Režisér IGOR CHAUN zpovídal pro časopis Reflex v březnu roku 2005 režiséra PETRA ZELENKU, jehož nový film Příběhy obyčejného šílenství právě přicházel do našich kin. Obsah rozhovoru je pro svou osobní povahu a upřímnost obou režisérů stále aktuální, posuďte sami.
ICH: Když padlo rozhodnutí, že další rozhovor povedu s Petrem Zelenkou, zapochyboval jsem. Sice také kolega a vrstevník, také spolužák ze scenáristiky, ale zdaleka nedisponující tou širokou Hřebejkovou mluvností, Honzovou otevřeností. Dostanu z něj něco? – Když jsem kráčel po zasněžené Letné k domu, kde Petr provedl velkorysou půdní vestavbu, byl jsem vybaven tajný mi poznámkami od jeho předchozích partnerek i současné ženy. Radil jsem se s nimi, jak na Petra. – Překvapila mne láska, jež byla stále cítit za jejich slovy, a také úcta, která z nich vyzařovala, zejména když hovořily o Petrově píli a důslednosti a také o chladném analytickém mozku. Já si ovšem z FAMU pamatoval Petra jinak. Projevil se a upozornil na sebe až jaksi opožděně, až po nás a našich úspě- ších. Dokonce jsem ho podezříval, že NÁMI byl hnán kupředu, že chtěl ukázat, že na to také má. – Tichý inteligentní sarkastický spolužák s vynikající angličtinou, ale nevý raznýřBěhem pár let po škole se však dovyvinul ve svérázného a oceňovaného filmaře s vlastním rukopisem, zejména scenáristický m. A když se stal slavný m, otřel se v médiích o většinu spolužáků. – Zazvonil jsem dole u domu a pozdravil Petra do mluvítka. Vůči jeho tvůrčí metodě jsem měl výhrady. Traduje se, že především sbírá historky svých přátel a pak je matematickou metodou skládá ve scénář. Sám jsem na to doplatil. Do scénáře Samotářů si půjčil mne i mou matku. Kdo je tenhle Petr? Je jeho hnacím motorem normální komplex? A pokud ano, tak jaký ? Dostanu to z něj? Budu muset být opatrnější, než jsem byl s Honzou,říkal jsem si, zatímco jsem vstoupil na schodiště. Ty ženy neprozradím, prosily mne o to. A naopak mu povím, kdy jsem poprvé ucítil, že v něm něco je. O tom zvláštním zážitku s jeho lukem, když jsem ho před lety navštívil v bytě jeho rodičů. Vida chlapce, pomyslel jsem si tehdy. Vida ho, filmaře lukostřelce! Tenkrát jsem poprvé ucítil, jaká v něm doutná zvláštní síla, touha prosadit se. – výtah v domě nebyl. Sunul jsem se schodištěm vzhůru a opakoval si, co zmíním: ty ženy ne, ale luk ano a taky vztah k rodičům, o těch jsem od svých zpravodajek sly- šel dost. … Dopotácel jsem se nahoru. Zazvonil jsem … A také jsem byl napnutý (jako luk!), protože Honza Hřebejk se v předchozím rozhovoru nevyjadřoval o svém spolužákovi a spolupracovníkovi zrovna nejlépe. Bude mu to teď Petr oplácet? To jsem ještě nevěděl, že Zelenka se vsadil s Ondříčkem, že v rozhovoru se mnou ani jednou Hřebejka nezmíní … Vešel jsem. Pohoštění jsem s sebou nevzal, Petr prý má všeho dost …
ICH: Ahoj, Petře, děkuju za lososa. Tak o čem si budeme povídat?
PZ: No, já jsem měl takový nápad, že bych ten rozhovor nemusel pojmout tak úplně upřímně.
ICH: No, já jsem právě doufal, že ho pojmeš upřímně. Můžu se tě na něco zeptat?
PZ: Ne.
ICH: Petře, ty jsi vůči lidem často jízlivej, jsi tím pověstnej.
PZ: Ale to bejvávalo.
ICH: Jsi už teď hodnej, nebo jsi měl nějaký osvícení duchovní? Zjevil se ti anděl a řekl ti: Zelenko, nebuď už na lidi jízlivej?
PZ: Je to tak tři roky, přestal jsem do tisku říkat věci, které jinak vypadají na papíře a jinak třeba večer, když to řeknu někomu u vína. A doufám, že už si to hlídám, protože slovo tištěný a řečený jsou vážně dvě různý věci.
ICH: To je jasný, je to rozdíl. Ale proč jsi předtím byl kruťas? Vím o lidech, který dodnes citují, cos o nich řekl, a jsou z toho špatný. Kdo ty seš vlastně? Řekni, kdo ty seš?
PZ: Já už si hlídám, co říkám do tisku. Oni mě ti novináři oceňovali pro jakousi pravdomluvnost, ale mnohdy to byly z mý strany prostě výpady. Já to tak nebral, ale v kontextu to jako urážka mohlo vyznít. Novináři to považovali za nějaký můj znak. Ale já si pak říkal, že nemám zapotřebí vylepšovat jim jejich rozhovory a ze sebe dělat krutýho nebo zlýho člověka. A ti různí kolegové a kamarádi to začali bohužel chápat jako začátek nějakého dialogu přes média … To je vždycky chyba. Tisk má podávat informace, a ne být nástrojem vyřizování účtů … – Samozřejmě, ti novináři mi za to něco dávali. Když jsme natočili Knoflíkáře, tak propagace ležela vlastně jenom na nich. Neměli jsme žádné plakáty, nejezdily tramvaje s fotografiemi, nebyly billboardy. Jen díky tomu, jak se o tom psalo, přišel “ komerční úspěch“, což bylo nějakých dvě stě tisíc lidí. To při způsobu naší distribuce byl zázrak. Já to pak zpětně analyzoval jako takovou výměnu, obchod s novináři: budu pro vás ten hrubej a vy mi za to pomůžete propagovat můj film.
ICH: Takže jsi tomu obětoval některé spolužáky a kamarády.
PZ: To neznamená, že bych říkal něco, co jsem si nemyslel. Ale dneska bych to řekl jinak.
ICH: Co to třeba bylo? Že “ stačí dát Žida do skříně a máme nominaci na Oscara“?
