Román Lary Williamsové Tajný spolek hladových žen si klade vysoké cíle, ale cestu k nim zvolil poměrně strmou a neschůdnou.
Recept na neúspěšný osobní život hodlá Roberta naplnit založením spolku hladových žen. Jsou hladové po vlastním skutečném životě. Ten jim stále uniká a ony nejsou schopny jej naplnit podle očekávání okolí ani svých vlastní. Roberta nemá vážný vztah, ani děti. Jen pocit nenaplněnosti, že se všemi představami, se kterými do dospělosti vstupovala se jaksi samovolně rozplynuly. Její jedinou útěchou je jídlo. Vaří stále a vaří výborně.
Smysl spolku hladových žen je sice vysvětlen tak, že je to chvíle, kdy mohou být tyto vnitřně hladové ženy samy sebou. A tak pořádají orgie, na kterých zprvu pojídají jídlo nalezené v popelnicích a kontejnerech. Posléze dovedou své sesterstvo do dalšího levelu tím, že orgie pořádají na veřejných místech, kam se pod rouškou noci vloupávají a pak pořádají orgie.
Za celou dobu jsem nechápala, jak se dá vlastní zpackaný život vyléčit tím, že po sobě budete patlat jídlo z kontejneru. Nebo že se vloupete do obchodního centra, kde sníte všechno, co vám přijde pod ruku. Zajídat horší dny umíme asi každá. Od knihy proto čekám víc, než radu, jak osvobozující může být zanořit se po pás do kontejneru a radovat se nad nalezeným kusem sýra.
Tajný spolek hladových žen je velmi zmatečnou a zbytečnou záležitostí v celé cestě Roberty za tajemstvím spokojeného života. Vlastně by mohla mít všechno. Má práci, přítele, nejlepší kamarádku. Životem však proplouvá s pocitem, že vlastně nic není a nebylo tak, jak si to představuje. Není schopna hlubšího citu a závazku. Jestli se tahle schopnost dá najít na dně talíře, pochybuji.
Kniha postrádá příběh. Jsou to regmenty z Robertiny minulosti a přítomnosti. V minulosti se vyrovnává se svými roky na vysoké škole. V přítomnosti je to především její přítel a kamarádka. S tou udržuje podivný přátelský až platonicky lesbický vztah. Ani ona ani Stevie neví, co od života chtějí, a tak dávají všanc své přátelství. Neschopnost hlubšího citu a ukotvení hatí i Robertin vztah. Vlastně by to mohl být hezký milenecký vztah. Jen kdyby to Roberta dokázala tak vnímat a žít.
Tajný spolek hladových žen je hodně zmatený a neurčitý. Vznik podivného sesterstva má vratké základy, které celému příběhu spíš škodí, než aby mu dávaly nádech něčeho originálního a důvtipného. Kniha nikde nezačíná a v podstatě nikde nekončí. Jestli Roberta za celou dobu udělá nějaký pokrok, pak jistě ne takový, aby za to stála celá kniha.
Co mě hodně bavilo, byly velmi autentické myšlenkové pochody, které autorka dokázala velmi věrně zprostředkovat. Škoda, že nikam dál nevedly.
Pokud jste žena a po knize saháte z důvodu, aby vyplnila nějaká bílá místa vašeho života, případně, abyste v ní našla kousek sebe a ušla pár metrů po společné cestě, tady se vám to nepodaří.
Kristina Doubravová
