Kosmonaut z Čech sklízí ovace v zahraničí, ovšem americký čtenář se od toho českého hodně liší a co funguje za oceánem, to může v české kotlině vyšumět do ztracena.
Kosmonautem z Čech se na stránkách románu stane Jakub Procházka. Do vesmíru 
s sebou táhne mnohem víc než jen své křehké pozemské tělo: stigma hanby za politické přečiny svého estébáckého otce, pocit viny za krachující manželství nebo popel dědečka v krabici od doutníků. Když se na nebi objeví nafialovělý oblak neznámého původu, velmoci se dohadují o tom, kdo jej prozkoumá jako první. Sondy se vracejí prázdné, bez vzorků. Německý šimpanz je tedy prvním živým tvorem, který se s oblakem setká. Vrátí se zpět živ a zdráv. Svět tedy usoudí, že je možno vyslat lidskou posádku. Jenže nikdo nechce podstupovat značné riziko: USA, Rusko i Čína mlčí. Ze středu Evropy se zvedne ambiciózní hlas České republiky. Vyšle k oblaku svého muže, odvážného vědce z Karlovy univerzity.
Jakub snil o zkoumání kosmu od mala. Když mu v deseti letech tragicky zahynuli oba rodiče, vyrůstal u prarodičů v malé české vesnici. Idylická dobrodružství rychle vystřídá polistopadová realita všedního dne. Dobré duše ze sousedství jim píšou sprosté nápisy na vrata, děda už nemůže chodit do hospody a babička není vítaná v čtenářském klubu, který sama založila. Jakubův otec byl důstojníkem STB a nový režim s ním chtěl řádně zúčtovat. Když zemřel při nehodě v horách, připravil tak spoluobčany o možnost vyřádit se přímo na něm. Nasměrovali tedy pozornost k jeho rodinným příslušníkům. Téma dědičného hříchu prostupuje Jakubův příběh ve všech fázích. Vždyť i jeho cesta do vesmíru je do značné míry snaha očistit rodinné jméno a někdejší hanbu nahradit slávou.
Kniha je v mnohém naprostou raritou. Jde o román z českého prostředí, s českým hrdinou, napsaná českým rodákem, ale v angličtině. Jaroslav Kalfař žil do svých patnácti let v Praze. Pro svůj vstup do spisovatelské arény zvolil román zasazený do českého kontextu, navíc do roku 2018. Jde o budoucnost natolik blízkou, že je jasné, koho příběh zachycuje. Jsme to my, a ne nějací naši anonymní, nesmírně vzdálení potomci, kteří s námi mají jen málo společného. Proč je důležité, že autor zvolil tak blízkou budoucnost? Hlavně z toho důvodu, že Kalfařův eklektický styl často využívá satiru, jež má vždy svůj jasně míněný terč.
Čas nebyl linie, ale uvědomění. Cítil jsem v sobě každou buňku. Mohl jsem je spočítat, pojmenovat, zabít je a zase vzkřísit. V jádru jsem byl věž ze zkamenělých úlomků. Bylo možné mě rozebrat a znova složit. Kdyby někdo znal ten správný bod, kam zatlačit, změnil bych se v hromadu prvků, které se rozbíhají nalézt jinou vazbu. (…) Tak to prvky dělají. Vrhají se do tmy, dokud se jich nezmocní něco jiného. Energie nemá vědomí. Síla nic neplánuje. Věci do sebe narážejí a vytvářejí spojení, dokud je fyzika neroztrhne a nepošle opačnými směry.
Kosmonaut z Čech je portrétem dnešní doby. Řada sponzorů mise přecpe Jakubovu loď svými výrobky. Product placement ve své nejčistší podobě. Patos rozdmýchávaný politiky i celebritami před i přímo při samotném startu. Kosmická loď dostala jméno Jan Hus 1. I to je v přeneseném smyslu product placement, protože česká historie se rázem stává produktem, který letí do světa rychleji než sám Jan Hus 1. Historie českých zemí se stává důležitým materiálem i v textu samotném. Autor v rozhovorech přiznal, že si přál, aby americký (potažmo světový) čtenář poznal Českou republiku a pár klíčových bodů její historie. V globální době je totiž pořád dost těch, kteří si pletou Česko s Čečenskem a geograficky si nás představují kdesi u Kavkazu. Soudě podle zahraničních recenzí Kalfař výtečně vystihl vkus světového čtenáře, ovšem u těch českých se reakce dost různí.