PZ: To není to nejhorší, ne? … Ale je fakt, že třeba hudební skladatel Aleš Březina mi na jednom mejdanu dvě hodiny vyprávěl, jak jsem ho zklamal, když jsem na nějakém serveru při internetovém chatu na Slovensku řekl, že hudbu ke Knoflíkářům nepovažuju za dobrou. A že prý jsem to měl povědět nejdřív jemu. Ale já mu říkal, že ta otázka přišla v tom živém rozhovoru – a já ho nějak nesehnal v tu dobu (smích). On byl v Basileji.
ICH: Kdybych se měl ohlédnout a říci, kdo jsme byli ve škole, tak tvoje pozice byla zvláštní. Zatímco my jsme působili – Hřebejk, Jarchoň a některý další lidi – jako připravený vykřičet světu: “ Já jsem! Já existuju! Já jsem tvůrce! Dělám film!“, tak tys byl méně výrazný. Já nabyl zvláštní pocit, jako kdybys některé věci doháněl později. Ty sis až mnohem později nechal třeba narůst dlouhý vlasy – a pustil ses do lovení ženskejch …
PZ: Kvanta to nebyly …
ICH: Jako kdyby ses od nás, spolužáků, na jednu stranu distancoval, ale na druhý straně v okamžiku, kdy sis vypracoval šanci, jako kdybys jednu věc po druhé chtěl dohánět a dokazovat si, že je taky umíš, taky je můžeš vyzískat na životě – a ještě přitom zlehka pozurážet kolegy, samozřejmě s pomocí té jízlivosti, kterou při své inteligenci disponuješ. Řekni mi na to, prosím, něco!
PZ: Ale vy jste si naběhli! Rozumíš, vy jste pro mě byli svým způsobem inspirativní tou energií, kterou jste měli, tou snaživostí, ale zároveň – když to pozoruješ zvenku, tak jste byli směšní. Vždyť si musíme vzpomenout na doby, třeba v té Itálii, když jsi k nám měl řeč, komu dáváš v životě a v umělecký tvorbě šanci a kdo je vyřízenej!
ICH: Co to znamená v Itálii? Byli jsme ve Vatikánu na audienci, říkal jsem to Svatému otci?
PZ: Bylo to na filmovém festivalu, Monte Cassino, hned po revoluci, s Hřebejkem a Mirem Gáborem a ostatníma …a tys říkal: Kluci, vidím to s váma dobře, ale tobě nedávám žádnou šanci, Zelenko, to nevím, to by ses musel hodně změnit. – Tys tam byl ten, kdo jakoby udílel glejty. Jarchovskému jsi nedával vůbec žádnou šanci, ani do života, že by se s někým mohl seznámit, vyspat nebo jako mít vztah, a když se pak oženil, tak jsi to paradoxně podával, jako kdyby se oženil díky tobě, to bylo na tom hezký … a přitom tys mu nedával žádnou šanci.
ICH: Ale vtip je v tom, že oni mě měli za tyhle řeči rádi a vnímali to jako škádlení, zatímco tobě, jak vidím, to vadilo. Oni mě vlastně kvůli tomu vyhledávali, za tyhle kecy provokativní. … A to je úžasný, že to z tebe teď takhle vyjíždí.
PZ: Mně to přišlo hrozně legrační v tý době, jak jsi dával nebo nedával někomu nějakou šanci. No a pak jsi šel hloub a vysvětlil jako proč. No, a jestli to má nějakou naději na zlepšení.
ICH: A většinou se ukázalo, že to je beznadějný.
PZ: Většinou jo. Většinou v porovnání s tebou to bylo beznadějný. A většinou tam ještě byla možnost, že kdybys mu jako uvěřil, tak by možná ještě šanci měl … Ale ta šance rovnala se uznání toho Igora Chauna.
ICH: Zvláštní … Já se už dneska vnímám odlišně. Když mi to připomínáš, mám z toho pobavení i úděs, ale máš pravdu, já se takhle choval.
PZ: No, a on ten Honza se choval vlastně podobně.
ICH: Vůči tobě?
PZ: On vlastně na FAMU fungoval výborně, měl energii, nebál se dělat věci nový a jinak, nebál se jako scenárista točit filmy, což bylo nečekaný v tý době, ale zároveň stejně jako ty říkal lidem, jaký maj’ v životě šance a jestli dělaj‘ věci správně, nebo ne.
ICH: Takže my spolužáci jsme tě soudili, rentgenovali a odsoudili k neúspěchu.
PZ: Jste byli jak kádrováci. No, pro mě to bylo inspirující, ale vlastně jsem si vytvořil vůči vám nedůvěru.
ICH: To bylo taky tím, že tys s náma nechodil pařit. A nezažíval ty stejný pseudomilostný avantýry.
PZ: Já jsem byl sociálně opožděnej. To máš pravdu.
ICH: No vidím, že jsem ti musel pít krev, ale já ty věci dělal záměrně. U mě to způsobovalo takovou směs inspirace a nasrání, ale vnímal jsem to jako otevřenou hru. Že si říkáme natvrdo věci, který nám vaděj. S tebou jsem nebyl v ročníku, ale s Honzou ano a říkali jsme si na těch středečních seminářích věci tak bolestivě, až holky plakaly. Na seminář se přinesl scénář plnej nejniternějších věcí, který člověk dostal na papír. A někdo ti řekl, že to je úplnej blábol a že i tvůj život je úplnej blábol a tak dále, a ty holky se rozplakaly. A ty silnější povahy se tím inspirovaly a přinesly druhou verzi. Já ti řeknu takovej zvláštní okamžik, kterej si pamatuju. Budem si říkat takový body, který si pamatujem z našich setkávání, jo? – Tys pro mne byl nevýraznej, tichej, do sebe uzavřenej, ale přesto svůj. Nedostával ses do spektra mýho zájmu a pamatuju si na okamžik, kdy se to změnilo … a teď tě možná potěším. Tys mě jednou pozval na chvilinku do toho bytu v Dejvicích, já si tam pro něco jel, pro nějakej scénář, pro nějakou věc …
PZ: To byl ten ateliér, nebo u rodičů?
