RECENZE: Poslední píseň před smrtí

Nairi Nahapétianová (narozena 1970) se zdá být dalším objevem z širokého proudu evropské literatury s mimoevropskými kořeny. Pochází z Teheránu, z rodiny s arménskými předky, ale po převratu a nastolení islámské republiky odešla s matkou do Francie. Tady začala pracovat jako novinářka a v této roli také opakovaně navštívila rodný Írán. Objevila zemi, která byla od obrazu náboženského fanatismu, jaký s oblibou vykreslují média, vzdálena. A tehdy se rozhodla ukázat všední dny v Íránu, politický tlak a cenzuru, kterým jsou mnozí vystaveni,  a současně čtenáře pobavit, a proto si pro svou beletristickou  tvorbu zvolila odlehčenou formu detektivních příběhů zasazených do atraktivního prostředí politických a uměleckých špiček.

Jednou z hrdinek Poslední písně z Isfahánu je kdysi populární zpěvačka Roxana. Brutálně ubita ve staré, zchátralé budově tak symbolicky najde smrt v opuštěném divadle: nástup islámské republiky a s ní spojený zákaz ženám zpívat jí zničil život i kariéru. Odešla hledat štěstí do Ameriky a podle íránských zvyklostí musela svou dceru zanechat manželovi. Mozaiku jejích osudů se pokouší složit Roxanina přítelkyně z dětství Mona, liberálně smýšlející porodní asistentka, která nás s sebou bere nejen do rozštěpené, dvojjediné íránské společnosti, v níž na sebe prudce naráží touha po západní hojnosti a svobodě a proti ní stojící neochvějná věrnost tradici a víře. Ty rozdělují nejen generace, ale staví i otce proti synovi, matku proti dceři. Spolu s novinářem Narekem, žijícím jinak trvale ve Francii, rozkrývá před čtenářem také podobně rozpolcený svět mediálních hvězdiček a hvězd, výbušnou směs Orientu i zhmotnělého západního luxusu, mercedesů, hašiše, heroinu, vodních dýmek, zakázaného alkoholu, mužských sborů  i techna.

KOUKNI SE  Bestseller: Robert Glover: Přestaň být hodným klukem

pisenVražda Roxany je však prvním záhadným úmrtím. Zanedlouho zemře násilně i další, tentokrát oficiálně trpěná, popová zpěvačka, smyčka se stahuje také kolem kontroverzní rebelky Šádí. Nahapétianová vykresluje vnitřně rozdělenou  společnost vousatých mužů a zahalených žen, která stojí na historickém rozcestí a zmítána neklidem a pochybnostmi hledá ve světě mobilních telefonů, internetu a satelitů svou tvář. Mohlo by se zdát, že naše chápání světa a prosazování našeho pojetí demokracie je s touto kulturou neslučitelné – demokracie znamená, že si lidé vládnou sami, islám zná jen vládu Boha. A tento přetlak vnitřní nestability, všudypřítomného strachu a napětí vztahového i společenského nutně vyúsťují v začarovaný kruh násilností, převratů a válečných konfliktů.

Buď sláva tomu, kdo učinil děje předchozích naučením lidí pozdějších, píše se v Knize tisíce a jedné noci. Nahapétianová svým přístupem arabskou literární tradici nezapře: Poslední píseň z Isfahánu – stejně jako Šeherezádina vyprávění – jako by  nás unášela po hladině místní řeky, tu se nakrátko vydáme po vedlejší linii, tady se zastavíme oslněni odleskem slunečního světla, chybí ponoření se pod tok vypravování a pohled na příčiny a souvislosti. Příběhy Tisíce a jedné noci jsou plné nečených zvratů a  odhalení,  svět v rukou všemocného Alláha je proměnlivý, neuchopitelný, takový, jak se Jemu zlíbí. Také pro autorku jsou literární postavy jen figurkami na šachovnici, kterými  posunuje tam, kde je potřebuje mít.  Čtenář odchovaný odlišnou literární kulturou bude silně postrádat indicie, které ho v detektivních příbězích provázejí  vyšetřováním, udržují jeho pozornost, dávají mu pocit, že se stal jedním z kriminalistů a sleduje stopu zločince. K pachateli tak dospějeme orientálně nečekaně a mimoděk, christiovsky trochu ošizeni a mírně zklamáni.

KOUKNI SE  Nástěnný kalendář: Miluj svůj život 2024

Post scriptum: Rodná země očima emigranta, vlast viděná očima cizince. Pokud vás zajímá složitá problematika islámských zemí, jeden z možných úhlů pohledu na situaci v nich, pak … neváhejte a čtěte!

Nairi Nahapétianová: Poslední píseň z Isfahánu, Host 2014

MARIE DUFKOVÁ

PŘEHLED RECENZE
Hodnocení
8
recenze-posledni-pisen-pred-smrtiČtenář odchovaný odlišnou literární kulturou bude silně postrádat indicie, které ho v detektivních příbězích provázejí vyšetřováním, udržují jeho pozornost, dávají mu pocit, že se stal jedním z kriminalistů a sleduje stopu zločince.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno

5 × five =