Nejproblematičtější ingrediencí Kosmonauta z Čech je žánrová forma a očekávání, která kniha ve čtenářích vzbuzuje, ještě než ji vezmou do ruky. Milovníci sci-fi jsou neodvratně zklamáni, protože z jejich milovaného žánru si autor vypůjčil pouze cestu do vesmíru, mimozemskou bytost a blízkou budoucnost. Příznivci psychologického románu mohou být (podobně jako já) po čase zklamáni z přílišného mísení rozjímavých pasáží a humoru. Kdykoliv začaly být úvahy hlavního hrdiny zajímavé, přerušila to nějaká humorná epizodka či narážka a jelo se dál. V druhé půli se pak do hry dostává i thriller – v krizovém okamžiku se ukáže, jak je to s ruskými fantomovými lety do vesmíru. Právě thriller je ze zmíněných žánrů nejméně povedený. Děj se posouval vpřed tak rychle, že se nestihlo vytvořit žádné napětí, natož aby gradovalo.
Naopak nejvíce povedenou částí románu jsou vzpomínky na dětství u prarodičů. Charaktery dědy, babičky i malého Jakuba vyrůstají z vyprávění jasně a přirozeně, bez jakékoliv žánrové křeče nebo autorského kalkulu. Z vesnických pasáží dýchá cit a úcta k obyčejnému člověku. Prarodiče jsou naprosto běžní lidé, kteří se starají o zahrádku, zvířectvo a osiřelého vnuka. Přes mnohdy vypjaté situace jednají bez patosu, civilně, ale s hlubokým citem.
Značnou část knihy autor věnoval vztahu Jakuba a jeho ženy Lenky. Vývoj jejich vztahu nejdříve sledujeme skrze Jakubovy vzpomínky. Zdá se, že mají těžší období – kdo by se divil, když manžel vyrazí na potenciálně sebevražednou výpravu do kosmu a má být pryč osm měsíců? Pak ale přicházejí přepisy Lenčiných sezení u psychologa. Rázem je čtenáři jasné, že nejde jen o těžké období. Svůj vztah budovali jaksi samovolně, zvláště Jakub. Nedošlo mu, že když do manželství neinvestujete péči, po čase přestane růst a odumře. Je škoda, že autor sáhl k příliš explicitnímu výkladu situace a nenechal čtenáře, aby si ji vypozoroval sám. Lenka při sezeních přesně diagnostikuje nemoc svého manželství s Jakubem, takže to dostaneme na stříbrném podnosu bez větší snahy proniknout do problému sami. Snad kvůli tomu mě ve výsledku tento stěžejní motiv nijak zvlášť nezaujal a těšila jsem se na vzpomínky na prarodiče.
V řadě čtenářských komentářů byla zmíněna žánrová frustrace. „Čekal jsem sci-fi, místo toho jsem dostal úvahy a výklad z historie.“ Právě tyto zmínky mě přesvědčily o tom, že Kosmonaut z Čech by mohl být pro mě to pravé. Postava astronauta je přece výtečná šance filozofovat a pohrát si s psychologií! Křehký člověk závislý na kyslíku a gravitaci vykořeněný a vyslaný do smrtícího prostředí daleko od domova a veškeré pomoci. Má sice spojení s lidmi z řídícího střediska, tedy ti, kteří „nosí kravaty a slibují věci, které nemůžou splnit.“ Jak tato existenciální situace ovlivní jeho myšlení, vnímání dosavadního života, všech vítězství a proher? Tato témata se v románu objevují, ale méně, než by se mi líbilo.
Z reakcí se zdá, že každé žánrové očekávání přináší zklamání, protože Kosmonaut z Čech přešlapuje na hranici žánrů, ale nevstoupí ani do jednoho. Žánrová nejednoznačnost mi obvykle nevadí, důležitá je plynulost čtení a celistvost tvaru, což mistrně zvládal například Bohumil Hrabal, s nímž Kalfaře někteří srovnávají. A právě v tom román selhává. Čtení se drolí, kdykoliv je čtenář textem naladěn na určitou notu, následuje skok úplně do jiné tóniny. Výsledkem je klouzání po povrchu věcí, dějů a žánrů. Jen výjimečně se objeví klenot myšlenky, která zazáří hloubkou a osobitostí. „Energie se nedá zničit, a tudíž hmota se nedá zničit, a tudíž všechno, co spálíme a zničíme, zůstává s námi a v nás. Jsme živé popelnice. Antihmota došla, a tak teď hrajeme s věčností tetris – jak sami sebe uspořádat, abychom se nezadusili?“
Jaroslav Kalfař svůj literární debut svázal s rodnou zemí, ovšem formou jde o americký román pro světové čtenáře. Mix žánrů občas připomíná vepřový bůček natřený Nutellou, který českým jazýčkům nemusí chutnat.
Jaroslav Kalfař: Kosmonaut z Čech. Přel. Veronika Volhejnová, Plus, Praha, 2017, 320 s.
Knihu si můžete objednat zde.
Sandra Procházková
Úvodní foto: unsplash.com
