Recenze: Slepá nemusí křičet, aby si našla své příznivce

V době, kdy kinům po celém světe kraluje Šílený Max, diváci jsou vizuálně i zvukově zaplaveni, se do sálu vplížil nenápadný snímek Slepá. Skromně, nenápadně, jako by ani nechtěl konkurovat. Další sociální drama, ale kdo na to má po perném dni náladu, řekne si nejeden divák a raději zakoupí vstupenku na rodinou komedii či pořádnou akční nakládačku. Ne, že by zrovna Šílený Max byla špatná volba, ale takových filmů se natočilo a natočí ještě spousty. Mluví se o nich, všichni je znají, jsou jich plné billboardy, časopisy a dřív nebo později Vás donutí ho shlédnout. Slepá patří mezi ty filmy, které jsou vzácné už svojí nenuceností. Je tím filmem, který nemusí křičet, aby byl slyšen a viděn.

O čem že Slepá je? Neřeknu.Na mém nadšení z filmu se výrazně podílel právě fakt, že jsem o něm nevěděl nic.  A nechci nikoho okrást o ten pocit, kdy to začne dávat smysl. Jednotlivé obrazy do sebe zapadat a vy pocítíte, že něco z toho ve Vás už navždy zůstane. Ne, raději prozradím, o čem slepá není. I přes ocenění na filmových festival (např. Sundence) bych Slepou nenazval klasicky festivalovým snímkem. Rozhodně ne v tom smyslu, že se jedná o náročný film, který pochopí jen vyvolení intelektuálové pohrdající veškerou konzumní tvorbou. Není sociálním dramatem popisujícím utrpení slepých, ani kritickou reflexí překážek, které slepí musí každý den ve společnosti překonávat. Slepá není ničím, co mě při přečtení názvu napadlo, že uvidím.

Čekal jsem nudu, klišé, citové vydírání, ale nedostal jsem nic z toho. Režisér si od začátku skvěle hraje s divákem. Slabší odpadnou po dvaceti minutách, ale ti, kteří vydrží, budou odměněni. Po prvotních rozpacích a zmatení Vás film vtáhne do vnitřního života ženy, které slepota otevřela oči. Ženy, která našla způsob, jak bojovat se strachem. S tou bestií, která ovlivňuje života nás všech bez rozdílu, jestli jsem zdraví, či nějak postiženi. Strach z budoucnosti, z partnerského života, ze změny, z nudy, vyplývající ze stereotypů života. To vše podáno nenuceně, bez zbytečných příkras, téměř dokumentárním, přesto neotřelým způsobem, připomínající magický realismu.

Jak už jsem napsal, na začátku jsem dost tápal. Bylo těžké si zvyknout na způsob vyprávění, jaký režisér zvolil, a ztrácel jsem se v tom, kdo je která postava a ke komu vlastně patří. Když to ale začalo zapadat, film si mě získal a zbývající čas narůstal pocit radosti z toho, že ještě existuje dokonalost. Že v době, kdy jsme znásilňovány efekty a decibely na úkor neoriginálnosti a talentu, se dá najít něco tak nečekaně opravdového.

Pavel Urík

Blind
Drama
Norsko, 2014, 96 min
Režie: EskilVogt
Scénář: EskilVogt
Hrají: Ellen DorritPetersen, Henrik Rafaelsen, Vera Vitali, Marius Kolbenstvedt, JacobYoung, ErleKyllingmark, FredrikSandahl, AslagGuttormsgaard