Recenze: Bílá zvířata jsou velmi často hluchá

Kniha povídek Ivany Myškové Bílá zvířata jsou velmi často hluchá si rozhodně zaslouží pozornost pro svou hravost odehrávající se na dvou úrovních.

Tou první úrovní je děj. Smím-li to tak říct, jelikož o žádný dynamický pohyb nejde v žádném případě. Hrdinové povídek nejsou stržení vírem akce, které je vyplivne se závěrečnou pointou. Hlavní aktéři povídek se nacházejí v spleti každodennosti, z níž je vytrhne drobnost, nedramatická maličkost. Smysl není v cíli ale v cestě, jíž se příběh klikatí, kudy se ubírá. Je to právě způsob, kterým si autorka se svými postavami hraje. Aniž by vymýšlela přehnané dramatické obrazy a gradovala situace.

Druhá úroveň nabízená čtenáři je jazyková. Ivana Myšková skládá poctu mateřštině, s níž si hraje s dech beroucí úctou a citem. Jako lze v životě hledat všechny podoby lásky a nalézat je, vystavěla autorka lapidárium všech podobenství vypravěčské řeči, kterou promlouvá ke svému čtenáři.  V klidných vodách , které nijak nečeří dějové zvraty, lze relaxovat a nechat se kolébat nevšední paletou slovních obratů, spojení i volných myšlenkových asociací.  Stejně tak lze  nalézat bezpečný přístav s vědomím, že všechny mají své přesné místo a svůj význam. Jednou ztratit směr, znamenalo by propadnout beznaději napořád. Ivana Myšková naviguje čtenáře bez zaváhání a klopýtnutí.

Nadstavbou toho všeho jsou pečlivě vybrané citáty v úvodu každé z povídek. Z počátku se zdají být nesouvisející, aby v závěru vyzněly ve své plné síle.

Bravurní tanec mezi slovy a osudy  připomíná obláčky kouře. Budete-li ho sledovat, bude nabízet s každou vteřinou nový úchvatný, nikdy se neopakující pohled. Po každé s novou dávkou fantazie a lehkosti. Stejně tak na vás zapůsobí pointa povídek. Možná vás stejně jako ten kouř zaštípe jemně v očích, aby se pak se stejnou lehkostí rozplynula. Někdy snad až příliš rychle a snadno, aniž by stihla rozvinout obraz v plné intenzitě.

Bílá zvířata nejsou knihou pro ty, kdo očekávají příběh s dynamickým dějem a zápletkou ústící ve výraznou pointu. Povídky ve vás zanechají spíš pocit letmého doteku náhodného setkání než jasně definované emoce.

Rozhodně nejsou knihou, kterou lze louskat v autobuse po cestách do práce. Jsou dovolenkovým čtením, kdy můžete věnovat kolik chcete času všem hrám a hříčkám, které vás budou laskat a bavit.

Kristina Doubravová

Bílá zvířata jsou velmi často hluchá, Ivana Myšková, Host, 2017

Knihu můžete zakoupit ZDE