Recenze: Všichni jsme nějak vadní

Román Matthewa Normana Všichni jsme nějak vadní již názvem napovídá, že půjde pod kůži. Minimálně hlavnímu hrdinovi Andymu.

To je lůzr se vším, co si lze pod tímto pojmem představit.  Zkazil svatbu nejlepšího přítele, dal pěstí jeho otci, opustila ho žena, vybral důchodové spoření a odjel do New Yorku. Živí se jako barman, žije v miniaturním bytě a pokouší se propít bolestí a životem k dalšímu stejně nijakému dni plném vzpomínek na jeho ženu. Smrt milovaného dědečka ho donutí vrátit se  do rodného města a podívat se do očí všem, které zklamal a ranil. Mohl by to být proklatě depresivní příběh. Překvapivě je přes to všechno pořádně vtipný. Navíc Andy potká potetovanou Daisy, která mu obrátí život i depresi naruby. 

Andy je tak beznadějný, že je chvílemi těžké s ním jakkoliv soucítit.  Návrat do rodného města ho dle předpokladu pošle na ještě hlubší dno, než na kterém již byl. Za rok se mnohé změnilo a některé věci naopak vůbec.

Hnacím motorem celé knihy jsou především Andyho pokusy vyrovnat se s ne zrovna tiše zavřenými vrátky v jeho rodném městě. Zůstala za ním pořádná spoušť. Jeho postava by mohla být  pořádně beznadějnou figurkou nebýt humoru, s kterým komentuje své eskapády. A ten je skutečně silnou stránkou knihy. Andy pohrdá sám sebou, což je v souladu s tím, jak jím pohrdají všichni kolem. Ve svých problémech se pořádně topí  a tápe i na cestě z nich. To je živnou půdou pro množství vtipných situací a sebeironizujících komentářů.

Knize však nechybí ani dojemná linka vylézající na povrch především v pasážích věnovaných vztahu Andyho a jeho dědečka. Také rozhovory s Daisy jsou svým způsobem bláznivé stejně jako intimní. Všichni jsou nějak vadní. Andy nikdy nepochyboval o tom, že on ze všech nejvíc.  Padnout na dno občas znamená najít pevnou půdu, od které se lze odrazit.

I přes Andyho intenzivní pesimismus, který občas až leze na nervy, má kniha solidní tempo, které v závěru adekvátně vrcholí. I přesto, že se některé pasáže potýkají s předvídatelností, právě v závěru se autor  tomuto nešvaru vyhnul a dopustil se poměrně originálního finále.  Většina postav projde zajímavým vývojem a přispěje k celkové pointě příběhu. Jakési zadostiučinění či smysl toho všeho je milým pohlazením. Hluboký myšlenkový přerod od knihy nečekejte, nebyl jejím úmyslem. Tím byl nadprůměrně zábavný příběh, u kterého se zasmějete. A  občas mezi řádky zapřemýšlíte nad svoji vadností a svým životem.

Všichni jsme nějak vadní  je kniha pro deštivá letní odpoledne. Aniž by chtěla primárně brnkat na psychologickou strunu, daří se jí o ní zavadit. Přitom srší humorem a bezbolestně nám připomíná naše vlastní prohry a neúspěchy, které vytažením na světlo ztrácí své ostré hrany. Možná si na ní vzpomenete, až si pořídíte frakturu srdce nebo se budete v neděli po rodinném obědě u rodičů zase cítit jako černá ovce. Nebo získáte dojem, že jste z nějakého důvodu vadní.

Kristina Doubravová

Všichni jsme nějak vadní, Matthew Norman, Jota, 2017

Knihu můžete zakoupit ZDE