ICH: Já myslím, že u rodičů, taková malá předsíň … Ale možná si vzpomeneš, když ti popíšu tu situaci: ve dveřích, když jsme se loučili, tak tys zničehonic sundal ze zdi luk a řekls mi, ať si ho zkusím natáhnout. Já – ač jsem tehdy cvičil – jsem to vůbec nedokázal, snad že jsem to držel poprvé v ruce. A pak jsi ho vzal ty a se skrytým potěšením mi řekl, že trénuješ krom mnoha jiných svých činností taky lukostřelbu, a ten luk jsi jakoby mimochodem, pružně a elasticky, natáhl do maximálního, přímo tellovského průmětu. A já si v té chvíli uvědomil: Tak pozor, v tomhle člověku je zvláštní a sveřepá, možná nebezpečná, ale do budoucnosti potenciálně úspěšná síla, a především osobitá energie. A od okamžiku v té předsíni, kdy tys natáhl luk, jsem věděl, že to je trochu jinak s tím panem Zelenkou.
PZ: Já ti musím říct hroznou věc. Byl to kladkovej luk, který od určitýho momentu, když ho natahuješ, už jde čím dál snáz.
ICH: Hm. … Mě zaujal ten nástroj v tvých rukách.
PZ: Ale dyť já jsem odchovanej romantikou. Od Jaroslava Foglara. V těch jedenácti dvanácti letech …
ICH: Potom mě překvapilo, že ses tak rychle oženil. Ty sis vzal ještě na FAMU svoji spolužačku – prsatou Míšu. Já si na to vzpomínám.
PZ: Prosim tě, kdyby si náhodou Míša v Americe četla ten rozhovor, musíme ji nazývat nějak důstojně, aby ji to nemrzelo.
ICH: No tak ji nazvi důstojně, to je tvoje práce, pro mě je to prsatá Míša!
PZ: To by ji mrzelo …
ICH: A proč by ji to mrzelo! Třeba by byla šťastná, že ji zvěčníš ještě v roce dva tisíce pět, že figuruje jako prsatá Míša!
PZ: Ale dobře, prsatá Míša.
ICH: Já si vzpomínám, že jsme byli na soustředění FAMU v Poněšicích v jižních Čechách, tam má FAMU haciendy, a jednou, to už vy jste byli spolu, bylo léto, hrály se nějaký míčový hry a Míša se svlíkla a lehla si odhalená na louku, vyvalila takový obrovský prsa a já jsem ji pozoroval okénkem chatičky se směsicí zájmu, šmírování a takovýho jakoby údivu, že tohle krevnatý a mlíkatý patří k Zelenkovi. Tak já jsem ti to chtěl takhle po letech říct, že jsem pozoroval tvoji ženu okénkem. A chtěl jsem se zeptat, co to ve tvém životě znamenalo, jak to trvalo dlouho a proč ses vlastně tak mladej ženil?
PZ: Já bych to asi vysvětlil tou sociální nezralostí. Opožděním sociálního vývoje. To je sňatek, ke kterému zřejmě nemělo dojít … Já se vlastně neorientoval ve společnosti okolo, sociálně jsem nebyl schopen navazovat širší vztahy než v rámci fakulty, a tak byl omezenej i můj výběr partnerek a to se na tom asi odrazilo. Nevím, pak jsem si to vyčítal jako svoje selhání, spíš tu svatbu, než že to nevyšlo.
ICH: Teď jsi zase ženatý. Není tam nějaká podvědomá potřeba naplňovat ideál manželského soužití, jak jsi ho viděl u svých rodičů? Ať už skutečný, nebo iluzorní?
PZ: Těžko, protože to je manželství rozporuplný, rozhodně ne ideální, a myslím, že jsem to byl já, kdo je v pubertě přesvědčoval, ať se rozvedou.
ICH: My všichni jsme v té době chtěli být nevázaní, střídali jsme partnerky, učili se na těch ženách, ale ty sis vzal Míšu. – Řekni teda něco o rodičích, kdo byli tvoji rodiče, jak jsi je vnímal a jakou hodnotu měl ve vaší rodině ÚSPĚCH?
PZ: Já myslím, že lidi znají ty seriály, které se opakujou dodnes. – F. L. Věka, Sňatky z rozumu … Táta pracoval na Barrandově jako scenárista, krom toho psal hlavně pro televizi a máma taky a na hodně věcech dělali spolu. Jinak táta napsal asi deset filmů do kin, všechny je ani nedokážu vyjmenovat … O Karlu Čapkovi s panem Abrhámem …Člověk proti zkáze, režie Štěpán Skalský. To byla doba, kdy jsem film miloval natolik, že jsem se snažil zapamatovávat všechny informace. Chtěl jsem se třeba naučit zpaměti knihu 666 světových režisérů …!
Otec taky napsal první film pro Miloše Zábranského, detektivku. … My už neuděláme tolik filmů jako oni, ale tenkrát to bylo jiný … Máma i táta patří k lidem, kteří věří, že čím víc tvoříš, tím jsi lepší. A v tom se já od nich zásadně liším.
ICH: Ale nebylo tam přece jen něco, z čeho ses musel vymanit? Abys dnes mohl říct, že se lišíš?
PZ: Ne. Já jsem měl vždycky pocit, že nejlepší bude má první věc a potom to bude horší a horší. A proto jsem si dával pokaždé velký pozor, protože jsem se bál, že dělám tu poslední věc. To jsou dva přístupy k tvorbě. Někteří věří, že se zlepšují tím, jak tvoří, a pak jsou lidi jako já, kteří se vlastně vyprazdňujou tvorbou a s každým dalším dílem je toho v nich míň a míň.
ICH: Mně říkala jedna tvá partnerka, že přišla k vám domů, k rodičům, a místo toho aby se jí tvoje maminka zeptala, jak se má, tak se patnáct minut snášely na stůl výstřižky, kde se psalo o Ottovi, o Bohunce a o Petrovi. A že pak už z toho měla pocit, že začne křičet. Tak si myslím, že jste museli být rodina, kde byl ÚSPĚCH na velkém piedestalu, a že tě tenhle vklad, ale i břímě musely roky ovlivňovat.
PZ: Úspěch se samozřejmě žádal. Byla tam demokracie, dělej si, co chceš, a na druhé straně podprahový tlak na to, abych uspěl, ať budu dělat cokoliv. Ale nebyla tam direktiva, uspět v něčem konkrétním. – Jak jsi mluvil o těch výstřižcích, to určitě nebylo tak. Matka shromažďuje výstřižky o mně, ale výstřižky o nich ne.
