Olga Tokarczuková se nezastaví před ničím. Před hranicemi myšlenek, času, nebo našeho světa. Pro své Bizarní povídky sáhla na dno naší podivnosti, do zapadlých koutů našich duší, kde se skrývají stydlivé myšlenky provázející nás každý den.
V deseti povídkách autorka popustila uzdu své fantazii. Jednotlivé příběhy nemají společného nic. Čas, hrdiny, prostor, nebo uniformní myšlenku, kterou by se nám snažila mezi řádky vnutit. A to je právě tím jediným, co je všechny spojuje a dává jím křídla.
Olga Tokarczuková se v bizarnosti jednotlivých povídek utíká k našim nejskrytějším touhám po zhmotnění podivna v nás, které nás znejišťuje. To vnitřní tušení, skrytý kompas, který se tolik vymyká běžnému světu, který nás obklopuje. Normálnost, která nám dává pocit, že někam patříme, že s někým sounáležíme, i když vnitřně víme, že je v nás něco jiného, tichého. Čím se vymykáme svému okolí i představám o nás samých.
Bizarní povídky je třeba číst pomalu. Nečekejte klasický koncept: úvod, stať a závěr. Ani hmatatelnou pointu, která ve vás bude rezonovat jako dobrý film, nebo úžasné jídlo. Příběhy jsou esoterické a jejich pointa nehmatná, takřka neslyšná, jako doznívající ozvěna ve skalách. Nad knihou není ani potřeba tolik přemýšlet, snad jen nechat rezonovat jednotlivá slova, která najdou zrcadlový obraz v naší duši. A pokud ne, jděte dál. Když tohle nebyl váš kousek skládanky, bude ležet jinde, dál…hledejte.
Není třeba být rozčarován absencí hrdiny, se kterým se nelze ztotožnit. Bizarní povídky dostály svému názvu. Hrdinové z historie i blízké budoucnosti jsou nepodobni nám samým. Snad právě proto, aby poskytly neomezené možnosti autorce rozvinout vlastní fantazii neokleštěnou syrovou realitou.
Sama o sobě není žádná z povídek uzavřeným celkem s jasným poselstvím, nebo diskusi nepřipouštějícím názorem. Je to jen jaksi akord ve vzduchu, který sám o sobě inspiruje k celé melodii. Ale to už je na každém posluchači/čtenáři.
Z každé povídky k vám dolehne jen to, co se odrazí ve vás. Z tohoto pohledu je kniha Olgy Tokarczukové osvobozující anarchií nás samých.
Mé doporučení zní: knihu čtěte pomalu, v klidu, až na ní budete mít čas a chuť. Žádný maraton, soutěž o to, kdo první uhodne, kdo je vrah. Odložte jí a zase se k ní vracejte tehdy, až budete mít v duši klid a jen nepatrný pocit mravenčení, že je přeci jen všechno jinak.
Kristina Doubravová
