Recenze: Atlas mraků

Atlas mraků je mozaikou šesti příběhů z různých historických období včetně vzdálené budoucnosti, které mají dva hlavní motivy – reinkarnaci a boj jedince proti útlaku. Popisování jednotlivých příběhů a jejich pojítek by nutně vedle k prozrazení víc než jedné zápletky, takže se do toho pouštět nebudu, i když přiznávám, že sama bych byla za nějakou tu nápovědu před filmem vděčná.

Stručně řečeno jde o šest hlavních postav, které v šesti příbězích bojují se svou vlastní slabostí, s chybami minulosti a s úkoly, které zkoušejí jejich statečnost. Boj proti systému se rozpíná od problému otrokářství, emancipace žen a zakázané homosexuality, přes politické zločiny až po společenskou revoluci. Ve všech případech je jedinec tím, kdo jediný může něco změnit. Systém sám se nezmění. Oproti jedinci však systém nedělá hloupé chyby a emotivní rozhodnutí. Stejné osoby navíc dělají podobné chyby a prožívají stejné milostné vztahy stále dokola ve svých četných reinkarnacích. Spojení mezi životy je spíš symbolické, hrdinové čas od času slyší hudbu, která jim připomíná minulý život, nebo se na první pohled zamilují do své minulé lásky. Hlavní hrdina je však v každém příběhu někdo jiný, a tak není příčina a následek v rámci jednotlivých životů příliš vidět.

Hned od prvního záběru je divák vržen do rychle se střídající směsice postav, žánrů a světů, které spolu zdánlivě nemůžou mít nic společného. Hlavní hrdinové jednotlivých epizod jsou zároveň vypravěči, ale jejich myšlenky příliš nepomáhají v pochopení děje. Točí se totiž spíš kolem filozofování nad smyslem života a pocitem, že jsme propojeni s ostatními, s minulostí i budoucností. Jak film ubíhá, zvyšuje se očekávání nějakého rázného vysvětlení, o co vlastně celou dobu jde.
To však tvůrci ponechávají zcela na divákovi.

Nároky na sledování Atlasu mraků jsou z pohledu diváka, který nečetl knihu, dost vysoké. Zaprvé neustále přemýšlíte, kdo je kdo, protože pár herců sehrálo všechny hlavní postavy ve všech příbězích. A občas je nemožné rozpoznat pod všemi těmi maskami slavné tváře. Je to zcela zásadní, protože jeden herec hraje ve všech příbězích své reinkarnace. To je sice jasné už od začátku a může se to zdát jako jednoduchý klíč k pochopení všeho, ale pokud herce pod maskou nepoznáte, zkrátka nemáte šanci pochopit, o co běží. Na maskách celý film stojí. Většinou jsou výborné, ale někdy je to až za hranicí dobrého vkusu a toho, co ještě divák snese a čemu už se vysměje. Každopádně V Atlasu mraků uvidíte spoustu postav, které by si jinde tihle herci zahrát nemohli. Halle Barry hraje Židovku, Hugo Weaving zlou ošetřovatelku v domově důchodců, a všichni si ve světě budoucnosti zahráli Asiaty. 

KOUKNI SE  Recenze: Mare z Easttownu – Vraždy dívek v americkém zapadákově

Kromě zkoumání masek je třeba naslouchat komentářům vypravěčů, které jsou samostatným filozofickým pojednáním. Skvělé montáže, které spojují zásadní momenty všech příběhů, mě pokaždé zasáhly právě díky odvážnému komentáři a rozmáchlé hudbě. Vypravěči sdělují divákovi své nejcennější a nejdůvěrnější myšlenky, které jsou duchovním bohatstvím získaným během tohoto i minulých životů. Díky tomu je Atlas mraků i přes obrovský rozsah a množství postav osobní výpovědí, která zasahuje diváka jako celek. Každý příběh by nejspíš fungoval i samostatně, dohromady ale dávají nový smysl. Sice jsem čekala, že do sebe události budou zapadat o něco víc, ale i tak je fascinující sledovat vývoj člověka v průběhu stovek let, a jeho stále stejné problémy.

Dalším úkolem je sledovat jednotlivé příběhy a hledat jejich pointu. To není tak jednoduché, protože příběhy nemají konkrétní dějové vyvrcholení, ale staví pointu na poselství, které přesahuje do ostatních příběhů.

Nesnadné je i vnímání jednotlivých epizod v rámci jejich žánrů. Většina filmu je drama, historické, akční nebo sci-fi. Jeden příběh je však komedie, což je místy příjemně osvěžující, ale jindy se to mezi ostatní příběhy moc nehodí. Obzvlášť, když v tomhle jednom jde “jen” o útěk důchodců z domova důchodců. Ve srovnání s osudovým chováním ostatních postav, které se téměř neustále pohybují na hranici života a smrti, je tato úsměvná epizoda malicherná.

