Lars útočí je třetí knihou autora Daniela Grise s hlavním hrdinou Larsem: svérázným ostříleným soukromým očkem, který problémy řeší a někdy i vytváří.
Larse nemá cenu představovat. Kdo ho nezná, tak hybaj k první knize Říkají mi Lars. Tam máte dostatek času zjistit, jestli vám tenhle týpek voní, i když smrdí střelným prachem, burbonem a benzínem. Občas taky nějakou tou něžnější známostí a dost často ostrým úsudkem a výrazem. Tenhle chlap by mohl karikovat sám sebe, kdyby do toho autor nevložil svůj ostrovtip a hodně povedené hlášky, na kterých je založen jeho projev. Obě předcházející knihy jsme recenzovali na našem webu.
Lars není žádná kláda, u které by se zapotily vaše šedé buňky mozkové. Bez větších komplikací spadne do případu, párkrát narazí na něčí pěst, občas někdo na tu jeho a s lehkostí sobě vlastní doskotačí do finále. Polechtá bránice, představivost a nechá vás, abyste mu záviděli letmé známosti, posrkávání burbonu a zkrátka život soukromého očka a bývalého policajta v jednom.
V knize Lars útočí je celý případ oproti předchozím hodně osobní, takže Larsovi nechybí pořádné nasazení. Jako kdyby mu někdy chybělo. Na dveře mu zaklepe minulost a než se rozkouká, už se veze v podivném pátrání po zmizelém klukovi.
Pokud se čtenář neobtěžoval s předchozími dvěma knihami, neztratí se. Autor mu milosrdně odpustí neznalost, nebo chuť začít číst od konce. Pokud si s Larsem sedne, nezbývá nic jiného, než prostě přečíst všechno. To je celé.
Na Larsovi můžete milovat ještě jednu věc, a to jsou závěrečné kapitoly. Jestli vás nedostal doteď, tak na konci se mu to povede určitě. Autor totiž na nic a na nikoho nezapomíná. Finále bude velké a nadmíru povedené.
Lars si na nic nehraje, takže je nejlepší v něm při čtení nic nehledat. Prostě se jen bavte. Jako u béčkového akčního filmu. Buď máte tenhle žánr rádi, nebo ne. Koneckonců doufám, že někoho konečně napadne, chopit se Larse a zkrotit jej pro filmové plátno.
Kristina Doubravová
