Ať už jste homosexuál nebo rasista, v ústavě jsme si všichni rovni. K čemu je to ale platné, když předsudky trpíme všichni. Homosexualita přestala být tabu, cikány jsme začali nazývat Romy, ale vždy se najde něco, co v nás zbudí pocit odporu, nebo z čeho nám alespoň přeběhne mráz po zádech. Film Ústava představuje dvě rodiny, jejichž každý člen trpí jinými předsudky. Budeme-li ale dostatečně upřímní, vypráví Ústava tak trochu o každém z nás.
Když si v přítomnosti Roma v dopravním prostředku ihned zkontrolujeme, jestli máme mobil a peněženku, nazýváme to zkušenost, ale nejedná spíš o projev předsudku? Komu nevadí zapáchající bezdomovci? A kolikrát jsme sami sebe přesvědčovali, že si za svoji situaci mohou sami, aniž bychom se kdy zajímali o jejich osudy minulé i budoucí? Kdo z nás nepohrdne žebrákem s odůvodněním, že kdyby pracoval, nemusel by žebrat? Ústava nám nabízí zrcadlo, ve kterém mnohdy nevidíme hezkou skutečnost.
Učitel historie Vjeko je homosexuál. S oblibou se obléká do dámských šatů navzdory odporu nejen svého okolí, ale vlastního otce. Jedno večera je přepaden a zmlácen. Dostává se do nemocnice, kde se o něj začne starat sestra Maja, jež je zároveň jeho sousedkou. Po návratu z nemocnice o něj a jeho nemohoucího otce Maja dál pečuje a Vjeko poznává i jejího manžela Anteho. Ante je policista a duší motorkář. Homosexuály nemá dvakrát v oblibě, ale Vjeko by jej mohl doučovat Ústavu, ze které bude brzy skládat zkoušky. Vzájemná setkání Anteho a Vjeja jsou setkáním dvou rozdílných kultur. Zatímco Ante je hrdý na svoji manželku jako na bývalou Miss mokré tričko, Vjejo je intelektuál rád se obklopující uměním a jeho útulný byt je neustále vyplněn melancholickými tóny violoncella. Mnohem větší prostor, než majetkové rozdíly, dostávají ovšem předsudky obou umanutých mužů. Vzájemné obviňování z důvodu sexuální orientace nebo vrozeného původu se snaží krotit Maja, spíš než z přirozeného ženského nadhledu, ale z důvodů zištných- co se stane s bytem po smrti Vjekova otce.
Ústava nabízí milou komičnost vycházející z intelektuální rozdílnosti jednotlivých postav a současně smutnou skutečnost, jak nás předsudky ovlivňují bez ohledu na vzdělání, původ či cokoliv jiného. Film ovšem nespěje k zoufalému konci, ale nabízí spásnou úlevu v uvědomění, že předsudky mají svůj základ a původ. Ve chvíli kdy Vjeko pohrdá svým sousedem z důvodu jeho původu, budí ve vás větší odpor, než chuligáni, kteří ho zbili pro jeho homosexualitu. Ovšem už o chvíli později při bolestných vzpomínkách na dětství, kdy jej a jeho maminku srbští policisté z národnostní nenávisti týrali, si uvědomíme, že některé předsudky jsou zakořeněny mnohem hlouběji, než později nabytý rozum. Happy endem filmu je smíření se s tím, že svět nebude dokonalý, ani spravedlivý, a že každá byť sebemenší snaha o pochopení je zázrak, pro který stojí za to snášet ústrky.
Další vrstvu Ústavy tvoří vztahy v obou rodinách. Neustálý boj Maji s Antem, s jeho pitím a tvrdohlavostí, se zdá být zoufalý až beznadějný, přesto je něco, co je pojí dohromady. Tragická událost, která je stmelila a naděje, kterou si vzájemně našli v adopci. Na první pohled ještě beznadějnějším se zdá být vztah mezi Vjekem a jeho nemohoucím otcem. Vjeko vzpomíná na bití, kterým ho otec nemilosrdně trestal, zatímco jeho otec i na smrtelném loži lituje, že svého syna nebil mnohem víc. Snad by z něj tu homosexualitu nakonec i vymlátil. Navzdory bolesti, kterou si ti dva vzájemně 
způsobili, existuje ovšem něco silnějšího. Vztah otce a syna. Symbolicky dává naději, že chceme-li, existuje něco, co může překonat všechny předsudky.
S vtipem napsaný scénář prokazuje svoji dokonalost ve chvílích, kdy si uvědomíme, že postavy nikterak nesoudí. Vysmívá se veškerým předsudkům a zároveň je představuje jako přirozenost, jako součást každého člověka, které vycházejí z tradic, zkušeností generační i osobní a místy jako jedinou obranou sebe sama. Umocněno hereckými výkony a citlivým zpracováním (kamera, střih, hudba) jedná se o další skvělý film režiséra Rajka Grliće.
Rajko Grlić se naposledy českým divákům představil na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary 2010, kde bylo možné zhlédnout jeho snímek Zůstane to mezi námi. Provokativní komedie o nevěře, kterou pojal stejným způsobem jako předsudky v Ústavě. Tedy že nevěra nemusí být jenom zločin, ale součást života, nedokonalého lidského bytí. Právě to nás totiž odděluje od robotů, od umělé inteligence. Takže zaplať pánbůh, že umíme být nevěrní, že mámě předsudky a že umíme odpouštět.
Pavel Urík
Premiéra 6.4.2017 v ČR
Ustav Republike Hrvatske
Drama/Komedie
Chorvatsko / Česko / Slovinsko / Makedonie, 2016, 92 min
Režie: Rajko Grlić
Scénář: Rajko Grlić, Ante Tomic
Hrají: Nebojša Glogovac, Dejan Aćimović, Ksenija Marinković, Božidar Smiljanić
