Za vnik recenze Božské Florence vděčíme spolupráci s Bioscop. Film Božská Florence vstupuje do českých kin 25.8.
Florence Foster Jenkins ztvárněná (opravdu božskou) Meryl Streepovou je nafintěnou dámou v kožešince a diamantech od samého počátku. Sekunduje jí mistr britských dojáků Hugh Grant v roli zámožného manžela St. Clair Bayfielda a uťáplý klavírista Cosmé McMoon, jemuž dodal šmrnc Simon Helberg aka “ten týpek z Teorie Velkého třesku”. Celá šaráda má jeden cíl – přesvědčit okolí a mnohdy i sebe sama, že Florence umí zpívat. Lesk a slávu však kazí jeden detail.
Zpěv Florence je něco hodně vzdáleného od pojmu hudba, a kdyby vzal podobu člověka, pravděpodobně by měl dva hrby a kulhal by. Jen tlustá výplatní páska drží dvorního klavíristu Cosmého od uříznutí vlastních uší po lekcích s Florence. Jenže ta se svého vytyčeného cíle nevzdá bez boje, třebaže její síly značně užírá nevyléčitelná choroba.
Stařec Hugh
Vlny smíchu a náhlé slzy jsou dokonalým popisem díla režiséra Stephena Frearse, který stál například za dramatem Nebezpečné známosti (1988). Hvězdě Meryl nelze upřít její fantastický naivní výraz víry ve svůj pěvecký výkon s elegantním vystupováním dámy pokročilého věku 40. let minulého století. Nepříjemně však překvapil Hugh Grant.
Jeho vzhled se posunul od sexy mlaďocha k tisíce a jedné vrásce, což samozřejmě k roli postaršího skoro aristokrata bezpečně sedělo, avšak zděšení jsem se nevyhla. Uklidnily mě naštěstí parádní záběry Dannyho Cohena, které lehce snoubily detail a méně barevný kontrast stejně jako kdysi v Králově řeči (2010). Radost pohledět! Finální tvůrčí trojici doplňuje legendární Alexandre Desplat, jehož hudbu jsme si mohli vychutnat v mnoha podobách od Harryho Pottera po Grand Hotel Budapešť.
Britové bez Jimma Carreyho
Božská Florence si nehraje na žádné momenty překvapení, tak nějak dějem proplouváme bez úhony směr konec. Zajímavá je kombinace finálních emocí. Komedie měnila své tváře celkem často a dokázala pěkně zhořknout náhlou ránou reality – ať už to byla paruka nebo pravda o vztahu s nemocným člověkem.
A když už skoro ukápne slzička, přichází zachránce Simon Helberg se svým přiblblým úsměvem. Téměř jsem nevěřila, že je dnes ještě možné vytvořit komedii v elegantním hávu, bez sprostých slov a Jimma Carreyho. Mýlila jsem se. Britové se s Božskou Florence nemají za co stydět, dech ale nevyrazí. Místy líně se převalující děj nutí diváka trochu poposednout z jedné půlky na druhou, nemluvě o chvílích, kdy Florence falešně pěje. Doba trvání těchto scén, je těsně na hranici únosnosti. Faktem je, že vtip je právě vystavěn nejvíce na těchto situacích, které zachraňuje čirá absurdnost s bublinou faleše vytvořené okolo Florence.
Endžl
Za vnik recenze Božské Florence vděčíme spolupráci s Bioscop.
Florence Foster Jenkins
Božská Florence
Životopisný / Komedie / Drama
USA / Velká Británie, 2016, 110 min
Režie: Stephen Frears
Scénář: Nicholas Martin
Kamera: Danny Cohen
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Meryl Streep, Hugh Grant, Simon Helberg, Nina Arianda
