Snad v každé zemi se udělují ceny nejlepším domácím filmům – v tuzemsku jsou to Čeští lvi, v Polsku Orli, v Americe pověstní Oscaři, ve Francii Césarové a ve Španělsku se toto ocenění nazývá Goya, na počest slavného malíře. A snímek Pozdě na hněv (2016) získal těchto nominací hned jedenáct, z nichž proměnil čtyři (a získal ty nejprestižnější – mimo jiné za nejlepší film a nejlepší režii). Dokládá, že i zdánlivě podružný žánrový počin, zde postavený na motivu doutnající pomsty, může dospět k uměleckému ztvárnění. Vznáší totiž otázku, jak dlouho lze vést poklidný život, než člověka přemůže touha po odplatě – režisér Raúl Arévalo znepokojivě naznačuje, že to může být okamžik, kdy se zločin dotkne jeho nejbližších. Drama Statečná zase zpodobňuje, jak žena vystavená brutálnímu pokusu o znásilnění se s tímto zážitkem vyrovnává, jak navzdory předsudkům nejbližších hledá sílu i odhodlání do dalšího života.
Oba snímky prozatím můžeme spatřit jen v rámci přehlídky LA PELÍCULA (což lze přeložit jako „filmový pás“), od úterka 13. února 2018 pořádané nejen v Praze, ale následně pak i v dalších městech ČR – v Ostravě, Hradci Králové a Brně. Otevírá se tak před námi možnost seznámit se s filmovou tvorbou, která do zdejších kin sotva pronikne. A zastoupena jsou díla nejen španělská, ale i jiných španělsky mluvících zemí, třeba z Venezuely, Mexika nebo Panamy. Převažují sice hrané snímky, ale můžeme spatřit i dokumenty – např. panamskou Sílu míče (2017) o tamním fotbalovém týmu nebo španělskou životopisnou výpověď Saurovi (2017), věnovanou nejen proslulému režiséru Carlosu Saurovi. Jeho tvorbu, která si pohrává s podobenstvími převážně soumračnými, aby posléze zakotvila v holdech tanci, dobře známe z uvádění jak v kinech, tak v televizi.
La película poskytne jednoznačný doklad o žánrové i námětové bohatosti. Nabídne tklivá melodramata, hrůzostrašné historky i rozverné komedie. A snadno si povšimneme, že předvedené filmy nechtějí jen pobavit, zkoumají závažné společenské problémy, spojené nejen s násilnostmi. Obracejí se rovněž k citlivým okamžikům národních dějin, jakými byla občanská válka a následný frankistický režim. Letité mýty bořící Nejistá sláva, kterou natočil Agustí Villaronga, ukazuje, jak v takovém případě zmírají jakákoli ušlechtilá předsevzetí.
Třebaže převažují ukázky současné tvorby, dočkáme se i několika děl staršího data, která však dokládají, že i v minulých desetiletích vznikala ve Španělsku zajímavé filmy. Vesměs je spojuje přítomnost herečky Any Belénové, jež jim vtiskla jak stísněnost, tak temperamentní vzlet. A opět nezbývá než ocenit šíři hereččina talentu, která bravurně zvládne veseloherní polohu i ponuré drama. Navíc si uvědomíme, jak důležitým zdrojem je pro španělské filmaře literatura. I Belénová zhmotnila postavy inspirované klasickými romány (Tajný hřích) nebo divadelními hrami (Dům Bernardy Alby); oba tituly jsme kdysi mohli spatřit i v tuzemských kinech nebo v televizi, druhý jmenovaný ovšem pod názvem Dům doni Bernardy.
Asi nejvýznamnější položkou této retrospektivy je snímek v Démoni v zahradě, který do popředí vyzdvihl desetiletého, trochu přecitlivělého chlapce a skrze něho líčí dusné, intrikánské rodinné poměry, umocněné i všudypřítomným tlakem represivního režimu. Ostatně španělští tvůrci si rádi vybírají nevinné, bezmocné dětské hrdiny, aby umocnili pocit stísněnosti, a mají v tom dlouholetou tradici. Zpravidla volí polohu potemnělého dramatu, jak je tomu ve zmíněném filmu, ale také v řadě dalších, které jsme kdysi mohli vidět – např. Starý dům uprostřed zahrady, Duch úlu nebo Faunův labyrint. Zkrátka: téměř každý snímek na Pelicule uvedený se vyznačuje spletitými kořeny, které sahají hluboko do minulosti a navazují na podnětné impulsy podnícené v uplynulých desetiletích.
Bližší údaje o přehlídce: http://www.lapelicula.cz/
JAN JAROŠ
