Anna Karenina je mladá kráska, která se v 18 letech provdala za významného ruského státního úředníka do Petrohradu. Po devíti letech manželství žijí v poklidném vztahu bez sebemenšího vzrušení a spojuje je především láska k synovi. Rusko 19. století je pevně svázáno společenskými pravidly, která považují manželský svazek za nejposvátnější a nenapadnutelnou věc. Představa vdané ženy, která se zamiluje do někoho jiného, je naprosto nepatřičná. Taková žena je nadosmrti odepsaná.
Bratr Anny Stěpan má milující ženu Dolly a spoustu dětí, rodinný život ho už však zcela neuspokojuje. Proto si najde milenku. Když to Dolly zjistí, odmítá manželovi odpustit a v manželství pokračovat. Je přivolána Anna, aby Dolly utěšila a přemluvila ke smíru. To se jí podaří, její cesta do Moskvy se pro ni však stane osudovou. Cestu jí zkříží Vronskij, mladý a pohledný voják, který se do Anny zamiluje na první pohled. Přitom však původně do Moskvy přijel, aby se dvořil mladičké krasavici Kitty.
Mezi Annou a Vronskim vzniká něco, co Anna dosud nepoznala. Zpočátku si jen vyměňují pohledy, společný tanec na plese jim však potvrdí, že jejich přitažlivost je vzájemná a neodolatelná. Anna však není sobecká. Vidí, že by svou zakázanou láskou ublížila Kitty i svému manželovi. A především, společenská pravidla něco takového striktně zakazují. Proto se vrací domů, Vronskij ji však následuje. Jeho posedlost je tak velká, že to vyvolává veřejné rozpaky. Anna se svým citům brání, nakonec však ze strachu, že už by Vronskiho nikdy neviděla, souhlasí s tím, že se stane jeho milenkou.
Stejně jako každá zakázaná láska, i tahle je vášnivá, ale nemůže dopadnout dobře. Příběh je mnohem komplikovanější a rozhodně to není naivní romance. Naopak, postavy a jejich chování jsou tak uvěřitelné a realistické, až z toho mrazí. Každá scéna má svůj význam, každá v sobě nese životní pravdu, před kterou nelze utéct. Ať už jde o změnu romantického vztahu v komplikované každodenní soužití, prostou lásku, kterou na venkově projeví andělská Kitty, nebo o vnitřní boj milující otce rodiny, který nedokáže být šťastný v tom, co má. Vše je geniálně napsané, zrežírované, procítěně zahrané a nádherně natočené.
I bez jedinečného obrazového zpracování by Anna Karenina byla vynikajícím filmem. Takhle je však navíc uměleckým experimentem, který se dostává ještě hlouběji pod kůži hrdinům i divákům.
Keira Knightley opět hraje ženu, která vybočuje z řady. A to jak svou krásou, tak odvahou jít si za svým. Tahle role jí padne jako ulitá a režisér Joe Wright to dobře ví. I tentokrát dělá herečce velkou službu. Keira v roli Anny září jako nikdy předtím. Její herectví je film od filmu civilnější a vyspělejší. Už to dávno není ta drzá slečna s vystrčenou bradou, i když i ta dokázala uhranout bohatého šlechtice. Je z ní skutečná dáma, které uvěříte celou škálu emocí, mateřskou lásku, žárlivost i touhu zemřít. Nic z toho není snadné zahrát, Keira to však zvládá, jako by to sama prožívala. Postava Anny Kareniny je díky ní tak skutečná, jak to jen jde. 
I ostatní herci jsou perfektní pro své role. Vzhled předurčuje mnoho z jejich charakteru, a u některých je dokonce výraznější, než samotné herectví. Vronskij není příliš barvitou postavou. Jeho úloha je především vášnivě milovat, a jakmile dojde na skutečný partnerský vztah, stává se nedůvěryhodným, nejistým a nesympatickým. Není ani příliš emotivně vyspělý, ani inteligentní. Prostě jenom miluje Annu a chce být s ní. Chce s ní být, i když Anna začne příliš pít a mít psychické problémy. Proti komplikované Anně, která má mnohem víc životních zkušeností, působí prostě, až hloupě. Aaron Taylor-Johnson ho ztvárnil zcela adekvátně. Jeho Vrockij je dostatečně hezký, svůdný i nejistý. Oproti Anně je sice nevýraznou postavou, to je však dáno předlohou, která Annu staví do pozice středobodu příběhu, emocionálního i dějového. Obě hlavní mužské postavy ve srovnání s ní působí nevýrazně a místy i bezmocně.
