25. února 1969 zemřel Jan Zajíc. Událo se tomu na Václavském náměstí, kde se upálil na protest proti okupaci vojsk Varšavské smlouvy. Tímto činem se stal pochodní č. 2. Číslem 1 byl Jan Palach. Jako první u nás se upálil 16. ledna (zemřel o 3 dny později) 1969, aby vyburcoval národ, který se začal smiřovat se situací, která po vpádu především sovětských vojsk 21. srpna 1968 nastala. Šlo skutečně o promyšlený čin s jasným cílem, nebo o beznadějné zoufalství duševně narušeného jedince?
Tvůrci filmu se vydali nejjednodušší cestou. Příběh o Palachovi pojali jako školní cvičení. Filmu sice nelze upřít řemeslnou kvalitu a po 10 minutách dokonce navozuje pocit, že český film opět dokáže překročit hranice naší kotliny a důstojně stát po boku světové kinematografie. Zásluhu má na tom především kamera a neokoukaní, zato kvalitní herci. Ani to ovšem nestačí k udržení napětí více jak dvouhodinového snímku a od druhé poloviny divák už spíš nervózně čeká, kdy se Palach konečně upálí.
Smrt bez příčiny
Problém Jana Palacha tkví v tom, že není jednoznačné, jaký příběh chtějí tvůrci vyprávět. 
Zručně popisují život známé postavy českých dějin, ale ubírají Palachovi jeho přesah. Jakoby nevěděli, jestli chtějí natočit film o životě Palacha, nebo najít důvody, které ho vedly ke konkrétním činům. Pokud se jedná o vykreslení posledního roku Palachova života, tak nenabízejí nic, co by stálo za celovečerní film. Palach coby obyčejný student občas randící s holkou a prožívající těžké chvíle národa není ničím výjimečný. Byl jedním z miliónů. Proč se o Palachovi točí filmy, není jeho život, ale jeho smrt.
Tvůrci se spíše snaží o identifikaci motivů, které Palacha k upálení vedly. Až příliš se ovšem upnuli na jeho postavu. Těžko se někdy dozvíme všechny motivy, kterého Palacha vedly až k bolestnému konci, ale určitě to nebyla jedna nakládačka od fízlů a jedna nepovedená studentská stávka. Palach chtěl vyburcovat národ. Největší hybnou silou tedy nejspíš byly osudy lidí okolo něj. Ve snímku je zarmoucen odevzdáním se situaci jedním z profesorů. Ale proč profesor nemá odvahu, o tom film mlčí. Popisně znázorňuje, jak mu znechucený Palach odebírá zapalovač, kterým ho sám obdaroval, aniž by nám nabídl motivy profesora pro své konání. Z Palacha tak dělá přísného soudce svědomí ostatních, aniž bychom měli možnost si udělat vlastní názor. Možná takový Palach byl, pak ale jeho smrt byla pouze unáhleným skutkem mladé horké hlavy.
Jak utopit štěně
Další nevýhodou Jana Palacha je jeho popisnost a prvoplánové zaměření připomínající školní referát. Je zbytečné dokreslovat rozhovor příslušníka StB s Palachem, když zapaluje svíčku k uctění památky oběti okupace: „Nedělej to, budeš mít problémy.“ „Já chci mít problémy!“ Ta slova sama o sobě stačí a pro ty, kteří vědí, jak dokázali být krutí, působí mnohem děsivěji bez popisného konkretizování. Film ale výhružku naopak zbagatelizuje nakládačkou, kterou onen estébák Palachovi uštědří na jedné z demonstrací. Žádné odposlechy, sledování, výslechy. Jen pár modřin na zádech. Až by si neznalí při srovnání s některými dnešními policejními zákroky řekl: Tak tohle byla ta diktatura?
Jestli se filmu něco povedlo, pak je to emoční odstup, jenž se osvědčí v momentě, kdy Palach topí čerstvě narozená štěňata. Jeho až děsivý klid není ničím tragickým, ale přirozenou obětí pro život ostatních. Zde se tvůrcům podařilo proniknout do jeho duše a jedná se o zlomový bod, kdy hlavní postava dochází k rozhodnutí se obětovat a současně ke smíření s koncem jako s něčím přirozeným. Právě proto by neměl Palachův příběh končit smrtí.
Tvůrci se patrně chtěli vyhnout srovnání s trilogií Hořící keř a natočit Palacha z jiné strany. To je chvályhodné, ale vyhnout se důsledkům, pro které koneckonců Palach zemřel, je chyba. Navodili (doufám, že nechtěně) tím pocit, že Palachova smrt neměla význam. Ve filmu nastane ticho, ale to přece není pravda. Byly desítky následovatelů, disent, Charta 77, všeobecná nespokojenost, a i když to trvalo více jak 20 let, nakonec jsme si svobodu i díky jemu vzali zpět. A že jsme to už nejednou viděli? Pak je dobré si vzpomenout, že byli i další. Proč se na stejné události nepodívat jinýma očima? Třeba Jana Zajíce…
Pavel Urík
Jan Palach
Drama / Životopisný / Historický
Česko / Slovensko, 2018, 124 min
Režie: Robert Sedláček
Scénář: Eva Kantůrková
Kamera: Jan Šuster
Hrají: Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Jan Vondráček, Michal Balcar, Karel Jirák, Gérard Robert Gratadour, Simone Hrášková, Patrik Paušo, Ivan Sochor
