Haruki Murakamiho kniha Muži, kteří nemají ženy, je sázkou na jistotu. Ať napíše krátkou povídku typu Knihovna, či rozsáhlý román o mnoha set stranách, zmiňme třeba 1Q84, pomyslná laťka kvality neklesá. Je trošku škoda, že mu stále uniká Nobelova cena za literaturu.
Koncem minulého roku vyšla v češtině povídková sbírka Muži, kteří nemají ženy. Obsahuje sedm, na Harukiho poměry krátkých povídek, které mají společného jmenovatele, v jeho dílech často se vyskytující element, a to osamělého muže.
Jednotlivé povídky zachycují vztahy mužů a žen v různých fázích – více či méně bolestných. „Bez působení orgánu, který vynáší naše životy na vrchol nebo je strhává do nejhlubší propasti, který uvádí naše srdce do zmatků, ukazuje nám nádherné přeludy a někdy nás dohání až k záhubě, by bylo naše žití dost možná velmi chudé. Nebo by ustrnulo ve strojené rutině.“ Autor předkládá ve svých povídkách různorodé hrdiny. Bez ohledu na jejich vlastnosti a možnosti vždy poukazuje na stopy, které láska neúprosně zanechává v jejich srdcích a myslích.
Texty Haruki Murakamiho nikdy neztrácejí čtivost. Ať popisuje běžné každodenní činnosti či bolestné tříštění srdce na malé pichlavé kousíčky, vstřebáváte jednotlivé věty se zaujetím a vnitřním klidem. Nikdy by vás nenapadlo, že by se příběh dál mohl odvíjet tímto směrem, ale zároveň máte pocit, že přesně tak to má být. Věty seřazeny do odstavců tvořící stránky, plynou jako vlnky po vodě. Sem tam zpomalí, jindy se zase rozproudí. Někdy udělají rozpustilou kličku. Děj graduje, utichá, více vět říká to stejné, rekapituluje, a přeci pokaždé jinak.
Zdroj spisovatelovi fantazie je záviděníhodný. V jedné povídce vzpomíná herec na svoji zesnulou manželku a vykládá si o ní se svou řidičkou. V jiné zase plastický chirurg dobrovolně čeká na smrt kvůli ženě, která opustila manžela pro jiného milence. Muži i ženy mají rozličné vlastnosti, někdy kladné, jindy záporné. Vždy jsou ale bravurně vykresleny a jejich popis minimálně vzbudí čtenářův zájem, ve většině případů zapříčiní i jistou náklonnost.
U zahraničních knih často spláčeme nad překladem. Překladatelé pana Murakamiho odvádí ale velmi kvalitní práci. Drobné jazykové detaily dodávají knize duši. Například rozdílné užívání zdánlivě stejných slov alespoň a aspoň. Při čtení jedné z povídek jsem narazila na slůvko, které jsem neznala – venkoncem. „Ale nakonec mu bylo stejně venkoncem jedno, jak o něm smýšlí.“ Původně jsem chtěla vinit překladatelku z neznalosti českých spisovných slov, ale brzy jsem byla vyvedena z omylu.
Povídky nutí k zamyšlení a po jejich dočtení máte možnost popustit uzdu své fantazii. „Možná, že mi tím chtěl předat nějaký vzkaz. Třeba ve své poslední chvilce objevil odpověď na otázku, co je vlastně zač. A třeba mi to chtěl říct. Mám aspoň ten pocit.“ Haruki Murakami patří k těm autorům, jejichž věty se vám zaryjí pod kůži a budou se vám znovu a znovu rozeznívat v hlavě. Zdánlivá jednoduchost v sobě nese velkou hloubku. „Jednou nastane den, kdy se i opice špatně chytí a spadne z větve“.
Muži, kteří nemají ženy je ideální čtení v nevyzpytatelných zimních dnech naplněných rozmary počasí.
Leona Šťávová
Euromediagroup,Muži, kteří nemají ženy, Haruki, Murakami, 2015
