Velká chyba: Doggerlandská sychravost s vůní ústřic a česneku

    velká chyba, maria Adolfssonová

    Jen těžko jsem se z tohoto románu probírala do reality, tak mě uchvátil do svých sychravých větrů vonících mořem a vřesem, zdravý hlad mě přepadal u popisů česnekového másla, ústřic a horké kávy a ospalost přicházela s každým náročným dnem vyšetřovatelky Karen Eikenové. Usínala jsem s chutí vodnaté hnusné kávy a oschlých chlebíčků a těšila se, že nějaký další den přinese bar, restauraci a ty ústřice s česnekovým máslem.

    Maria Adolfssonová rozhodně neudělala velkou chybu, naopak. Její román Velká chyba by se mohla stát učebnicí toho, jak napsat skvělý román a chytit čtenáře od začátku do konce. Vzala své čtenáře na souostroví Doggerland mezi Británií, Dánskem a Norskem. Neexistuje, na mapě ho nenajdete, ač nějaký ten geologický původ skutečně má.

    Lákavé všední dny a místo se skvěle vymyšlenou strukturu života na Doggerlandu, jazykem, ekonomikou a svéráznými lidmi, se kterými se tak moc chcete potkat. Třeba na „oustřičkách“, což je každoroční celonárodní oslava konce léta. Trošku už zafukuje pod kabát, moře mlží a voní a v tu chvíli do všeho zasahuje vražda.

    Velkou, leč nenápadnou a příjemnou roli tu hrají osobní příběhy každého zúčastněného. Hlavních postav tu je přiměřeně, dají se dobře pamatovat a v každé se člověk trošičku nachází.

    Skvělá švédská detektivka

    Výrazná osobnost Karen, které je vyšetřování vraždy přiděleno, sexistické narážky z řad mužů, její poměrně pokročilý věk a částečně tajemstvím zahalený minulý osud, vás s ní spojí na tu jemnou ženskou nitku téměř okamžitě. Vlastně Karen není ničím tak úplně výjimečná, jen při pobytu „v její hlavě“ zjistíte, že to s nějakými myšlenkami či životními situacemi umí možná lépe než vy.

    KOUKNI SE  Recenze: Pouhý stín je cestou z nebe až na samé dno

    Příběh má také další linii – ukazuje, jak hluboká a zlá umí být lidská křivda a jak kus štěstí nebo smůly ovlivní život navždy. A mnohdy ovlivní i nevědomky životy dalších lidí.

    Přiznám se, že jsem se často chtěla stát Karen, stát v proudech deště a v mrholení a s ostrými poryvy západního větru vědět, že zima se blíží a Doggerland brzy zahalí vánoční atmosféra. No, škoda. Doufám, že brzy nějaký román Marie Adolfssonové přivodí vánoční nebo ryze zimní atmosféru.

    Ale co se týká vraždy a vyšetřování: Ocenila jsem, že autorka vynechala zbytečné se rýpání v otřesných detailech a celkem brzy přešla k praktickému pojetí a vyšetřování a rozhicování mozkových závitů jak svých a svých kolegů, tak i čtenářových. A v tu chvíli už mne měla a nepustila.

    Ale takhle nějak to začalo. Po oustřičkách, s trošku průšvihem osobního charakteru a právě vhozena do vody nového kriminálního případu. Seznamte se s Karen Eikenovou:

    „Karen sedí v autě a zírá přímo před sebe. Lampy podél Radové ulice slabě svítí, v dálce nad Holandským parkem visí srpek měsíce a za ním po daleko lépe osvětlené Ódinově ulicí sem tam projede nějaké auto. Centrum města je stále ještě zachumlané do ospalé neděle a teď už se ukládá do postele. Karen cítí únavu až v konečcích prstů, ruce pověšené na volantu má těžké jako olovo. Je půl jedenácté a ji čeká ještě necelá hodina strávená na cestě domů. V ústech dosud cítí pachuť dvou oschlých chlebíčků a vodnaté kávy z termosky. Trpce si vzpomene na své ranní předsevzetí, že začne se zdravou životosprávou. Bylo to opravdu dneska ráno? Má pocit, jako by uplynulo několik dní.“

    Maria Adolfssonová (1958) se narodila a vyrostla ve Stockholmu, ale velkou část dětství strávila na Stockholmském souostroví. Pustá krajina se zakrslými borovicemi, zvukem mlhových sirén a okolním mořem ji silně ovlivnila, což ostatně čtenář série Doggerland záhy odhalí.

    KOUKNI SE  Recenze: Recyklovaná kuchařka je bezezbytku o zbytcích

    Vydalo nakladatelství Argo, 2019, www.argo.cz

    Komentuj

    Vlož komentář
    Vaše jméno

    15 − one =