Kloníte se k přesvědčení, že zeměkouli řídí tajná organizace, malá skupinka lidí, která sleduje své vlastní cíle? Milujete-li konspirační teorie a rádi si přečtete něco na téma terorismus a zbraně hromadného ničení, jste na správné adrese. V červnu vyšlo pokračování slavné knihy Falzifikátoři od francouzského spisovatele Antoina Bella. Nemusíte ale mít přečtený první díl, abyste si mohli přečíst samotné Průzkumníky. V úvodu je shrnutý veškerý děj z jedničky.
Tak tedy, v prvním díle se seznamujeme s hlavním hrdinou Slivem Dartunghuverem, který nastupuje na místo environmentálního poradce v jisté firmě. Jeho šéf mu však brzy prozradí, že kancelář, ve které pracuje, slouží tajné organizaci – Konsorciu pro falzifikaci reality. Je to nadnárodní organizace, která sdružuje stovky agentů, kteří jsou rozeseti po celém světě a vymýšlí si scénáře, které proměňují v realitu falšováním starých dokumentů a zdrojů informací. Tímto jsou schopni v podstatě zasahovat do toku lidských dějin.
Sliv se stane agentem Konsorcia pro falzifikaci reality (KFR) a vytváří svůj první scénář, za který se mu dostane ocenění. Svůj druhý úkol ale zpacká, neověří si jeden důležitý zdroj, a tím ohrozí celé KFR. Aby se KFR zachránilo, zabije nevinného člověka, který jej kvůli Slivově chybě odhalil. Sliv s vraždou nesouhlasí, ale nepodaří se mu jí zabránit, proto zdrcen z KFR odchází, ale dlouho truchlit nevydrží a vrací se zpátky na své místo.
Po svém návratu studuje na Akademii KFR v Krasnojarsku na Sibiři, což mu umožní dostat se na vyšší post v organizaci. Konsorcium má tři elitní útvary: Plán, Generální inspekci a Zvláštní operace. Sliv se dostává do Zvláštních operací a dozvídá se, jak to doopravdy bylo s vraždou muže, kvůli kterému z organizace předtím na čas odešel. A následně se rozhodne, že vystoupá po hierarchii KFR co nejvýše, aby zjistil účel falšování reality a poznal člověka, velkého bossa, který tomu všemu velí.
Onoho týdne jsem pochopil smysl rčení „políben múzou“. Stal se ze mě stroj na výrobu scénářů. To, co jsem nevěděl, jsem si vymyslel, a to kupodivu aniž bych se kdy bál, že budu odhalen. Vykládal jsem skutečnost tak, jak ladila s tím, co říkám. …
Průzkumníci jsou tedy zase ti stejní lidé, které známe už z prvního dílu. Tentokrát už ale mají více ambicí a problémů. Hlavní hrdina Sliv především pátrá po účelu jejich tajné organizace pro falšování reality. Nikdo z běžných agentů ho nezná. Ukazuje se také, že tajná organizace se dostává do úzkých a není jisté, zda přežije. Čeká ji totiž průšvih celosvětového významu, pravděpodobně je totiž jedním z viníků teroristického útoku ze dne 11. září 2001, stojí dokonce za vznikem Al-Káidy. Vedení KFR se musí rozhodnout, co dál podnikne, koho potrestá a jak zvrátí hrozbu války, která je na spadnutí mezi Západem a islámem. Sliva při průzkumu starých spisů čeká tedy nejeden šok. Dostane odpověď i na svou otázku o účelu KFR. To je nejpřekvapivější a nejzajímavější část příběhu.
Zpočátku bylo opravdu fascinující sledovat, s jakým odhodláním se Sliv ujímá úkolu vychválit do nebes nanicovatou timorskou ekonomiku, což byl jeden z Slivových úkolů před tím, než měl poznat vedení KFR. Čtenář si jistě povšimne, jak talentovaný je to lhář (neboli tvůrce scénářů). Při všem si počíná tak neobyčejně obratně a nápaditě, že člověk až brečí smíchy, co všechno je schopen si vymyslet a ostatní mu to s klidem uvěří. Vždyť přemístit kopec, když vám prostě zavazí, je úplná hračka. Nebo se zapsat do listiny absolventů prestižní univerzity, předstírat, že jste něčí dávný spolužák a pod záminkou vzpomínání na „starý dobrý časy“ křesat z naivního chudáka kýžené informace. A berlínské „oddělení legend“ vám kryje záda, zatímco vaše představivost pracuje na plné obrátky. Přiznám se, že těch fabulací na mě bylo někdy trochu moc. Některé výmysly a převleky působily v příběhu hodně nereálně. Mám pocit, že taková organizace, jak ji popisuje Antoine Bello, by v reálu moc dlouho nepřežila.
Vykládal jsem skutečnost tak, jak ladila s tím, co říkám. … Žongloval jsem s daty o porodnosti, se směnnými kurzy a hektarovými výnosy. Neříkal jsem „podle expertů“, ale „podle jedné studie telavivské univerzity“; před „většinou Timořanů“ jsem dával přednost „57 % Timořanů“, občas dokonce s přesností na desetinná místa.
Některé postavy navíc, ačkoliv jsou krásně popsané, působí nezajímavě. Výjimkou jsou Slivovi nejlepší přátelé, tajemný předseda KFR a Slivova kolegyně Lena Thorsenová. Nebudu prozrazovat vše, zmíním však alespoň Lenu. Lena je rozporuplná postava, v prvním díle Sliva před KFR potopí a hází mu klacky pod nohy, aby sama udělala kariéru. Je to typ soutěživé kolegyně-mrchy a kromě toho určitá knižní sexy vsuvka pro muže-čtenáře, kterému Lena nabídne chvilkové rozptýlení v jinak rozvláčném příběhu. Její motivace jsou však pro mě příliš neuvěřitelné a povrchní na to, jak komplikovaně se tato žena jevila na začátku příběhu. Určitě nejsem jediná, kdo by se o ní chtěl dozvědět víc a tím líp pochopit její dravé a zlomyslné jednání. Snad v příští knize, ale moc tomu nevěřím.
Nemohu se ubránit pocitu, že první díl byl lepší. Pokusím se vyložit, co druhé knize ubralo na šťávě. Příběhu škodí na můj vkus příliš konspirační tón a novinářský styl vyprávění. Téma je to vděčné, ale zpracování nic moc. Text je velmi živý, ale dialogy jsou často monotónní a nezachrání to ani kulinářské pasáže, kdy se hrdinové mezi dlouhými únavnými řečmi cpou prvotřídními flákotami masa s čímsi a mají potřebu to komentovat, zatímco čtenář v těchto rádoby-odpočinkových pauzách nenachází žádné potěšení a v duchu kleje, že je mu fuk, co mají k obědu, hlavně ať už se příběh posune dál.
Zažijete několik vzrušujících okamžiků, které ale přehluší neustálá propagace autorových politických přesvědčení vkládaných do úst hlavním hrdinům, kritika prezidenta Bushe a chování Američanů před a po 11. září. Autorovy názory jsou k zamyšlení, to ano, ale překrásné téma falšování reality se tak stalo téměř pouhou municí. V příběhu to má sice svůj důvod, ale stejně to působí samoúčelně. Uvidíme tedy, co přinesou další díly, pokud budou nějaké.
Antoine Bello – Průzkumníci. 2014. Nakladatelství Kniha Zlín. Str. 128–129
PAVLA KAMEŠOVÁ