ICH: Prý ti řekli rodiče: Víš, Petře, ty sice máš na základní škole vysvědčení s vyznamenáním, ale kdybys ještě k tomu vyhrál nějakou žákovskou olympiádu, tak by ses na střední školu dostal bez problémů. A tys potom vyhrál tři olympiády – matematickou, biologickou a …
PZ: Fyzikální! … Tu jsem nevyhrál, to jsem se jen dostal do pražskýho kola.
ICH: A v čem jsi ztroskotal? Na vodíku?
PZ: Já nevím, asi byl někdo lepší. … Tam byly dobrý věci náhodou, to fakt cvičilo mysl. Olympiády byly dobrý, na ty mi nešahej. Olympiády bylo to poslední, co bylo objektivní …
No, pak už je to zahalený nějakou mlhou.
ICH: Ale proč jsi teda nezůstal u fyziky, u chemie, u matiky?
PZ: No, já jsem se bál, že to bude málo tvůrčí. Fyzika, chemie, to ani ne, ale čistá matika, to je geniální, objektivní systém, který je sám v sobě úplnej, uzavřenej, sám se dokáže vysvětlit a funguje beze zbytku. O tom jsem uvažoval. Já cítím radost, že to je systém, který funguje.
V naší rodině to bylo bráno jako normální způsob života, ta tvorba. Takže já k tomu neměl vůbec takovej ten zbožštělej přístup jako třeba ty, kterého rodiče učili, že tvorba přichází z éteru a z vyšších sfér.
ICH: U nás se používala slova jako génius a poslání a talent …
PZ: U nás slovo poslání nepadlo nikdy.
ICH: Byli rodiče ve straně? Museli nějakým způsobem zaplatit za svou práci v televizi – stranickou příslušností?
PZ: Ve straně nebyli nikdy. To dokázala spousta lidí, to prý zase nebylo tak těžké. Neměli nikdy žádné řídící funkce, táta byl řadovej dramaturg, rodiče psali jako normální autoři, občas dokonce kryli lidi, kteří psát fakt nemohli. Ten nejslavnější příklad je, že František Pavlíček napsal Tři oříšky pro Popelku. To bohužel pokryla máma – a ten film byl strašně slavnej.
ICH: Proč BOHUŽEL? Bohužel pro Pavlíčka, nebo bohužel pro mámu?
PZ: Pro oba. Ona věděla, že to nenapsala, on by si rád užil tu slávu, ona si ji neužila a oba museli bejt zticha. – Táta měl větší štěstí, kryl nějaké lidi u věcí, jež úplně zapadly, a to je samozřejmě lepší. Byli to lidi, který řekli, že potřebujou psát kvůli obživě, a bylo to s požehnáním šéfa dramaturgické skupiny. Je paradoxní, že ani režisér to nevěděl.
ICH: Vnímám tě jako člověka, jenž se proslavil dvojím typem tvorby: jednak hudebními mystifikacemi a pak filmy nebo scénáři o lidských úchylkách a deviacích. Dovol mi se zeptat: Jak je to s tvými vlastními deformacemi a úchylkami?
PZ: To bych asi spíš nahradil slovem jedinečnost nebo osamělost.
ICH: Jeden člověk o tobě řekl, že to máš všechno vykalkulované. Že nemáš bytostnou potřebu pojmenovávat LIDSKÉ, ale že jsi svým vynikajícím analytickým myšlením dokázal najít prázdné místo na trhu a zaplnil je vytěžováním bizarních historek ze života svého, své rodiny, svých přátel – což dokážeš matematickým způsobem poskládat a dovádět k pointám. Tak vznikli Knoflíkáři, Příběhy obyčejného šílenství, scénář k Samotářům. Je to kalkul, nebo to skutečně vychází z čehosi v tobě, cos nazval pocitem jedinečnosti a osamělosti?
PZ: To je bytostné, fakt. Já jsem člověk, který kalkuluje z těch filmařů tady nejmíň …
ICH: To sis vykalkuloval, tohle tvrzení?
PZ: To je vykalkulovaná sentence. No, protože mám ty filmy ze všech nejosobnější. Ale to je jedno, z čeho tě kdo obviní, podstata je v tom, že tvoříš, že děláš nějakej film, nějakou práci. Pak se tvá duše do těch filmů prostě nějak dostane. A to odlišuje tvé filmy od jiných filmů, které třeba duši nemají. … Filmová tvorba je strašně otrocká disciplína, něco mezi soustružením a básněním, trvá to osm až dvanáct měsíců, je to ubíjející, většinou jsou to nějaké pokyny lidem, který nevědí, o co jde, ale někde v tomhle procesu se do filmu dostane něco, co bych pojmenoval tou duší. Občas. Když má člověk štěstí. No a tam už ti žádný kalkul nepomůže.
ICH: Proč je tvým tématem lidská osamělost?
PZ: Protože jsem osamělej, jéžišmarjá!
ICH: Proč jsi osamělej?
PZ: To nevím, není to kalkul, je to můj bytostnej stav.
ICH: A bolí tě to, máš trýzeň ze svý osamělosti?
PZ: Je to moje podstata. Ty máš dojem z těch filmů, že mě to nebolí? Já fakt netvořím, abych nějak kalkuloval. Jak říká Nietzsche: Nezajímá mne, jestli jsem svobodnej ve svém konání, to vím, že nejsem, ale zajímá mě, jestli jsem svobodnej ve svém chtění. – A to taky nejsem. Kalkul je producentská záležitost nebo i scenáristická. Netvořím z pocitu “ tohle bude fungovat, to udělám“ nebo “ tohle bude vděčný, tomu se lidi zasmějou“. Já tvořím z pocitu osobní nespokojenosti!
ICH: Jak se tedy odrážejí zážitky konkrétních lidí v tvé tvorbě?
