka, byť uvězněná, požívá zcela jiných výsad a mengele je nakloněn jejím připomínkám i diskuzím. Autor se i v jeho lidské stránce nepokouší hledat jeho obhajobu nebo alibi. Histroii nechává přesnou a neměnnou.
Přínos knihy je především ve vykreslení skutečného příběhu, který nechal svými dramatickými okolnostmi vykrystalizovat surovou lásku mateřskou, manželskou i prostou lidskou. V mnoha podobách lásky i utrpení se objevuje nezlomnost, kterou nám poskytuje, pokud ji v sobě necháme zvítězit. A to i v prostředí, jakým byl vyhlazovací tábor v první polovině čtyřicátých let. Tváří tvář smrti a nejistotě.
Kouzlo knihy se skrývá až v samotném závěru, který čtenáře přiková ke svým stránkám a donutí ho chtít být s Helene v rozhodující hodině, držet ji za ruku a neopouštět ji. Stejně jako se ona rozhodla neopustit nikdy své nejdražší.
Závěr je tak silný, že čtenář na chvíli odpustí autorovi i počáteční až příliš poklidný styl líčení dramatických událostí. Je v něm znát velká ambice, kterou nedokázal promítnout do zbytku knihy. I přes silný a skutečný příběh zůstává ke své škodě jen dalším z mnoha tragických osudů, které spolkla osvětimská brána.
Kristina Doubravová
recenzní výtisk poskytlo internetové knihkupectví dobre-knihy.cz
