Lucie se rozvádí. Ne proto, že by jí manžel byl nevěrný, nebo proto, že by ona zahnula jemu. Nerozvádí se pro bolestnou zradu. Rozvádí se proto, že už prostě spolu nedokážou být šťastní. Láska je pryč a zbyla jen hluboká a bolavá propast plná lásky i nenávisti. Pedro je muž, který už nikdy nebude spát vedle ní.
Kdybyste chtěli slyšet příběh, který vypráví kniha, neřeknu vám žádnou dramatickou zápletku, nemá děj. Je jen teď a tady. Lucie zůstala po patnácti letech sama. Divá se do prázdna své nově nabyté svobody, neexistuje žádná budoucnost a jediné, co může, je ohlédnout se zpět. Kde to všechno začalo, kde začal konec jejich velké lásky.
Nelze pojmenovat jeden jediný okamžik. Láska se rozplynula v marnost a nenávist pomalu, nenápadně. Když v tom tu najednou byla. I když si ji tisíckrát vmetli do tváře a tisíckrát mluvili o rozchodu. Najednou tu je a nikdo neví, odkud.
Lucie se v jednotlivých kapitolách ohlíží za svou minulostí. Svým otcem, matkou, dcerou, sestrou….ale i drobnými událostmi, které definovaly její život a byly milníkem na její cestě.
Nečekejte žádnou dramatickou zpověď zneužívané holčičky z rozvráceného manželství, vynucený potrat a kriminální manželskou etudu. Vůbec. Lucie je žena jako každá jiná. Nijak výjimečná. Splývá s davem.
Právě to ji otevírá srdce čtenářek. Je každou z nás. V její bolesti se lze najít. Její život je váš život. Není afektovaná a dramatická. Největší bolest už má za sebou, teď účtuje. Se svou minulostí, se svou láskou, aby mohla dál žít, protože co jiného jí zbývá?
Autorka svým smířlivým tónem lavíruje na tenké hranici mezi fňukáním opuštěné ženské a moudrým prozřením, kterým se může pyšnit jen ten, kdo nejhorší překonal. Tomu druhému nahrává nízká míra afektovanosti a absence jakéhokoliv obviňování nebo chlazení si žáhy na exmanželovi. Tomu prvnímu nahrává to, že rekapitulace Luciiných vztahů nenesou žádnou pointu. Nemají v sobě nic, čím by jí takové resumé prospívalo, co by jí odpovídalo na otázky, jak jít dál.
Vyprávění plyne v poklidném tónu a střídá vzpomínky z dětství i ty na události nedávno minulé. Sem tam proklouzne nějaká událost z jejího nového života. Nic dramatického. Jen velmi opatrnou progresí je její nový život, který se jí podařilo nastartovat, ale bez hlubší emoce a náznaku nějaké větší radosti a chuti do něj.
S knihou se dá velmi dobře sdílet osobní zkušenost. Najít si v ní to své, tu svou zpackanou a promarněnou lásku a podivné prázdno, které nastává, když ten druhý odchází. Zvrácené mezidobí mezi tím, co bylo a tím, kudy se vydáme dál.
Celkově mi ale chybí smysl knihy. Není v ní žádná pointa. Je jen povzdechem nad jedním úplně obyčejným a vlastně klidným rozvodem.
Kristina Doubravová
