A je tu další filmová recenze, tentokrát na hororovou novinku s jednoduchým názvem Úsměv. Režie se chopil nepříliš známý Parker Finn a hlavní roli si vystřihla Sosie Bacon, dcera Kevina Bacona.
I psychiatr potřebuje terapii
Psychiatrička Rose se ujímá případu značně vystresované a psychicky rozladěné studentky, která se stala svědkem brutální sebevraždy univerzitního profesora. Ta se Rose v jednu chvíli snaží přesvědčit, že to, co vidí a slyší, nejsou halucinace, ale skutečnost, vzápětí si však s hrůzným úsměvem na tváři podřízne hrdlo střepem z rozbité vázy. Rose tato příhoda otevře staré trauma z dětství a začnou se kolem ní dít divné a děsivé věci. Vždy racionálně smýšlející žena najednou začne mít pocit, že mladá dokorandka na ní přenesla smrtící kletbu. Navzdory nepříliš chápavých reakcí okolí po jejím původu začne pátrat a nalézá podivný sebevražedný vzorec „usmívajících se lidí“. Bude to ona, kdo se zlu v podobě smějících se démonů postaví? Dokáže prokletí zastavit a zachránit si život?
Schematický scénář v příjemném hávu
Horor Úsměv nápadně připomíná úspěšné „žánrovky“ z předchozích let, a sice Neutečeš (2014), Všechno nejhorší (2017), Vadí nevadí (2018) nebo Stáhni a zemřeš (2019). Je tomu tak právě díky neoriginálnímu námětu, který je – stejně jako u zmiňovaných kousků – založený na řetězci neštěstí či prokletí, který se snaží hlavní protagonista stůj co stůj zpřetrhat. První polovina filmu působí spíše jako mysteriózní psychologický thriller, kde je sice přítomné jakési zlo, ale není divákovi naservírováno na zlatém podnose. To se změní v druhé polovině, která je mnohem explicitnější a zlo dostává jasnou podobu. Scénář je hodně schematický a předvídatelný a některé pasáže jsou zbytečně dlouhé a zdůrazňují stále to samé. Například Rosina snaha přesvědčit své okolí o své duševní způsobilosti je sice obdivuhodná, po čase ale začne diváka celkem nudit.
Co tu však funguje, jsou „lekačky“. Díky skvělému načasování a povedenému zvukovému a hudebnímu podkresu dostane hororový fanoušek to, co se od tohoto žánru právem očekává. V tomto duchu nejpovedenější scéna je určitě ta na velice nezdařené dětské oslavě. Vyzdvihnout musím rovněž kameru Charlieho Saroffa, která si zajímavě pohrává s úhly snímání. Pochválit také musím střih, díky němuž působí démonické úsměvy lidí, nasnímané převážně ánfas, tak mrazivě.
Sympatické poselství
Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že ústředním tématem je tu děsivě brutální koloběh sebevražd, není tomu tak. Celý snímek je protknut traumaty, ve kterých se lidstvo odnepaměti vyžívá. Zdálo se, že Rose se se svým traumatem z dětství, kdy viděla umírat svou matku, už vyrovnala, incident se sebevraždou pacientky ji ovšem dokázal zpětně retraumatizovat. A zatímco se Rose vypořádává se svými traumaty, dokáže jiná traumata přenést i na svého synovce, sestru či partnera.
Je to právě úsměv, který všichni nasazujeme jako masku a snažíme se s její pomocí chránit před zvídavými pohledy a nepříjemnými dotazy okolí. Co ale pod touto maskou ukrýváme, nikdo neví. A někdy to nevíme ani my sami. Stavíme kolem sebe zdi, které se jednoho dne můžou zbortit…
Více psychologie a kratší stopáž
Snímek určitě patří mezi ty lepší kousky, které byly v tomto roce uvedeny do kin. Velkými mínusy jsou přemrštěná stopáž a poměrně banální námět, který ale díky zajímavému vizuálnímu provedení nevyzní úplně naprázdno. Pozitivně hodnotím poselství filmu a uvěřitelný herecký výkon Sosie Bacon, která ztvárnila psychicky labilní a traumatizovanou ženu opravdu bravurně. Samotný závěr filmu koresponduje s celkovým vyzněním poselství a nechává interpretaci čistě na divákovi. Troufám si říct, že Úsměv by daleko lépe fungoval jako psychologický thriller a vyškrtnutí poměrně explicitně ztvárněného nadpřirozena by mu také posloužilo k dobru. Tak či onak určitě doporučuji ke zhlédnutí.
Esterka
