Kapela přijela, film z koprodukce Izraele/USA/Francie, nejvíc připomíná svou zvláštní poetikou filmy kultovního Emira Kusturicy. Režisér Eran Kolirin však nemá zdaleka takové režijní zkušenosti, a proto jeho film okouzluje spíš drobnostmi z obyčejného života, než propracovaným vypravěčským stylem.
Film Kapela přijela se u nás představil na Karlovarském festivalu v sekci Jiný pohled, a tato kategorie dost dobře shrnuje povahu této „komedie“. Zařazení do žánru komedie je stejně nepřesné, jako do žánru drama (na ČSFD je pro jistotu film zařazen do obou těchto žánrů, což si protiřečí). Ono se toho totiž ve filmu moc nestane. Čekáte-li nějaké to drama, vystupňovanou komickou situaci nebo prostě jen zápletku, budete zklamáni. Ale zároveň taky překvapeni, že i bez dějových zvratů film funguje a dokáže si udržet divákovu pozornost.
O čem to vlastně je? Členové egyptské policejní kapely se omylem ocitnou na jednu noc v zapadlém izraelském městečku uprostřed pouště. Další večer mají někde velmi důležitý koncert, a tak jsou z nesprávné destinace dost nervózní (hlavně jejich šéf). Nikdo jejich řeči nerozumí, a tak se s pohostinnými obyvateli domlouvají lámanou angličtinou. Stráví u nich po bytech celý večer a noc, během nichž se sblíží nejen s Izraelci, ale i mezi sebou.
O plynutí děje vypovídá nejlépe to, že asi nejvýraznější scéna je statický záběr toho, jak na diskotéce jeden mladík radí druhému, jak umístit ruku na rameno a později koleno slečny, která sedí vedle nich. O stejně prostých úkonech a velkých trápeních obyčejných lidí je celý film. Ale nikdo se z toho nesnaží udělat drama či hledat za každou cenu konfrontace. Postavy se míjejí, poznávají, povídají si, sbližují se, hádají se, odcházejí. Nic víc, nic míň. Díky mnoha aspektům je však Kapela přijela filmem kouzelným, nezapomenutelným a svým způsobem hlubokým.
V minimálním projevu a v těch nejmenších gestech a slovech se totiž díky citlivé kameře skrývají velké životní pravdy. Když se do děje vcítíte a smíříte se s tím, že vás nečekají záchvaty smíchu, dokonale postavám porozumíte. Herci ztvárnili své postavy tak citlivě a civilně, že jim věříte každý pohled, nervozitu, opilost i náklonnost. Na hereckých výkonech film stojí, protože dialogy obsahují všechno kromě pravého důvodu chování postav. Ale ne všechno je skryto mezi řádky. Díky složité a zprostředkované komunikaci je i mnoho důležitých věcí prostě vyřčených, ale má to velmi daleko k papírem šustícím dialogům. Jsou to zkrátka scény z obyčejného života nenáročných lidí kdesi v izraelském maloměstě. 
Není důležité, kde ani kdy se děj odehrává. Pátrat po logickém rámci příběhu je matoucí a zbytečné. Musíte filmu zcela důvěřovat, nemít přehnaná očekávání, a jako odměnu získáte pocit, že jste součástí skutečnosti, že se díváte pod pokličku skutečných životů skutečných lidí. Kapela přijela je ve své opravdovosti nadprůměrný. Občas zkouší diváka lehce absurdními scénami, ale to nijak neruší intimnější momenty, kdy postavy tiše a upřímně vyprávějí o svých zpackaných životech.
Film se ale nesnaží hrát na city a nedělá z hrdinů outsidery ani ubožáky. I když si s postavami projdeme trapné situace a jejich životy se na konci zdají ještě absurdnější než na začátku, výsledná nálada je optimistická. Dojde i na nějakou tu katarzi, která je překvapivě působivá.
Kapela přijela opět dokazuje, že i malé filmy mají velkou moc – dojímat, bavit a citlivě ukazovat podstatu lidskosti. Určitě si ho nenechte ujít.
Kapela přijela
Bikur Ha-Tizmoret
Izrael/USA/Francie, 2007, 85 min
Režie: Eran Kolirin
Hrají: Sasson Gabai, Ronit Elkabetz, Saleh Bakri, Khalifa Natour, Uri Gavriel
Klára Scholzová
