Téměř každý z nás nejspíš v určité životní etapě něco sbíral. Kolekci známek, samolepek či okrasných rostlin by pravděpodobně jen málo kdo mohl považovat za nebezpečnou, natož pak život ohrožující. Totéž se ovšem nedá říci o „sbírce“, kterou ve svém příbytku nashromáždila Lorelei Birdová. Malebný domov na anglickém předměstí tak s postupem času přeměnila doslova na smetiště. A stejně jako pod naplaveninou harampádí a odpadu chátraly prostory domu, také kdysi idylické vztahy dalších členů rodiny se pod nánosy nešťastných životních rozhodnutí a nevyřčených tajemství začaly pomalu rozvolňovat a upadat.
Neexistovala pro to slova. V žádném jazyce se to nedalo vyjádřit. Meg několik let lehávala v noci v posteli, nespala a představovala si, jak to bude vypadat; měla zprávy z druhé ruky od sociálních pracovníků a z úřadu: „Tohle je nejspíš nejextrémnější případ chorobného shromažďování, který jsme tu měli. Její život je prakticky denně v ohrožení.“ A matka to v telefonu bagatelizovala: „Dělají z komára velblouda. Takový povyk kvůli pár věcem. Jsem přece sama. Můžu si žít, jak chci.“
Příběh románu Dům, ve kterém jsme vyrůstali z nakladatelství BETA Dobrovský je z velké části tvořen flashbacky mapujícími vzpomínky jednotlivých hrdinů v časovém rozmezí třiceti let. Z počátku není příliš jasné, jakým směrem se chce autorka při vyprávění vydat. Hned v úvodu totiž rozehrává děj s velkým množstvím postav, které navíc postupně zasazuje do různých dob, a otevírá tím velké množství potenciálních zápletek. Výsledná smršť rychle se střídajících dat a jmen je sice pestrá a spolehlivě udrží čtenáře ve střehu, ale obzvlášť ze začátku může působit poněkud nepřehledně. Díky této roztříštěnosti lineární děj prakticky chybí, souvislá linka příběhu se rozvíjí jen minimálně a kniha tak svojí formou lehce připomíná rodinnou kroniku.
Co kniha lehce ztrácí na příběhu, to hravě dohání díky dobře napsaným postavám. Všechny charaktery v sobě spojují kombinaci výrazných specifických rysů a obyčejnosti. Díky svým chybám, omylům, radostem i starostem, jsou zcela uvěřitelné a klidně by tak mohly být třeba sousedy odvedle. Výjimku představuje snad jen postava výstřední Lorelei, jejíž neobvyklá záliba je natolik excentrická, že je místy obtížné se s postavou ztotožnit, díky čemuž může zůstat čtenáři poněkud vzdálená.
Ačkoliv trojice sourozenců Birdových dostává nejvíce prostoru, ani další postavy nepřijdou zkrátka a byť jsou jejich vstupy pouze občasné a mnohdy stručné, vnáší do příběhu nové informace, umožňují nahlédnout situaci z jiného úhlu pohledu a dotváří tak výslednou mozaiku.
Knihu lze doporučit čtenářům, kteří rádi soustředí pozornost především na postavy, sledují jejich vývoj a interakce a nacházejí zalíbení v rozkrývání temných zákoutí lidské povahy.
Lisa Jewell: Dům, ve kterém jsme vyrůstali, BETA Dobrovský, 2016, 350 stran.
Knihu je možné zakoupit zde.
Monika Pospíšilová
Úvodní foto: Pixabay.com