PZ: Já se inspiruju především v literatuře a život jako inspirační zdroj je až na druhém místě. Ale samozřejmě některé motivy ze života jsou. Asi nejvíc ve filmu Samotáři. Zapálení Ivana Trojana lihem je například inspirováno historkou, kterou mi vyprávěla Eva Turnová o jednom svém ctiteli a kamarádovi. Asiati pozorující průměrnou českou rodinu zase vycházejí z toho, co mi kdysi vyprávěl Čestmír Kopecký o jednom režisérovi z televize, který si takhle přivydělával jako pozorovaný objekt. V Příbězích obyčejného šílenství už je toho méně. Ale ke každé takové scéně bych mohl zároveň jmenovat dvě jiné, inspirované literaturou.
ICH: Já měl při sledování Samotářů pocit, že předobrazem jedné postavy, co hrál Miki Křen, jsem byl já. A taky tam byla moje máma.
PZ: Člověče, spíš to bylo tak, že tvoje máma, kterou jsem viděl dvakrát v životě, mi přišla zajímavá a určitou její stránku jsem v postavě matky Roberta chtěl použít. A to bylo všechno.
ICH: Použil jsi její repliky, jak je popisuju v Deníku. Já jsem slyšel v tom filmu svou matku.
PZ: Tys mi ale dialogy z Deníků sám nabídl, že jo. A jenom opravuju: Nepoužil jsem tvou matku! Ta postava byla lehce inspirovaná tvou matkou, dejme tomu ze třiceti procent.
ICH: Tys tam dokonce i převzal, že ta paní neslyší. A ve vyjadřování používala slovník mé mámy. Já už ho poslouchám čtyřicet let, tak ho poznám. Je dost výjimečný … Ale to by bylo v pořádku. Jenže tys nechal tu postavu matky v Samotářích zemřít. A mě se to dotklo, protože máti na tom byla špatně zdravotně. Potkal jsem tě tady, v parku na Letný, a řekl jsem ti: Petře, víš, že by se mohlo stát, že souhrou náhod den po premiéře moje máma zemře a já ti povím: Petře Zelenko, tys udělal nevědomky kouzlo vúdú, tys použil její myšlenky a slovník, ale zavřels je do rakve. Tys nechal umřít mou mámu za účelem zvýšení dramatického efektu ve filmu! A já jsem byl vytočenej, ale ještě víc jsem se divil, jak je pro tebe má reakce nečekaná.
PZ: No, já ti řeknu, měl jsem dojem, že jsi psychicky nemocnej člověk. To jsem cítil po tý tvý reakci. Zamysli se a vciť do představy, že jsi ten Miki Křen, co hrál ve filmu toho syna, a že jemu zemřela máma den po premiéře. Taky by si myslel, že za to můžu?
ICH: Reaguješ logicky velmi dobře, ale v citu, v citu mi nerozumíš … Já myslím, že tvůrce si má vymýšlet, že má ty obrazy víc vytvářet.
PZ: No, já se spíš snažil vcítit do toho herce, kterej by mi měl taky právo tohle říct.
ICH: Lidi, kteří tě znali lépe než já, mi říkali: No ale ty Petrovy filmy jsou z devadesáti procent z takových situací. Petr nejen že ty věci s náma žije, ale ještě si je zapisuje a dělá z nich filmy. Což je ovšem na druhou stranu obdivuhodný …
PZ: Tak jsem to samozřejmě vůbec necejtil … jinak bych tu postavu umřít nenechal, třeba bych ji nechal podruhý vdát.
ICH: Setkal ses někdy s tím, že vlastně lidi provokuješ a nevíš čím? Jsem toho trošku příkladem, ale o mne teď nejde, jde o tebe, o tvou zkušenost.
PZ: Ano … navenek se to projevuje tak, že ti ten svět jakoby nerozumí. To je takovej ten nejzákladnější rozpor … Že ty chceš něco říct, chceš nějak působit a vyvoláš reakci, která ti vůbec nepřijde adekvátní. V podstatě je to takovej ten pocit, že svět ti nerozumí nebo že ty nerozumíš světu.
ICH: Petře, jak probíhá tvé druhé manželství?
PZ: No, o tom bych možná nemluvil.
ICH: Mám z tvé odpovědi usuzovat, že máš hranice toho, o čem chceš mluvit a o čem ne?
PZ: No jasně.
ICH: Je to nějaká bolestná situace?
PZ: Ne, není to bolestná situace, ale je to něco, co nesouvisí s tímto rozhovorem. Je to rozhovor do časopisu Reflex. Víš, jak ten časopis vypadá.
ICH: My můžeme měnit jeho podobu.
PZ: Ne, ne, to právě nemůžem, to je veliká iluze, Igore.
ICH: To není iluze. My měníme podobu světa na každém kroku, my vytváříme podobu světa. V tom je naše síla.
PZ: Dobře. Tak já bych rád změnil podobu Reflexu v tom, že nebudu odpovídat upřímně na některé otázky. Já nevěřím médiím od určité doby.
ICH: A takové iluze o tom, že změníš svět rozhovorem se mnou …My jsme ho rozhovorem s Hřebejkem změnili. Mne zastavil současný prezident republiky a poděkoval mi za rozhovor s Hřebejkem a řekl, že jsme vyjádřili určitý věci, který on nemůže říct, protože by z hlediska jeho pozice byly vnímány jako politikum.
PZ: To je hezký.
ICH: Je to hezký a já jsem mu odpověděl – bylo to na předvánočním večírku při náhodném setkání u primátora Béma: Pane prezidente, děkuju a já vám na oplátku řeknu, že jakkoliv mezi námi mohly existovat bariéry, tak vám v tuto chvíli ve vaší funkci přeju všechno nejlepší a přeju vám především OTEVŘENÉ SRDCE. To je, co vy teď potřebujete nejvíc. – A ten člověk, který je vnímán jako symbol ješitnosti, poděkoval za tohle přání. A dokonce z něj k mému překvapení vyzařovala určitá pokora. A z těchto situací, z drobných zážitků, pramení mé přesvědčení, že nejenže můžu měnit svět, ale že můžeme měnit SEBE, že můžeme měnit své OKOLÍ, a dokonce je to smyslem naší existence tady. Je to všechno mnohem proměnlivější, než se zdá. My jsme teďko ředitelé Reflexu, my jsme teď nejúžasnější. Reflex, to je pouze nástroj. Rozumíš tomu?
PZ: Nerozumím.
ICH: No, protože ti v osobnostním koláči chybí emocionální osminka. Proto necháš umřít ve filmu postavu vytvořenou podle matky spolužáka.
