Jsem vzdušný Blíženec, co miluje zážitky. Myšlenkové, taneční, hudební… Má literární tvorba je mnoha tváří. Najdete v ní ruský ponor, ale i hladivé pohádky. Mnoha tváří jsem i já sama. Pro někoho temnou dámou, pro jiného andělem, co nikdy nezklame… napsala sama o sobě Edith Holá.
Ženy, amazonky dnešní doby, nekonečně proměnlivé. Holá o nich píše živelně a impulzívně, věrohodně vykresluje dvě naprosto odlišné podoby současného ženství. Jako představitelky mezních životních stylů představují dva póly, a přece se s nimi každý z nás setkal, či dokonce na ně může pohlížet jako do zrcadla.
A tak před námi stojí Veronika, typ ženy věčně hledající, té, která žije s prstem na tepu doby, protože stejně jako všechny poválečné generace ví, že konformita je smrtelný hřích, že populární musí být devalvováno jako podřadné, naopak že vše má být znakem k odlišení. Její život je věčný útěk před v současnosti tolik nemoderním slovem: konzumerismus – pije žitnou kávu, obléká se do dlouhých sukní, z kabelky jí čouhá šátek pošitý penízky, je hrdou matkou na mateřské (přesto mladší syn navštěvuje školku), manžel nedostudoval teologii a i ona se hlásí k víře, navštěvuje magické rituály pro těhotné a uklidňuje se opakováním mantry Gopala, absolvuje sezení u psychologa, je zastánkyní alternativních porodů, poslouchá folk, world music, orientální hudbu, tančí cikánské tance, aniž si uvědomuje, že kontrakultura je ve své podstatě vysoce podnikatelská a (možná paradoxně mnohem více než masová kultura) souvisí se soutěživou spotřebou poháněnou honbou za závist vyvolávající odlišností.
Krédo Jít (zdánlivě!) proti proudu ji dovede k experimentu se surogátním (náhradním) mateřstvím, v němž se její protihráčkou stane úspěšná, krásná a elegantní Ilona, další výrazný typ současných žen, těch v saku a úzké, pouzdrové sukni, které se s životem ve světě, v němž pravidla určují muži, vyrovnávají jinak: snaží se dostat nahoru, být silné, racionální, až za hranici ztráty ženství, neschopností (snad pod tlakem pracovních povinností a stresu) odnosit dítě.
Část Veroničiny bytosti pak nese (ne)vlastní dcera Sára, dívka s plavnou chůzí koně, která svůj nepokoj léčí cikánským tancem, na psychoterapeutických sezeních i návštěvami kostela, aby se nakonec „pokřtít nechala u Halíka“.
Editha Holá jistě píše s vervou a nasazením. Touží poukázat na problémy, které před nás staví překotný vývoj medicíny, řešit, dojímat, ale také vyrovnat se sama se sebou. Chce si sama ujasnit životní hodnoty, uklidit si v sobě. Je to spisovatelka, která může být bez nadsázky označena jako angažovaná, a takových na českém knižním trhu není mnoho.
Spisovatelé jsou herci – knihy jeviště, vypsala si sama autorka z díla Stevensona. Stanislavskij po hercích požadoval, aby se svou rolí splynuli. A zdánlivě právě naopak: nejdůležitější ze všeho je pro herce zachovat si od role odstup, vidět se hrát, jako by byli vně. O ženách a o lásce je nejsilnější tam, kde se to spisovatelce daří.
Post skriptum: Zajímáte se o problematiku surogátního mateřství? Cítíte i vy, že jste přes nekončící snažení stále nenašly své místo v životě? Patříte k těm, které se stále pokouší překračovat hranice? Pak neváhejte… a (knihu určenou ponejvíce ženám) čtěte!
Edith Holá: O ženách a o lásce, Jota 2014
MARIE DUFKOVÁ