Proto nutně nastane okamžik, kdy se divák zeptá, co má bláznivý důchodce společného se statečnou hrdinkou, která rozpoutá revoluci ve světě budoucnosti. Odpovědi se skrývají v průběhu celého filmu, já bych to však shrnula jedinou větou: “Proč děláme pořád dokola ty stejné chyby?” I přes všechny fantastické honičky, podlé vraždy a osudové milostné příběhy je pro mě tahle otázka ta nejzásadnější, díky které na mě film skutečně zapůsobil. Kdyby se moudrost z minulosti dala použít i v přítomnosti, nebyly by žádné války ani utlačování. Lidé jsou však nepoučitelní. V tomto směru je Atlas mraků hodně pesimistický, protože člověka ukazuje jako tvora, který je slepý vůči svým zkušenostem a instinktům, i když už by měl po všech těch životech být moudrým kmetem.

KOUKNI SE  Recenze: Betonový kovboj - drama syna a otce na asfaltové prérii

Každý si ale najde jiný výklad a jiný smysl, byť třeba jen vizuální. I proto je to skvělý film, neboť nabízí tolik interpretací, kolik má diváků.

Obrazová stránka je stejně pestrá, jako dějová. Kamera se přizpůsobuje žánru a historické době. Minulost zachovává přitažlivý styl historických filmů, přítomnost je civilní a budoucnost vizuálně ohromující. Tihle dva odvážní tvůrci (nyní už bratr a sestra) pravidelně přicházejí s něčím novým a i tentokrát si ukousli obří sousto. Atlas mraků je předloha, která se už svou podstatou vymyká filmovému zpracování. Téma reinkarnace duší je zajímavé a lákavé, ale když je podáno jako samozřejmost, diváky to může odradit. Provázanost příběhů je tu však tak sofistikovaná, že příběhu nelze nic vytknout.

Obrazová stránka je stejně propracovaná příběh. A tak jediné, co bych vytkla, jsou příliš výrazné masky. Umělé šikmé oči působí jako pěst na oko a jejich nositele jsem prostě nemohla brát zcela vážně.  

Naopak velký respekt si zasluhují přechody mezi scénami, kterých je ve filmu neuvěřitelné množství. Tvůrci museli mít dokonalý přehled snad o každém záběru, jinak by na sebe scény nemohly tak chytře, přesně a symbolicky navazovat. Poslední slovo předešlé scény popisuje akci následující scény, přestože na sebe děje nenavazují. Postava v předešlé scéně je ve stejné poloze jako jiná postava ve scéně následující a podobně.

Tato detailní práce se střihy způsobila, že film je plynulý, svižný a vzrušující po celé (téměř) tři hodiny. I přes takovou délku jsem před koncem měla pocit, že se toho ještě musí odehrát nejmíň jednou tolik. A po skončení jsem necítila zdaleka takovou katarzi, jakou bych od tříhodinového veledíla čekala. Je to dáno zvláštním způsobem gradace příběhu. Jak už jsem se zmínila, vrcholy jednotlivých dějů se střetávají v montážích, které jsou samy o sobě malým vrcholem filmu. Protože však takových vrcholů v průběhu filmu přijde víc, než kolik je zvykem v “normálních” filmech, divákovo napětí je znovu a znovu zvyšováno, aniž by došlo skutečného vrcholu. Napětí nestoupá systematicky, ale přichází ve vlnách, které nikdy zcela neuspokojí zvědavost. Ve srovnání s klasickým hollywoodským schématem tak konec může přinést zklamání. Který jiný film však dokáže fascinovat každou scénou po celé tři hodiny? 

KOUKNI SE  Recenze: Žena v okně je případ pro psychiatra, nebo pro kriminálku?

Atlas mraků nestačí vidět jednou. Sourozenci Wachowski mají můj obdiv, že se pustili do projektu, který se snadno mohl stát stejným propadákem, jako předchozí Speed Racer. Opět stvořili filmovou legendu, která není pro každého, ale trpělivému divákovi nabídne nesčetně podnětů k přemýšlení. Navíc ve vizuálně dechberoucí podobě.

Po shlédnutí jsem vůbec nevěděla, jak film ohodnotit. Mám však takový pocit, že se z Atlasu mraků časem stane jeden z mých neoblíbenějších filmů.

 

Atlas mraků
Cloud Atlas

Německo / USA / Hong Kong / Singapur, 2012, 172 min

Režie: Tom Tykwer, Lana Wachowski, Andy Wachowski
Hrají: Tom Hanks, Hugo Weaving, Jim Sturgess, Hugh Grant, Halle Berry, Susan Sarandon, Ben Whishaw, Jim Broadbent, Keith David, James D’Arcy, Xun Zhou, Du-na Bae, Alistair Petrie, Götz Otto, David Gyasi, Robert Fyfe, Zhu Zhu, Mya-Lecia Naylor

 

Klára Scholzová

 

Předchozí článekKNIHA: Peter A. Levine a Ann Frederick: Probouzení tygra. Léčení traumatu.
Následující článekRozhovor s kameramanem dramatu Anna Karenina

Komentuj

Vlož komentář
Vaše jméno

19 − 5 =