PZ: Dyť já ti upřímně odpovídám na všechny otázky, a když ti řeknu, že ti nebudu na něco odpovídat, což se stalo jen jednou, teďka, tak to je velice upřímná odpověď, ne?
ICH: Petře, tys prý nikdy nepohladil svou matku.
PZ: Kdo to říkal?
ICH: Hmm … Olga.
PZ: Já nevím, je to možný.
ICH: Kontakt s tebou ve mně vyvolává protichůdné pocity. Jednak jistou obezřetnost a kritický odstup, jednak takovou zvláštní láskyplnost. Ty jsi zvláštní, velmi zvláštní bytost. Mám pocit, že ty strašně toužíš po citu, strašně toužíš po lásce.
PZ: Víš, já jsem často řešil, jestli mě má těšit láska od neupřímnýho člověka, anebo uznání od debila, a musel jsem si odpovědět, že mě to bohužel těší. Asi je to chyba. Někdo ti pochválí film, ty víš, že ten člověk má blbej úsudek, ale protože ty prostě potřebuješ slyšet tu pochvalu, tak ti to dělá dobře. Ale musíš s tím bojovat, to není, o co v životě jde, aby ti debil pochválil film. … A zrovna tak někdy přijde láska od člověka, od kterýho ji nechceš.
ICH: Tobě možná přicházela láska v dětství na úrovni pochvaly. A teď se potřebuješ naučit přijímat lásku jako takovou – bez pochvaly, bez zásluhy, lásku nepodmíněnou, nevyslouženou, lásku jenom za to, že jsi … Ne lásku zaslouženou konkrétním činem nebo jednáním, ale lásku, která tě smíří s tvou vlastní existencí. Protože ta má smysl sama o sobě.
PZ: Takovou lásku já neumím přijímat. Že láska má být zasloužená, to v sobě hluboce mám. Že vlastně když si ji nezasloužím, tak jí NEROZUMÍM, i když ji dostávám.
ICH: Žijeme ve světě, kde není, kdo by nám řekl: Ty jsi krásnej jako lidská bytost, ty si zasloužíš lásku jenom za to, že dejcháš, že v rámci vesmíru se stal ten zázrak a tvoje vědomí přišlo do tohoto těla, a ty chodíš po téhle planetě a máš zážitky, vědomí, možnosti. Neřekne ti to kněz, neřekne to politik, neřekne to televizní hlasatel ani pan Krafl – tiskový mluvčí ČT …
PZ: Já jsem tě vždycky viděl jako člověka, který se obklopuje sociálně slabšíma kamarádama. A vlastně cos hlásal a cos říkal, mi s tím nikdy nešlo dohromady. To, jakejma lidma ses na škole obklopoval, pro mne bylo vždycky v rozporu s tím, jakého postřehu jsi byl schopen a na co si myslím, že bys lidsky měl … Pro mě jsi byl částečně směšnou postavou, která se nějakým způsobem neumí sama zhodnotit.
ICH: Doufám, že takovejch lidí jsi tam na škole viděl víc …
PZ: U tebe ten rozpor byl největší. Ten absolutní, geniální cit pro to pojmenování nějakých situací, schopnost říct určitou větu v přesnej okamžik a tnout do živýho, pojmenovat věci nejen na povrchu v podobě glosy, ale přesně a zevnitř … a oproti tomu ta neschopnost vidět sám sebe v širším kontextu!
ICH: Ale já jsem ty úspěchy měl, ve škole mi klepali na rameno, já jsem vyhrával školní ceny, já jsem tomu jakoby věřil.
PZ: Ale to byla jen škola.
ICH: Petře, mě chceš učit relativismu??? Člověka bolestně spoutanýho nedostatkem motivace a nevytěžováním vlastních dispozic pouze proto, že vím, že tohle vše je pomíjivé???
PZ: Ty to hlásáš, ale často to zrazuješ.
ICH: Jestli to zrazuju, tak tím, že chci měnit svět prostřednictvím časopisu Reflex.
PZ: To je hezký. To je romantická revoluční idea.
ICH: Počkej, Petře. No, ty říkáš, že jsem byl směšnej. To je zvláštní …
PZ: Já jsem až po letech odhalil, že tys vlastně hodnej člověk. Trvalo to dlouho.
ICH:.Ty sis myslel, že jsem zloduch?
PZ: Já jsem myslel, že jsi zlej člověk, no.
ICH: Buď tak hodnej a věnuj mi propracovanější vyprávěnku o tom, proč sis to myslel.
PZ: Ty jsi tenkrát hodně pil a byl jsi hrozně agresívní v těch opicích, z tebe šlo to nejhorší. Například ty tvoje rozhovory s Janem Němcem, když se vrátil z emigrace. Tys ho v klubu DAMU úplně dohnal k pláči, nebo aspoň k nějaký hysterii.
ICH: Já jsem mu ukazoval, co dřív dělal lidem on. … No, a to víš, že existujou lidi, kteří tvrděj, že jsem přivedl Karla Kryla ke smrti?
PZ: Jéžišikriste! Jéžiši!!!!
ICH: Já jsem byl jeden z posledních, kdo s ním hovořil před smrtí, než padl s puklým srdcem v Pasově na zem na chodníku.
PZ: Cos mu řekl? Dělal jsi s ním rozhovor pro Reflex?
ICH: Ne, já jsem pil s kumpánama v Blatničce na ulici a procházel Karel Kryl a já jsem – už napitej – zvolal mocným hlasem: Hej, Karle Kryle, dojdi pro víno! – A von se tak leknul, že donesl na tácu všem víno a já mu udělal přednášku, že když von v tý emigraci ryl držkou v zemi, tak my jsme statečně bojovali s komunismem. Za tejden zemřel.
(Pauza)
ICH: No… a jak jsi ty vnímal revoluci, Petře?
PZ: Jako úžasnou věc, dobrodružnou událost, dalo by se říct až románovýho typu. Ale nikdy jsem neuvěřil v její spontánnost. Ani jsem příliš nevěřil, že jsme její průběh mohli nějak výrazně ovlivnit. Začátkem roku devadesát jsem se dokonce podílel na dokumentu BBC Czech- mate, kterýo pozadí Velké sametové listopadové revoluce v tomto smyslu hovořil.
