Možná není mnoho žen, které by nikdy některé pasáže z knihy Pavlíny Brzákové nezažily… chvíle beznadějné ranní únavy, zdrcujících večerů s vědomím těch strašných rán. Ono stačí i jen pár dnů nevyspání a jste přesně tam! Schválně si to zkuste! A ta hrůza, že budete muset na pískoviště!
Je to přirozená součást mateřství. Maminek dětí se speciálními potřebami o to víc. A pro maminky s dětmi s ADHD je to denní rutina. Že je Pavlína Brzáková bravurní spisovatelka, to moc dobře vím, ale že ve chvíli, kdy jsem čerpala energii z jejích sibiřských knih, v nichž lidská moudrost dávno zapomenutá ožívá, aby pohladila duše těch, kteří se přestávají vyznávat v dnešním rádoby civilizovaném světě, že ona sama prožívá podobné dilema? Že ji z introvertního života prudce vytrhl osud s dítětem, které se postupně v knize mění z extrémního rušiče do dítěte, které pro ni samotnou začíná mít hluboký význam. A ten proces, který tu popisuje v mnoha letech pohnutého i nesmírně zajímavého příběhu, je o tom, že ona sama se musela vnořit do duše svého Kryštofa, a museli na té papírové vratké lodičce plavat spolu.
„Čelila jsem velkému neporozumění ze strany svého okolí a často jsem byla vnitřně rozbitá, ztrácela půdu pod nohama, a čím víc jsem potřebovala cítit podporu, tím méně jsem ji měla. Myslela jsem, že když se nás ujme odborník, bude vše napůl vyřešeno a já se budu moci spolehnout, že teď už půjdu správnou cestou. Ale paradoxně mě odborníci častovali poznámkami, že jsem jako matka selhala, vynášeli nad námi nejrůznější soudy a já jejich slovům věřila, i když jsem jim v nitru věřit nechtěla…“
A to, co cítila v nitru, byla pravda…
A právě proto se jednoho dne sebrala a odjela s rodinou do Kosova, kde paradoxně našla podporu a pomoc, aby se posléze mohla vrátit. I když ve mně tato kniha doznívá už delší čas, stále se nad ní nepřestávám zastavovat, stále mi vytane sem na mysl a přemýšlím, kde byly ty chvíle, které zásadně změnily život obou. Snad k nim došlo v té začmouzené studené zemi, kde uprostřed cizího jazyka a jiných životních zvyků, docházelo k těžkostem, jež stmelují. Stresují, ale ženou do nitra.
Kdy se matka stává silným stromem navzdory všem a všemu. Stromem, který má silné větve, jimiž objímá děti. Skrze bolest a slzy… Skrze beznaděj a jedinou naději, kterou je právě to dítě, které držíte v náručí.
Je to kniha o mateřství, o skutečné síle mateřské lásky, která umí vyrůst do takovéto podoby. O chvílích, kdy se zvedáte a víte, že musíte. A že to jednoho dne zvládnete. A jednoho dne to už nebude tak těžké.
„A právě ke mně, do mého ticha, přišel Kryštof…“, tak to je asi nejkrásnější věta celé knihy. Ta, která mě oslovila do hloubi duše, protože se netýká jen dětí, ale i obtížných situací, na které nejsme zdánlivě stavěni. Proč žena introvertně založená, tichá, ticho milující klidná duše dostala do vínku dítě, které je extrovertní tak, že se až nehodí do svého světa. Protože možná právě proto, že jen taková matka je schopna postupně pochopit, že klíčem k soužití a jeho šťastnému životu, i jejímu obohacení, je zjištění, že i to dítě je vlastně jeden velký introvert žijící život daleko od běžného vycvičeného a ochočeného světa.
O autorce:
Pavlína Brzáková vystudovala etnologii a zabývá se studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala série pohádek s těmito motivy, prodchnuté moudrostí šibiřských šamanů, mytologie, romány (Dědeček Oge, Dva světy, Stíny na kupecké stezce), z nichž některé jsou namluveny Jaroslavem Duškem v audioverzi doprovázené didgeridoo podkresem Ondřeje Smeykala. Naopak ona sepsala knihy s ním, Ze mě a Tvarytmy. Její obrovské množství knih je cennou sbírkou mytologie a výpovědí sibiřské moudrosti a kultur. Působí jako šéfredaktorka měsíčníku Regenerace.
Vydalo nakladatelství Eminent, 2018, www.eminent.cz, www.adhdkrystof.cz