Manžel Anny, Karenin v podání seriózního Juda Lawa, je díky zkušenějšímu hereckému ztvárnění postavou, se kterou je snazší soucítit. Jeho chladný politik vůbec nechápe, v jaké situaci se ocitl. Jeho bezmoc a nechápavost je působivá. Nikdy by ho ani nenapadlo, že by jeho manželka mohla porušit posvátný slib, který pro něj trvá navždy. To, že si vzal vášnivou a o hodně mladší ženu, která potřebuje lásku a vášeň, nevěděl v době svatby ani on, ani Anna. Proto je jejich krize něčím nevídaným, neznámým a o to bolestivějším.
Menší, ale výrazné role mají Kitty a její oddaný ctitel Konstantin. Ti dva jsou oproti hlavnímu páru ukázkou čisté lásky, která dojímá mnohem víc, než živočišná vášeň hlavních hrdinů.
Třetím párem, který dokresluje příběh o složitosti lidských vztahů, je Dolly s nevěrným manželem. Herecky jsou tak dobře pojatí, že stačí jediný záběr na jejich tvář, aby byl zřejmý celý jejich životní příběh.
Prý kvůli nízkému rozpočtu byli tvůrci nuceni zvolit nezvyklé obrazové pojetí. Konkrétně to znamená umístění velké části děje do prostor divadla – do hlediště, na pódium a do zákulisí. Zpočátku to působí jako omezení, ale kamera je tak dynamická, nápaditá a propracovaná do posledního detailu, že výsledek nepůsobí ani trochu divadelně. Tomu napomáhá především skvělé nasvícení scény, hra s barvami, pohyb herců i komparzu, pohyb kulis, jízda kamery a především herecké výkony. 
Pozadí příběhu je sice často umělé a provizorní, emoce postav však svou silou hravě povýší snímek na výpravné drama. Navíc vždy ve správnou chvíli přijde únik z uzavřených prostor a divadelní stylizovanost střídá svěží venkov, monumentální vlak či zasněžené pláně. Proto přiznané ateliérové ztvárnění a přechody mezi „lokacemi“ v jediném závěru a v jediné místnosti nepůsobí přehnaně. Život je zkrátka jeviště, kde se nelze schovat před zraky diváků. Jeviště, kde ani prožitek lásky není zcela osobní. Symboličnost divadla jakožto ruské společnosti není nic originálního, ale v kontrastu s reálnými lokacemi vzniká zvláštní konstrast, stejně jako mezi přísnou choreografií komparzu versus minimalistické emoce vedlejších postav. Je to trefná paralela kontrastu toho, co dáváme před společností najevo, a toho, co skutečně cítíme.
Film dost přesně vystihuje komplikovanou podstatu života, lásky a lidských vztahů. Příběh ukazuje přesný poměr překážek, které nám život háže do cesty, a radostí, které nejsme schopni naplno docenit. Ve výsledky se život jeví jako divadelní tragédie, která dřív nebo později skončí vyhořelostí hrdinů. A proto je to i přes výraznou stylizovanost velmi pravdivý film o prostých věcech.
Stylizace zde není hlavním motivem, ale pouze efektivním a chytrým pozadím příběhu. Výsledek je vyvážený, nesnaží se ohromovat patosem, ale čistě filmovou obrazovou symbolikou.
Tvůrci si zvolili nesmírně těžký úkol, vzít tak známou a obsáhlou předlohu, která se odehrává v naprosto odlišném světě, a stvořit z ní moderní filmový hit, který je odvážný nejen zpracováním, ale i hloubkou tématu. U filmu je třeba hodně přemýšlet o paralelách se současným světem a s vlastními zkušenostmi, a proto je dobře, že se příběh omezil na popis lidských stavů. Je to další důkaz, že láska je nekonečné téma.
Románová předloha si nemohla přát lepší moderní zpracování. Nemám mu co vytknout.
Anna Karenina
Velká Británie / Francie, 2012, 130 minut
Režie: Joe Wright
Hrají: Keira Knightley, Jude Law, Aaron Taylor-Johnson, Kelly Macdonald, Matthew MacFadyen, Alexandra Roach, Domhnall Gleeson, Alicia Vikander, Emily Watson, Olivia Williams, Ruth Wilson, Michelle Dockery, Bill Skarsgård, Holliday Grainger
Klára Scholzová