ICH: Kdy myslíš, že se rozhodlo, že budeš úspěšný režisér?
PZ: Mňága – Happy end přišla v pravou chvíli. Já neustále váhal, čím se mám živit, protože jsem opravdu po škole skoro neměl za co žít … Mňága byl pro mne vstup do světa filmu. Najednou něco, co bylo zamýšleno jako TV hra, která proběhne jeden večer a nikdo si jí nevšimne, protože půjde v deset na dvojce, tohle najednou šlo díky Čestmíru Kopeckému do kin a byla z toho velká věc. Relativně. – A Knoflíkáři pak byli vstupem do zahraničního filmu. To najednou bylo něco, co přesáhlo republiku, a člověk tu radost, co měl s Mňágou, zažíval v celým světě. Najednou za tebou přišel někdo v Německu, v Anglii, dokonce v Asii, že tomu rozumí, že to v něm rezonuje. Já samozřejmě věděl nejlíp, jaká má ten film úskalí a jak je vykonstruovaný. Za to se dodnes v podstatě stydím … Ale na lidi to fungovalo v tom, že i postavy, který jsou v něčem zvláštní – úchylný, blbý, jiný- , jsou vlastně jedinečný. A já měl ty postavy rád, to bylo cejtit, to byla devíza. A to byl samozřejmě posun i finanční, od té doby se filmem živím.
ICH: Dobře. A proč jsi vlastně udělal Knoflíkáře? Proč to nebyli třeba Snowboarďáci? Vážně se ptám: S čím ve spektru tvé osobnosti korespondovala sada šesti bizarních a hraničních příběhů?
PZ: No, to byla asi víra, že si tyhle lidi zaslouží nějakej soucit nebo porozumění. Protože jsem se považoval za jednoho z nich. A vlastně to ve filmu je možná i znát.
ICH: Když jsi prý ležel v noci v Rotterdamu v hotelové posteli a zavolali ti z recepce festivalu, aby sis druhý den vzal slušné oblečení, protože dostáváš za Knoflíkáře hlavní cenu, tak sis prý lehnul na postel a brečel jsi a doslova ses modlil k Nejvyššímu a nebyla v tom kupodivu ani pýcha, ale pouze radost a štěstí, žes to dokázal, že se to stalo.
PZ: To jsem byl fakt dojatej. … A z Varů potom taky, v roce dva tisíce dva. Šel jsem po ulici – a Barťák mi to zavolal. Že máme za Rok ďábla hlavní cenu. Volal: Ty vole, vidíš, dostali jste hlavní cenu, máte glóbus, ty vole!
ICH: Glóbus?
PZ: Ve Varech je zlatej glóbus … Nebo křišťálovej? Zlatej tygr je v Rotterdamu a Křišťálovej glóbus tady.
ICH: Tak jsi brečel, chlape, v Rotterdamu!
PZ: Tam jsem brečel, ve Varech jsem brečel. Já se snadno dojmu.
ICH: Věříš v Boha? Proměnilo se tvoje vnímání nějak za poslední roky? Měl jsi nějaké zážitky, který by obsahovaly něco takového?
PZ: Já jsem člověk, který rozlišuje mezi Bohem jako osobou a Bohem jako principem. Já si myslím, že skutečná víra je založena na přímém kontaktu s Bohem. A to teda nemám. Ale že uznávám božský princip nebo že svět se řídí zákonitostma, který nejsou poznatelné rozumem, s tím souhlasím. Myslím, že to je otázka prožitku. Já jsem prostě nikdy neměl takový prožitek, ale lidi, který ho měli, plně respektuju.
ICH: Jeden člověk řekl, že ty možná nehledáš své skutečné já, aby nevzniklo nebezpečí, že ho najdeš, a tím přijdeš o svůj vnitřní chaos, ze kterého těžíš pro svou tvůrčí práci. Jak ti přichází inspirace?
PZ: To je úplně nehmatatelnej pocit … To je pocit z vesmíru, že tohle je to správný. Čteš spoustu knih, příběhů v novinách a tak, a najednou si řekneš: To je ten nápad …
ICH: Poslyš, neovládla tě někdy pýcha?
PZ: Pýcha je moje základní nectnost. Protože kdykoliv dostaneš nějakej nápad, když si myslíš, žes na něco přišel, tak se hned objeví pýcha, že ty jsi něco víc než ty lidi kolem, že máš právo je poučovat, čili že oni musej‘ bejt soustředěný na tvý problémy, a ne ty na jejich, a už se to veze, samozřejmě.
ICH: Jak to bylo s vašimi Českými lvy pro Knoflíkáře? Ty sis záměrně nešel pro cenu …
PZ: V podstatě to byl záměr, degradovat ten princip. V roce devadesát osm jsme dostali čtyři Český lvy za Knoflíkáře, ale já tam nešel, protože se nám nepodařilo ten film tam nepřihlásit. My chtěli, aby se vůbec nezúčastnil soutěže. Petr Vachler ale řekl, že to není soutěž, že tam je automaticky přihlášen film tím, že vzniknul. Já jsem aspoň řekl, že nepřijdu, protože z principu nesouhlasím, jak to funguje, že to má majitele, který spravuje Akademii, která je jeho majetkem, a může si měnit stanovy, může měnit členy a tak.
ICH: Ale u televize jsi se díval? Jak táta tu cenu přebírá.
PZ: No, protože to byla hrozná legrace. … Ale u každý ceny, kterou dostanu, se snažím si říkat: Je to fajn, je to ocenění tvý práce, ale pozor, neznamená to, že jsi lepší než ty ostatní.
ICH: Jednou jsem potkal Ondru Trojana na přehlídce Finále v Plzni. Podíval se na mne tím kulišáckým sklepáckým pohledem a řekl: Já ti povím, v čem je tajemství úspěchu Honzy Hřebejka. Všichni režiséři tady u nás točej pro lidi, co choděj do kina, ale Hřebejk umí točit pro ty, co jdou do kina jednou za rok – a to udělá ten milión diváků …
PZ: Já jsem čekal něco hlubšího. … Nemyslím, že ty moje filmy jsou nějak zvláštní, ale občas tam vzniká nějaké spojenectví s divákem, který má jakoby hodně nakoukáno a je z něčeho jiného unavenej … Problém je v tom, že náš trh je malej a že nemá žádné rozvrstvení, není tu underground, levný film a pak velkofilm. Tady rozdíl mezi propadákem a úspěchem je milión dolarů, tak o co jde? Žralok v hlavě a Tmavomodrý svět se liší ve výdělcích o pouhých třicet miliónů korun …
ICH: Pojďme k tvému poslednímu filmu. Co bylo jeho předobrazem, jak Příběhy vznikaly?
