Mág detektivních příběhů Jo Nesbø je tady znovu s netypicky skromným příběhem Půlnoční slunce – Krev na sněhu II, který navazuje jen okrajově na Krev na sněhu I. Knihu vydalo nakladatelství Kniha Zlín. Hlavní hrdina přichází z drogového podsvětí v Oslu sedmdesátých let, prostředí známe už z prvního dílu. Hipíci drogují, vrchní šéf Rybář zabíjí bez milosti každého, kdo ho při prodeji drog podrazí, obchod s drogami vzkvétá. Milovníci autorových spletitých detektivních ság, kde se postavy setkávají a opouštějí, děje se komplikovaně rozvíjejí, policisté často zkorumpovaní řeší vraždy a svoje osobní úlety, si na své tentokrát asi moc nepřijdou. Tady je příběh jednoduchý, hlavní postavy děje pouze tři, místo konání jedno a to ještě v zapadlé vesnici Kåsundu na dalekém severu Norska.
Autor opouští osloskou policii a policii vůbec a vydává se na cestu s hrdinou příběhu, který si říká Ulf a utíká před Rybářem a jeho lidmi, kteří ho mají zabít, protože svého šéfa lstivě podfouknul. Ví, že nemá šanci, protože Rybář vždycky najde to, co hledá. Útočiště objeví na dalekém severu mezi laestadiány, kteří jsou ve své víře velmi asketičtí a ovlivněni šamanismem. Tady potká Leu, která je kostelnicí a zároveň zvoní na kostelní zvony (zvonění hraje v příběhu důležitou roli), jejího desetiletého syna Knuta, nedostudovaného teologa Mattise a šamanku Anitu. Všechno to jsou postavičky velmi osobité a pro Ulfa velmi přínosné. Ten čeká v lovecké chatě u vesnice na své vrahy, bilancuje, pije a poznává své okolí přírodní i lidské. Pro zabíjení nemá vlohy, zbraň sice nosí, ale jakmile ji má použít, je v koncích. Naprosto se liší od chladnokrevného omezeného zabijáka Olava Johansena v Krvi na sněhu I. Ulf má rád alkohol. Pro pijáky všeho druhu má prostě Nesbø slabost. Dovede bravurně vylíčit tu touhu po pití, tu chuť, ten náboj, to těžké střízlivění. V příběhu je několik zajímavých momentů při střetávání ateisty Ulfa, který se podle názoru věřících bude smažit v pekle, s téměř fanatickou vírou obyvatel vesnice.
Jak je kniha napsaná? Je opravdu vtipná. Nedají se nevzpomenout Lovci hlav, krátký, uvolněný a velmi vtipný příběh. I v těch nejostřejších momentech dokáže Nesbø čtenáře naplno rozesmát. Taková scéna, ve které souloží hlavní hrdina s ženou volnějších mravů a šamankou Anitou, to se v kriminálních románech nevidí. Nebo bitka s vesnickými chlapíky, to je rána za ranou, ale ve výsledku gag za gagem. Nadhled, s jakým autor dokáže situace hodnotit, je obdivuhodný. Mnohotvárnost, úvahy o víře, a následně prostý popis napínavých situací.
Za připomenutí stojí dialogy. Především dialogy Ulfa s chlapcem Knutem. Připomínají mistra krátkých dialogů Ernesta Hemingwaye (Povídky). Tentokrát se rozhořela také love story a proč ne, celé to do sebe pěkně zapadá.
Takže se opět zadařilo, důmyslné a spletité situace vystřídal prostý příběh a Jo Nesbø dokázal, že jeho fantazie, spojená s vynikající formou a vydařeným obsahem, je téměř bezbřehá ve velkých i malých příbězích.
Vydalo nakladatelství Kniha Zlín.
Přeložila excelentně, jako vždy, Kateřina Krištůfková a její spolupracovníci.
Bombeska
