Michelangelo, nebo Leonardo? Mramor, nebo plátno? Knižní klub vydal historický román postavený jako duel dvou přístupů k umění i k životu.
Nápad na románový duel dvou renesančních ikon se zrodil dvacet let před samotným vydáním románu. Když se Stephanie Storey při studiu dozvěděla, že Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarroti žili v jednu chvíli ve Florencii, zrodil se zárodek námětu. Navíc v té době vznikala dvě legendární díla světového umění – Mona Lisa a David. Historie zmiňuje, že se umělci neměli příliš v lásce. Konkurence může být jako brusný kámen, jenž naostří čepel, ale taky to může být kus kamene, který zasáhne mezi oči a vyřadí vás ze hry.
Román Mramor a plátno je seskládán z kapitol věnovaných střídavě oběma umělcům. Knihu otevírá Leonardo. Představuje se jako šarmantní společník, který má vždy po ruce nějaký bonmot, hádanku nebo vtipnou příhodu, jimiž okouzlí publikum. Pod oslnivou maskou ale prožívá mučivou prohru. Jeho Poslední večeře, obdivovaná freska vytvořená experimentální technikou, se začíná drolit. Nikoliv ale Leonardův věhlas. Před freskou se shromáždil dav nadšenců, který visí mistrovi na rtech a nadšeně vstřebává zajímavosti o figurách, jejich gestech, výrazech a situaci, v níž se právě ocitli. Leonardo před nimi stojí v nádherném oděvu: extravagantní látky a výrazné barvy ho odlišují od všech ostatních. Přestože už je blíže k padesátce než ke čtyřicítce, jeho výška, štíhlá postava, energie, péče o vzhled a delší, rafinovaně zvlněné vlasy tvoří nezapomenutelný dojem.
Totéž se dá říct o Michelangelovi, čtyřiadvacetiletém sochaři, ovšem jeho nezapomenutelnost a excentričnost má zcela jiné balení. Malý, statný a zamračený divous, který je neustále zaprášený, vlasy a vousy má hrubé a zacuchané, oblečení dočista obyčejné. Do Florencie se vrací z Říma, kde dokončil Pietu, která ihned sklidila bouřlivé ovace. Očekával, že ho rodné město přijme jako hrdinu. Místo oslav a provolávání slávy ho však čeká potupné zatčení. Strážný ho nepoznal, Michelangelo nemohl doložit svou totožnost a chybělo málo, aby mu při mučení zlomili ruku, což by pro sochaře přirozeně byla katastrofa.
V počátečních kapitolách jsou karty rozdány jasně: Leonardo má všechny trumfy, Michelangela zatím ke hře ani nepustili. S každou další kapitolou se zvětšuje propast mezi jedním a druhým, a nejen pokud jde o společenskou prestiž a vzhled. Leonardo je sice proslulý umělec a vynálezce, ovšem stejně rozšířená je jeho pověst člověka, který většinu svých děl nedokončuje. Práci na zakázkách přerušuje svými mnohými zálibami, takže se lhůta dodání neúměrně protahuje (a často dílo nevznikne vůbec). Když jedna z postav poukáže na tato vyrušení, Leonardo odpovídá: „Moje zájmy mě od umění nerozptylují, ale přikrmují ho.“ Z každého patrona se snaží vytřískat co nejvíce peněz, luxusní ubytování a hlavně času, kdy žije na jeho útraty. Rodinné zázemí má však nulové. Jako nemanželský syn se musel životem protlouci více méně sám. Přestože se o jeho vztahu s otcem moc neví, autorka uvěřitelně sáhla do zásob fantazie a vymodelovala bolestný konflikt mezi oběma muži.
Knižní klubMichelangelo na rozdíl od Leonarda pochází z respektované florentské rodiny, ale nenachází pro svou práci podporu. Pro patriarchu rodu, Michelangelova otce, sochař není ničím jiným než sprostým kameníkem s mozolnatýma rukama. Celý věčně umazaný od prachu, zkrátka nehodný vznešené společnosti, do níž by se rodina Buonarroti ráda počítala.
I jeho přístup k tvorbě se od Leonardova hodně liší. Je vytrvalý, tvrdohlavý a zarputilý. Místo chladného, relativizujícího intelektu je obdařen vášní, zápalem a jistou bezohledností ke všemu mimo svou práci. Což ho přivede až na pokraj smrti.
Po mši se Leonardo vytratil ze slavnostní hostiny a vydal se útrobami Vatikánu k bazilice svatého Petra. Prohlížel si pozorně jednu kapli po druhé a přemítal, jestli to pozná, až to uvidí. Nikdy neviděl obrázek ani skicu. Jen slyšel řeči, a ty nebývají přesné. Ale když nahlédl do malé, zastíněné kaple plné poutníků klečících při modlitbě, neměl nejmenší pochyby, že přesně kvůli tomu přišel. Socha byla nebeská, a přece tak lidská. Mlčenlivá, a přece hlasitá. Zvlněné měkké linie, jemná pleť, pyramidální kompozice, to vše bylo snad to nejkrásnější, co kdy viděl. A vzácná kombinace vznešeného odevzdání a úzkostného smutku by přivedla k slzám i toho nejstoičtějšího diváka. (Leonardo spatřil Michelangelovu Pietu)
„Nevěřím, že umělecké dílo vzniká lehce nebo rychle,“ píše Stephanie Storey v poznámce autorky a proces tvorby Leonarda i Michelangela to potvrzuje. Její kniha překonává všechna úskalí zvoleného námětu, a i přes menší dějovost je živým čtením o době, lidech a umění, které přežije své tvůrce a oslní diváky stovky let po svém vzniku. Historie není tím, kdo drží opratě vyprávění. Tím hlavním je příběh. Nejde přece o učebnici dějepisu, ale beletrii. Všechny drobné odchylky od historických faktů Stephanie Storey uvádí ve své závěrečné poznámce. Přesto se dozvíte řadu zajímavostí, na něž jste možná dosud nenarazili. Proč silně věřící Italové považovali leváctví za úchylku? Jak renesanční malíři získávali barvy pro své obrazy a fresky? A mnoho dalšího.
Nečekejte Kámen a bolest. To jsem sama sobě nakázala, ještě než jsem otočila první stránku. Taková očekávání by vás oslepila vůči mnohým kladům, které Mramor a plátno čtenáři nabízí. Pro milovníky Michelangela je dozajista místo na obě knihy. Přestože jsem zpočátku toužila po zdobnějším a bohatším jazyce, nakonec uznávám, že by to nejspíš knize neprospělo. Kontrast dvou silných osobností zapůsobí silně a nesmlouvavě, ale všechny cesty nakonec nevedou do Říma, ale k poklidnému smíření s tím, že umělec nemá jen jednu podobu. Umění nevzniká podle receptu, ale vyvěrá z lidí, kteří jsou dostatečně silní na to, aby se stali jeho zprostředkovateli.
Sandra Procházková
Knihu si můžete koupit zde!
Stephanie Storey: Mramor a plátno. Přel. Alexandra Fraisová, Knižní klub, Praha, 2017, 352 s.
Úvodní foto: Pixabay