PZ: Hra vznikla na zakázku od Mirka Krobota, ředitele Dejvického divadla, zhruba v roce dva tisíce, stanovili jsme datum premiéry a že tam budu režírovat nějakou hru, ale já jsem ji nakonec i napsal. Je to příběh kluka, který natolik nasává problémy lidí kolem sebe, že je z toho tak smutnej, že s tím životem nakonec skoncuje.
ICH: Nicméně jsem se dočetl v tisku – že ses s touto hrou stal nejúspěšnějším českým divadelním autorem naší současnosti.
PZ: Oni asi myslí počet repríz v divadlech … A počet nastudování. Těch bylo asi deset. Po Čechách pět, v Polsku čtyři. A pak něco na Slovensku, v Maďarsku … – No a pak se ozval Pavel Strnad, že se mu hra líbí a že chce z toho film. A chtěl to i Jiří Bartoška, kterýv tom na divadle hrál. Přišlo mi to geniální, dát je dohromady. Pavel je ten úředník, sežene grantový peníze, říkal jsem si, a Barťák je ten světák, co sežene ty ostatní peníze … Neměl jsem sice potřebu točit něco, co jsem tři roky vídal v divadle, ale souhlasil jsem.
ICH: Ale vy jste mezitím připravovali se Strnadem ještě jinej film … To byli ti Japonci, co přijedou do Ameriky spáchat rituální sebevraždu?
PZ: O tom už to dávno není. Teď je to o tádžickém filmaři, který přijede na festival do Los Angeles s filmem svýho mrtvýho kamaráda a vydává se za něj, aby mu zaplatili letenku. Tam se na to přijde, ale vlastně to nikomu nevadí, protože už je to jedno, a vyhraje hlavní cenu – deset tisíc dolarů. A tak si řekne, že se po tý Americe rozhlídne. A natrefí na takovýho hochštaplera, padesátníka, kterej má život v hajzlu, jede za svou dcerou, kterou patnáct let neviděl a která ho žaluje za to, že hrál v sedmdesátých letech v pornofilmu. A ten chlap zneužije tohodle Tádžika kvůli těm prachům, ale v podstatě ho zároveň adoptuje jako syna, když už tu dceru úplně ztratil. Vlastně se tyhle dva lidi dají dohromady.
ICH: A kolik energie jste tomu věnovali?
PZ: Já dva roky psaní. A jel jsem s Davidem Černým, manželkou Klárou a zvukařem Tomášem Hájkem do Ameriky, nafotili jsme místa, kde se to mělo odehrávat, vybral jsem muziku, kterou bych tam chtěl slyšet, rusko japonskou, a připadalo mi to docela dobrý. Druhou verzi scénáře jsme nechali přeložit do angličtiny, ale je na tom ještě samozřejmě spousta práce. Já jsem chtěl, aby se tam objevil Bob Rafelson jako reálná postava, případně Jack Nicholson. Rafelson produkoval Bezstarostnou jízdu. My jsme za ním jeli, setkali se s ním na jeho ranči … Vyprávěl nám, že udělali před Easy Rider film, který se jmenoval Head – Hlava, a je to vlastně o fiktivní rockový kapele, úplně surrealistický film, a oni mysleli, že se ten film proslaví a že ten další, co budou dělat, bude mít titulek “ From the producers who gave you HEAD“, což je slovní hříčka a v angličtině znamená:“ Od producentů, kteří vám vykouřili péro.“ Ale nevyšlo to, protože ten film Head nikdo neznal, zatímco Jízda pak byla slavná …
ICH: A na čem se rozbil váš plán?
PZ: Na producentovi. Ono to vyžaduje pár miliónů do příprav, casting v Moskvě a Londýně a tak …
ICH: A co si slibuješ od Příběhů obyčejného šílenství, které právě přišly do kin?
PZ: Já se snažil k tomu přistoupit co nejpoctivěji. Věděl jsem, že adaptuju věc, která v zásadě není filmová a je založená spíše na nějaké náladě či pocitu. Ačkoliv se zdá, že základem jsou vtipný dialogy, není to pravda. A taky je ve výsledku ten film daleko smutnější než divadelní hra. Protože už jsem byl někdy naštvanej na ty reakce, když se smáli lidi v divadle při těch nejsmutnějších scénách … Takže stejně se to jmenuje, hrají tam skoro stejní herci – a přece je to jiná, nová věc.
ICH: Jedna tvá minulá partnerka mi řekla, že podrobuješ lidi utrpení a přitom je zkoumáš. A že jediný, co by ji zajímalo, je, jestli u toho cítíš soucit. Anebo jestli ani to ne. … Zvláštní je, že když s tebou takhle hovořím, tak mi přijdeš jako bezvadnej kumpl, milej a přátelskej člověk, ale že o tobě říkají takové věci, tak pořád zůstávám mírně ve střehu. … Cítíš k lidem soucit?
PZ: Soucit mám slabší. Ale ani já nevyžaduju soucit se sebou. Na tom se asi shodneme, že ženy dlouho požadují soucit, ale pak se velice rychle zmátoří a jsou tvrdší než člověk sám.
ICH: Petře, já bych ti chtěl za tenhle rozhovor poděkovat. A milé čtenáře pozvat do kina na Příběhy obyčejného šílenství, které jsem v pracovní verzi viděl a mohu doporučit jako vtipný a velmi neobyčejný film.
PZ: Tak děkuju. … To je, jako kdyby skončil nějaký pořad v rádiu.
ICH: Tak jako že ještě hraje písnička: Kdybys měl vyslovit jedno životní přání, jaké by bylo?
PZ: (Pauza) No … bylo by to asi přijetí a dávání lásky, samozřejmě.
ICH: Tak já ti, Petře, na závěr slavnostně oznamuji, že ti dávám ještě ŠANCI …
Jae Torr
Zdroj: ČTK
